# Nejvyšší soud, sp. zn. 22 Cdo 987/2018

- Soud: Nejvyšší soud
- Spisová značka: 22 Cdo 987/2018
- ECLI: ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.987.2018.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 7. 8. 2018
- Datum zveřejnění: 23. 10. 2018
- Klíčová slova: Přípustnost dovolání, Vlastnictví
- Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.; § 1042 o. z.

## Výrok

I. Dovolání se odmítá.
II. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2017, č. j. 19 Co 114/2017-442, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

## Odůvodnění

Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 3. 11. 2016, č. j. 14 C 282/2913-369, uložil žalované povinnost zdržet se vstupu a umisťování předmětů na část pozemku žalobkyně par. č. v obci T. n. S., katastrálním území Č. u Ř. (výrok I.), a povinnost zdržet se užívání části tohoto pozemku (výrok II.); ve zbylé části žalobu zamítl (výrok III.). Výroky pod body IV. - VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Praze k odvolání žalobkyně i žalované rozsudkem ze dne 21. 9. 2017, č. j. 19 Co 114/2017-442, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. tak, že žalovaná je povinna zdržet se vstupu a umisťování předmětů na pozemek žalobkyně par. č. v obci T. n. S., katastrálním území Č. u Ř., a užívání části tohoto pozemku bezprostředně přiléhající k silnici, vymezená hranicí pozemků par. č., par. č., vstupními dveřmi do garáže a tarasem; jinak rozsudek ve výroku II. potvrdil (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. - IV.).

Proti rozsudku krajského soudu podává žalovaná (dále "dovolatelka") dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále "o. s. ř."). Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na otázce, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud řešena; konkrétně má jít o otázku, zda je při posuzování existence veřejné účelové komunikace nezbytné zjištění stanoviska obce a silničního správního orgánu.

Dovolací důvod má spočívat v nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolatelka namítá, že podle § 44b zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, je účastníkem řízení ve věcech veřejně přístupných účelových cest také obec, proto měla být obec účastníkem rovněž nyní probíhajícího soudního řízení; soud nemůže rozhodnout o právní povaze pozemní komunikace, aniž by opatřil stanovisko obce, resp. silničního správního orgánu.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů a obsah dovolání je účastníkům znám, proto na ně dovolací soud v podrobnostech odkazuje.

Dovolání není přípustné.

Skutečnost, že obec měla být podle zákona o pozemních komunikacích účastníkem soudního řízení, tvrdí dovolatelka až nyní v dovolacím řízení. Protože však v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (§ 241a odst. 6 o. s. ř.), Nejvyšší soud se takovou námitkou nemohl zabývat. Ostatně dovolací soud opakovaně uvedl, že i když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se nezabýval otázkou v odvolání neuplatněnou, o jejíž posouzení navíc soud prvního stupně rozhodnutí neopřel, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, a řadu dalších rozhodnutí). Dovolatelka však uvedenou námitku v odvolacím řízení nevznesla.

Nicméně - jen na okraj - se uvádí, že dosavadní judikatura, která se zabývala četnými případy, ve kterých proti negatorní žalobě uplatnila žalovaná strana námitku, že sporný pozemek užívá jako účelovou komunikaci, tuto otázku řešila implicitně, neboť účastenství obce v takovém sporu nikdy nepožadovala; ostatně vymezení účastníků řízení je věcí žalobce, a v této věci by bylo protismyslné žádat po žalobkyni, která tvrdila, že žalovaná nemá k jejímu pozemku žádné právo, aby požadovala přibrání obce do řízení. Naproti tomu žalovaná tak mohla učinit na základě § 93 o. s. ř., avšak neučinila. Ustanovení § 44b zákona č. 13/1997 Sb., o které dovolatelka svůj právní názor opírá, se zjevně týká správního řízení ve věcech veřejně přístupných účelových komunikací nacházejících se území obce (viz i důvodovou zprávu k tomuto ustanovení), nikoliv účastenství v civilním soudním řízení.

Z obsahu dovolání je nicméně zřejmé, že podstatou dovolání je ve skutečnosti nesouhlas s postupem odvolacího soudu, který neopatřil stanoviska obce a silničního správního úřadu - ačkoli to dovolatelka navrhovala - a otázku povahy pozemní komunikace sám posoudil jako otázku předběžnou.

Podle § 120 odst. 1 druhé věty o. s. ř. soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Podle konstantní judikatury ze zásad řádného procesu automaticky nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhl. Soud však musí v rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (§ 157 odst. 2 o. s. ř. - srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1365/2015, a řadu dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu). Návrh na provedení důkazu, jemuž soud nevyhoví, musí zamítnout usnesením, a v rozhodnutí o věci vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl.

V nyní projednávané věci odvolací soud návrh na provedení důkazů usnesením zamítl (č. l. 435) a v odůvodnění napadeného rozsudku vysvětlil, proč navržený důkaz neprovedl - důvodem byla skutečnost, že věc již byla náležitě objasněna a navržené důkazy nemohly skutkový stav více objasnit; tyto důvody přitom dovolání nezpochybňuje.

K posouzení předběžné otázky: Dovolací soud vychází z toho, že pokud se v soudním řízení o negatorní žalobě podle § 1042 o. z. žalovaný brání námitkou, podle níž pozemek, z jehož užívání má být vyloučen, je účelovou komunikací, posoudí soud otázku, zda skutečně jde o veřejně přístupnou účelovou komunikaci, jako předběžnou podle § 135 odst. 2 o. s. ř., aniž by bylo nutné k této otázce vydávat správní rozhodnutí (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1868/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3146/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4955/2015). Odvolací soud tak postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jestliže v situaci, kdy o této otázce nebylo vydáno správní rozhodnutí, sám posoudil otázku povahy pozemní komunikace jako otázku předběžnou.

Protože dovolání není přípustné, Nejvyšší soud ho podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Návrh na odklad vykonatelnosti byl zamítnut, neboť vzhledem k nepřípustnosti dovolání je zjevně nedůvodný.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/22-CDO-987/2018-1)