# Nejvyšší soud, sp. zn. 22 Cdo 2395/2002

- Soud: Nejvyšší soud
- Spisová značka: 22 Cdo 2395/2002
- ECLI: ECLI:CZ:NS:2003:22.CDO.2395.2002.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 16. 1. 2003
- Datum zveřejnění: 31. 12. 2009
- Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb.

## Výrok

Dovolání se odmítá.

## Odůvodnění

Okresní soud v Jičíně (dále jen "soud prvního stupně") usnesením ze dne 16. července 2001, č. j. 3 C 86/2001-17 [vydaným před spojením věcí v řízení o žalobě žalovaných 1) a 2) na určení vlastnictví], nařídil předběžné opatření, jímž zakázal žalobkyni, aby do právní moci rozhodnutí ve věci samé prodala, darovala nebo jiným způsobem zcizila "dům čp. 104 v J. se stavebním pozemkem č. 592, a zahradou parc. č. 286/3, zapsané na LV č. 2260 pro obec a k. ú. J. u Katastrálního úřadu v J.", či jinak s nimi nakládala.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací usnesením ze dne 6. května 2002, č. j. 21 Co 107/2002-34, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo žalované zakázáno darovat, prodat či jinak zcizit shora uvedené nemovitosti, zatímco ve výroku o zákazu jinak s nemovitostmi nakládat toto usnesení změnil tak, že návrh na nařízení předběžného opatření v této části odmítl.

Proti oběma těmto usnesením podala žalobkyně dovolání, které posléze upřesnila tak, že usnesení soudu prvního stupně napadá v celém rozsahu a usnesení odvolacího soudu v potvrzujícím výroku. Poukázala na to, že odvolací soud "dovolání připustil", a namítla, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí obou soudů spočívají na nesprávném právním posouzení věci a že tato rozhodnutí vycházejí ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Žalobkyně tyto své námitky podrobně zdůvodnila a navrhla, aby byla obě napadená usnesení zrušena a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Toto dovolání však není přípustné.

Především je třeba poznamenat, že odvolací soud v této věci nepřipustil dovolání. To, že písemné vyhotovení usnesení odvolacího soudu obsahuje mimo jiné i poučení o dovolání odkazující na úpravu provedenou v části čtvrté, hlavě třetí občanského soudního řádu (dále "OSŘ"), není ničím jiným než splněním povinnosti, kterou soudu ukládá § 157 odst. 1 OSŘ. Při zkoumání přípustnosti dovolání je ovšem nutno vycházet výlučně ze znění procesních předpisů.

Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále "OSŘ") lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Už z toho je zřejmé, že pokud dovolání žalobkyně napadá i rozhodnutí soudu prvního stupně, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Podle § 237 odst. 1 OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písmeno a)] nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písmeno b)], případně jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písmeno c)]. Je tedy zřejmé, že zmíněné procesní ustanovení upravuje přípustnost dovolání jen proti takovým rozhodnutím odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o odvolání proti meritornímu rozhodnutí soudu prvního stupně. Usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení předběžného opatření, však není rozhodnutím ve věci samé, a tak ustanovením § 237 odst. 1 OSŘ nemůže být přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o odvolání proti tomuto usnesení, založena. Jestliže pak nelze přípustnost dovolání proti takovému usnesení dovodit ani z ustanovení § 238, § 238a a § 239 OSŘ, nezbývá než uzavřít, že dovolání žalobkyně proti usnesení odvolacího soudu rovněž není přípustné. Stejný názor již ostatně dovolací soud vyslovil v usnesení ze dne 27. listopadu 2001, sp. zn. 22 Cdo 1925/2001, publikovaném pod č. C 867 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck.

Dovolací soud tedy podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) OSŘ dovolání žalobkyně proti usnesením soudů obou stupňů odmítl.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. ledna 2003

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.,v. r.

předseda senátu

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/22-CDO-2395/2002-1)