# Nejvyšší soud, sp. zn. 23 Cdo 1069/2026

- Soud: Nejvyšší soud
- Spisová značka: 23 Cdo 1069/2026
- ECLI: ECLI:CZ:NS:2026:23.CDO.1069.2026.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 16. 9. 2026
- Datum zveřejnění: 5. 10. 2026
- Klíčová slova: Přípustnost dovolání
- Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.; § 241a odst. 2 o. s. ř.; § 1727 o. z.

## Text rozhodnutí

23 Cdo 1069/2026-321

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., v právní věc žalobce R. P., zastoupeného Mgr. Gabrielou Kaprálkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Občanská 1115/16, proti žalované TnG-Air Servis s.r.o., se sídlem v Ostravě, Moravská Ostrava, Havlíčkovo nábřeží 1167/12, identifikační číslo osoby 29441421, zastoupené JUDr. Janem Šafářem, advokátem se sídlem v Kroměříži, Spáčilova 569/27, o zaplacení 177 306,68 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 17 C 70/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 6. 2025, č. j. 71 Co 80/2025-267, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10 491 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právní zástupkyně.
Odůvodnění:

1. Žalobce se v řízení domáhal zaplacení částky 177 306,68 Kč s příslušenstvím oproti vydání v žalobě specifikovaného tepelného čerpadla řady TnG-Air s odůvodněním, že s žalovanou dne 1. 11. 2021 uzavřel dvě vzájemně provázané a funkčně podmíněné smlouvy o dílo, jejichž předmětem mělo být jednak dodání, autorizovaná montáž a uvedení do provozu tepelného čerpadla, jednak dodání fotovoltaického systému do téhož místa plnění. Žalovaná započala s plněním první smlouvy o dílo, avšak nedokončila je ve sjednaném termínu (6. 12. 2021), a to ani po několika výzvách ze strany žalobce. Ten proto zprávou ze dne 20. 12. 2021 od obou smluv o dílo odstoupil a požadoval vrácení do té doby zaplacené části ceny díla oproti vrácení žalovanou dodaného čerpadla.
2. Okresní soud v Ostravě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 31. 1. 2025, č. j. 17 C 70/2022-234, uložil žalované zaplatit žalobci 177 306,68 Kč s příslušenstvím oproti vydání specifikovaného tepelného čerpadla (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

3. K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku).

4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná (výslovně v plném rozsahu - "vůči všem výrokům rozhodnutí, kterým byl potvrzen rozsudek okresního soudu") dovoláním. V prvé řadě žalovaná namítala, že odvolací soud se (v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1108/2024) opomněl zabývat tím, zda závazek ze smlouvy o dílo nezanikl předtím, než žalobce od smlouvy odstoupil, a to pro následnou nemožnost plnění. Podle žalované si totiž žalobce zajistil a instaloval konkurenční zdroj tepla. V dané souvislosti žalovaná také namítala, že odvolací soud měl k daným skutečnostem provést dokazování, a jelikož tak neučinil, opomenul důkazy, které navrhla. Žalovaná rovněž předložila dovolacímu soudu otázku, jaká je hierarchie posouzení v kolizi stojící následné nemožnosti plnění a pozdějšího odstoupení od smlouvy a jak tato hierarchie dopadá na režim vypořádání bezdůvodného obohacení. Žalovaná dále zpochybňovala závěr odvolacího soudu o vzájemné závislosti obou předmětných smluv o dílo, ačkoli na sebe nijak neodkazují. Jelikož uvedené otázky podle žalované odvolací soud posoudil nesprávně, navrhla Nejvyššímu soudu, aby napadený rozsudek spolu s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

5. Žalobce se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudů nižších stupňů, upozornil, že dovolací argumentace se s jejich právním posouzením zcela míjí, a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně aby je zamítl a přiznal žalobci právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

6. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen "o. s. ř.".

7. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., a dále se zabýval jeho přípustností.

8. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

10. Žalovaná v dovolání v prvé řadě zastává názor, že se odvolací soud měl zabývat tím, zda závazek z první smlouvy o dílo nezanikl již v důsledku následné nemožnosti plnění způsobené žalobcem; jelikož dané otázce nevěnoval patřičnou pozornost, podle žalované se odchýlil od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1108/2024.

11. Uvedená otázka však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Odvolací soud (a soud prvního stupně) založily své rozhodnutí v projednávané věci na tom, že došlo k odstoupení od první smlouvy o dílo z důvodu prodlení na straně žalované s montáží tepelného čerpadla (srov. bod 12 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Otázku, zda závazek ze smlouvy o dílo již dříve nezanikl v důsledku následné nemožnosti plnění, soudy neposuzovaly a ani nemohly posuzovat, neboť v řízení učiněná skutková zjištění takové hodnocení věci neodůvodňovala. Důvodem pro takové hodnocení nemohla být ani "důvodná obava" vyjádřená žalovanou v závěru jednání před soudem prvního stupně, že žalobce od smlouvy odstoupil podle ní proto, že "již měl nasmlouvanou jinou firmu" (srov. bod 12 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), protože ani z těchto skutkových tvrzení se závěr o dřívějším zániku závazku pro nemožnost plnění nepodává. Nejvyšší soud přitom již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, zdůraznil, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).

12. Dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné ani pro řešení otázky, jaká je hierarchie posouzení v kolizi stojící následné nemožnosti plnění a pozdějšího odstoupení od smlouvy, neboť uvedená námitka se míjí s právním posouzením věci učiněným odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jak plyne ze shora uvedeného, odvolací soud se nezabýval vztahem následné nemožnosti plnění a pozdějšího odstoupení od smlouvy, neboť řešení uvedené otázky nebylo pro rozhodnutí určující.

13. Ve vztahu k oběma uvedeným námitkám je navíc odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1108/2024, nepřiléhavý. Citovaný rozsudek byl vydán v řízení, v němž se žalobce domáhal mimo jiné nahrazení projevu vůle žalovaného k odsouhlasení soupisu provedených prací a konkrétní faktury. Pro posouzení tohoto nároku bylo podstatné, zda a v jakém rozsahu zanikla smluvní práva a povinnosti, z nichž požadavek na odsouhlasení vycházel. Oproti tomu v nynějším řízení není mezi stranami sporné, že jejich smluvní vztah z první smlouvy o dílo zanikl v celém rozsahu. Nadto lze poznamenat, že žalovaná se v řízení ani žádných dalších nároků plynoucích ze zaniklých smluv (např. náhrady škody) nedomáhala (srov. bod 16 odůvodnění napadeného rozsudku).

14. Žalovaná dále namítá, že soudy nižších stupňů se věrohodně nevypořádaly s otázkou vzájemné závislosti smluv, jestliže uzavřely, že se jedná o smlouvy závislé, ačkoli na sebe vůbec neodkazují, čímž se měly odchýlit např. od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1912/2012.

15. Nejvyšší soud již v minulosti vyložil, že nejde o závislé smlouvy v případě, kdy se jedná "pouze o jistou ekonomickou spjatost" určitých smluv (např. smlouvy kupní a smlouvy leasingové, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1769/2010). Za smlouvy závislé lze naproti tomu považovat ty, u nichž se závislost týká jejich vzniku a zániku. Jinak řečeno, závislé jsou smlouvy, u nichž vznik jedné z nich, pokud by nevznikla i druhá smlouva, nemá hospodářský smysl a současně zánik jedné ze smluv bez splnění musí vyvolat zánik i další smlouvy nebo smluv, protože jejich izolované splnění by nemělo rovněž hospodářský význam (srov. již zmiňované usnesení Nejvyššího soudu se sp. zn. 23 Cdo 1769/2010 či žalobcem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1912/2012). Uvedené závěry sice byly přijaty v poměrech právní úpravy § 275 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, avšak lze je vztáhnout i na platnou právní úpravu (k tomu srov. bod 14 rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 392/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2025, sp. zn. 23 Cdo 3183/2024).

16. V projednávané věci odvolací soud vycházel ze zjištění, že obě smlouvy byly uzavřeny při témže jednání, přičemž uzavření obou smluv sledovalo tentýž cíl (spěšné zajištění energeticky úsporného zdroje tepla pro domácnost žalobce), uzavření jedné z nich by bez uzavření druhé nemělo hospodářský smysl (srov. bod 8 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s bodem 11 odůvodnění napadeného rozsudku). Jestliže za daných okolností odvolací soud dospěl k závěru, že předmětné smlouvy byly smlouvami vzájemně závislými ve smyslu § 1727 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, odvolací soud se svým postupem od shora citované judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, a proto ani tato námitka žalované přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit nemůže.

17. Namítá-li konečně žalovaná, že soudy nižších stupňů opomenuly jí navrhované důkazy (směřující k prokázání zániku závazku pro následnou nemožnost plnění), uplatňuje tím ve skutečnosti tvrzení o existenci vad řízení (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. 33 Cdo 2495/2020). Vady řízení však samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení žalované o tomto údajném procesním pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).

18. Pro úplnost lze dodat, že o tzv. opomenutý důkaz jde jen tehdy, jestliže soud o navržených důkazech nerozhodne, případně nevyloží, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl či k nim nepřihlédl. Současně však platí, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces, neboť v praxi se lze setkat s takovými důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají k projednávané věci žádnou relevanci, nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení, respektive mohou být dokonce i výrazem "zdržovací" taktiky (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 29 Cdo 3900/2019, nebo ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 29 Cdo 789/2020, či nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16). Soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil v rozsahu, v němž nezopakoval či nedoplnil dokazování (srov. body 14-15 odůvodnění napadeného rozsudku), vysvětlil, z jakých důvodů se důkazními návrhy žalované nezabýval (směřovaly k prokázání skutečností nerozhodných pro rozhodnutí o žalobním návrhu). O opomenuté důkazy tak nešlo a nedošlo k tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces, resp. k postupu rozpornému s citovanou judikaturou dovolacího a Ústavního soudu.

19. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.

20. Rozsah dovolání Nejvyšší soud posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné.

21. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).

V Brně dne 16. 9. 2026

JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/23-CDO-1069/2026-1)