# Nejvyšší soud, sp. zn. 22 Cdo 2392/2003

- Soud: Nejvyšší soud
- Spisová značka: 22 Cdo 2392/2003
- ECLI: ECLI:CZ:NS:2003:22.CDO.2392.2003.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 11. 12. 2003
- Datum zveřejnění: 31. 12. 2009
- Dotčené předpisy: § 236 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.

## Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

## Odůvodnění

Okresní soud Teplicích (dále "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 27. srpna 2002, č. j. 11 C 200/96-103, pod body I. až III. výroku vypořádal bezpodílové spoluvlastnictví účastníků, pod bodem IV. rozhodl o soudním poplatku a pod body V. a VI. o náhradě nákladů vzniklých státu a ve vztahu mezi účastníky řízení.

Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalobce usnesením ze dne 8. srpna 2003, č. j. 12 Co 577/2002-151, rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výrocích o náhradě nákladů řízení vzniklých státu a ve vztahu mezi účastníky potvrdil s tím, že jinak zůstává nedotčen, a žádném z účastníků nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále "OSŘ"), a to z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno proti usnesení odvolacího soudu oprávněnou osobou a včas, se jím zabýval nejprve z hlediska jeho přípustnosti.

Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je přípustné za naplnění předpokladů uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a c) vyjma věcí uvedených v § 237 odst. 2, dále v § 238 odst. 1, § 238a odst. 1 a § 239 odst. 2 a 3 OSŘ.

V dané věci směřuje dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není rozhodnutím ve věci samé. "Věcí samou se rozumí samotný předmět, pro nějž se řízení vede, a rozhodnutím ve věci samé pak takové rozhodnutí soudu, jímž se v tzv. řízení sporném na základě žaloby stanoví konkrétní práva a povinnosti účastníků vyplývající z právního vztahu pro žalobou uplatněný nárok." [viz usnesení Nejvyššího soudu ČR z 22. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 3065/2000, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále "Soubor"), pod C 264, Svazek 3].

Přípustnost dovolání tak nevyplývá z § 237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ, kterými je stanovena pro usnesení jen v případě, že jimi bylo rozhodnuto ve věci samé. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR z 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 632/2002, uveřejněné v Souboru pod C 1189, Svazek 17.

Přípustnost dovolání nelze vyvodit ani z § 238 odst. 1, § 238a odst. 1 a § 239 odst. 2 a 3 OSŘ, neboť mezi taxativně vyjmenovanými usneseními není usnesení, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl [§ 243b odst. 5, § 218 odst. 1 písm. c) OSŘ].

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalobce nebyl úspěšný a žalované náklady řízení nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. prosince 2003

JUDr. František Balák, v. r.

předseda senátu

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/22-CDO-2392/2003-1)