# Nejvyšší soud, sp. zn. 22 Cdo 4309/2017

- Soud: Nejvyšší soud
- Spisová značka: 22 Cdo 4309/2017
- ECLI: ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.4309.2017.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 19. 10. 2017
- Datum zveřejnění: 3. 1. 2018
- Klíčová slova: Přípustnost dovolání, Přerušení řízení
- Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.; § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř.

## Výrok

Dovolání se odmítá.

## Odůvodnění

(§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu):
Proti výše uvedenému usnesení Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu ("o. s. ř.") a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Obsah usnesení soudů obou stupňů a obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Dovolání není přípustné.

Podstata věci je v tomto: Žalobce vede u Obvodního soudu pro Prahu 5 spor o určení vlastnictví k nebytové jednotce; protože současně vedl u téhož soudu pod sp. zn. 42 C 174/2012 spor o neplatnost veřejné dražby týkající se této jednotky, přerušil soud prvního stupně podle § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. řízení o určení vlastnictví s tím, že otázku platnosti dražby není oprávněn řešit. Řízení o určení neplatnosti dražby bylo ukončeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2016, č. j. 54 Co 378/2016-424, který nabyl právní moci dne 12. 1. 2017. Soud prvního stupně pak dne 16. 1. 2017 rozhodl usnesením o pokračování v řízení, k odvolání žalovaného odvolací soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Dovolatel napadá rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním; stěžejním argumentem je, že podal proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 54 Co 378/2016-424, dovolání, a bylo tak třeba vyčkat výsledku dovolacího řízení.

Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2016, č. j. 54 Co 378/2016-424, však Nejvyšší soud mezitím usnesením ze dne 25. 7. 2017, č. j. 21 Cdo 850/2017-578, odmítl jako nepřípustné; i kdyby tedy snad bylo dovolání v nyní projednávané věci přípustné, je třeba je odmítnout jako již bezpředmětné ve smyslu § 243b a § 218 o. s. ř. (obdobně k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1214/2014, a další judikaturu tam citovanou), neboť ani kdyby snad argumentace dovolatele byla správná, nyní by již toto dovolání nemohlo být důvodem k tomu, aby řízení bylo nadále přerušeno.

K právnímu názoru dovolatele se poznamenává, že o odkladu vykonatelnosti či právní moci rozhodnutí by musel rozhodnout dovolací soud (viz § 243 o. s. ř.); to se však nestalo, takže se plně prosadily účinky právní moci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2016, č. j. 54 Co 378/2016-424. Ostatně dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž "mimořádnost" se projevuje právě tím, že jeho podání nemá samo o sobě vliv na právní moc napadeného rozhodnutí. I proto by dovolání nemohlo být úspěšné.

Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v dalším řízení.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. října 2017

JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/22-CDO-4309/2017-1)