# Nejvyšší soud, sp. zn. 22 Cdo 351/2014 - Soud: Nejvyšší soud - Spisová značka: 22 Cdo 351/2014 - ECLI: ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.351.2014.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 21. 7. 2014 - Datum zveřejnění: 26. 8. 2014 - Klíčová slova: Přípustnost dovolání, Společné jmění manželů - Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 ## Výrok I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaní 1) a 2) jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 9.520,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. Mariána Kováčika. III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 3) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. ## Odůvodnění Okresní soud v Kladně ("soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 14. června 2013, č. j. 10 C 64/2008-573, vypořádal společné jmění manželů (SJM) mezi žalobkyní jako pozůstalou manželkou a dědici zemřelého manžela - žalovanými. Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání všech účastníků rozsudkem ze dne 23. října 2013, č. j. 28 Co 456/2013-649, rozsudek soudu prvního stupně částečně změnil; pokud však jde o spornou částku, jejíž právní režim je předmětem dovolání, převzal závěr soudu prvního stupně, že dluh z podnikání zůstavitele byl do výše 1.000.000,- Kč zaplacen z výlučných prostředků zůstavitele a zbytek ve výši 555.000,- Kč z prostředků náležejících do SJM žalobkyně a zůstavitele. K vypořádání v SJM tak zůstala mimo jiné hotovost 445.000,- Kč. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní 1) a 2) dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 občanského soudního řádu ("o. s. ř.") a uplatňují dovolací důvod uvedený v § 241a o. s. ř. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Dovolání není přípustné. Podstata věci je v tomto: Žalobkyně a zůstavitel vlastnili dům, který byl z ideální ½ ve výlučném vlastnictví zůstavitele a z ideální ½ v SJM žalobkyně a zůstavitele. Tento dům prodali za cenu 2.000.000,- Kč. Do SJM pak náležela částka 1.000.000,- Kč a do výlučného vlastnictví zůstavitele rovněž částka 1.000.000,- Kč. Z výtěžku z prodeje domu byl uhrazen dluh z podnikání zůstavitele v podniku, který byl v jejich SJM, ve výši 1.555.000,- Kč. Problém je v tom, jak strukturovat zaplacenou částku (a tudíž jaký je režim zbývajících 445.000,- Kč) z hlediska, zda šlo o prostředky ze SJM či o prostředky ve výlučném majetku zůstavitele. Je totiž zjevné, že tyto prostředky, pokud jsou smíšené, resp. pokud jsou na jednom účtu, nelze z výše uvedeného hlediska nijak rozlišit. Plní-li z takových prostředků ten z manželů, který má jejich část ve společném jmění, na společný dluh (případně plní-li oba manželé), rozhoduje též o tom, zda jde (připouští-li to zákon) o plnění ze společného či o plnění z jeho výlučného majetku. Podstatná je tedy jeho vůle; zjištění jejího obsahu je skutkovým zjištěním, které soud činí na základě provedeného dokazování. Nelze přisvědčit tvrzení dovolatelů, že je v této souvislosti rozhodující, že jde o plnění na společný dluh. K plnění totiž mohou účastníka vést nejrůznější pohnutky; např. pokud dluh vznikne v důsledku jeho neúspěchu v podnikání, porušení právní povinnosti či je vyvolán neuváženým právním jednáním, může účastník pociťovat morální odpovědnost za jeho vznik a uhradit jej z výlučných prostředků. Proto pro takové případy nelze stanovit obecné pravidlo; jde vždy o konkrétní skutková zjištění ohledně obsahu vůle, nikoliv o právní posouzení. Lze tedy uzavřít, že plní-li jeden za manželů (případně plní-li manželé společně) na společný dluh z peněz zahrnujících jak prostředky ve výlučném, tak i společném jmění, je pro určení toho, zda bylo plněno ze společného či výlučného jmění, rozhodující jeho vůle; určení jejího obsahu je věcí skutkového zjištění, nikoliv právního posouzení věci. Soud v dané věci nepřisvědčil tvrzení žalovaných, že na zaplacení dluhu byla použita celá částka náležející do SJM a zbytek ve výši 555.000,- Kč zaplatil zůstavitel ze svých výlučných prostředků, ze kterých zbývající část ve výši 445.000,- Kč náleží do dědictví po zůstaviteli. Soud se přiklonil k verzi uváděné žalobkyní, že zůstavitel vedl podnikání, za které nesl i zodpovědnost, proto také použil k úhradě dluhů vzniklých z jeho podnikání nejprve svých výlučných prostředků z prodeje domu ve výši 1.000.000,- Kč, teprve zbytek uhradil ze společných prostředků. Jde o skutkové zjištění, které nelze dovolacím důvodem, uvedeným v § 241a odst. 1 o. s. ř., napadnout. Skutkové námitky pak nejsou od 1. 1. 2013 v dovolacím řízení přípustné (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013). Protože dovolání podle jeho obsahu vytýká nesprávné skutkové zjištění (resp. požaduje v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů stanovit pravidlo pro skutkové posuzování určitého druhá případů), není přípustné; proto je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Nesplní-li žalovaní 1) a 2) dobrovolně povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 21. července 2014 JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/22-CDO-351/2014-1)