# Nejvyšší soud, sp. zn. 22 Cdo 2113/2026

- Soud: Nejvyšší soud
- Spisová značka: 22 Cdo 2113/2026
- ECLI: ECLI:CZ:NS:2026:22.CDO.2113.2026.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 22. 9. 2026
- Datum zveřejnění: 13. 10. 2026
- Klíčová slova: Přípustnost dovolání, Právo na vodu (o. z.) [ Služebnost (o. z.) ], Ochrana vlastnictví
- Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.; § 1272 odst. 1 o. z.; § 1042 o. z.

## Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Návrh žalované na odklad vykonatelnosti výroků I, II a III rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 5. 2026, č. j. 61 Co 11/2026-514, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 5 150 Kč k rukám jeho zástupce, Mgr. Milana Kisvetra, advokáta se sídlem v Plzni, Veverkova 2707/1, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

## Odůvodnění

1. Okresní soud Plzeň-jih (dále "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 30. 9. 2025, č. j. 11 C 424/2022-430, uložil žalované povinnost s účinností od 1. 7. 2026 se zdržet čerpání vody ze studny na pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY - dále "předmětná studna" nebo "předmětný pozemek" (výrok I) a dále žalované uložil povinnost nejpozději do 30. 6. 2026 odstranit vodovodní přípojku, kterou je čerpána voda z předmětné studny a odváděna na pozemky parc. č. st. XY a parc. č. XY, oba v katastrálním území XY, a to z předmětného pozemku (výrok II). Žalobu zamítl v části, ve které se žalobce domáhal odstranění vodovodní přípojky z jiných pozemků než pozemku předmětného a uložení povinnosti žalované zdržet se vstupu na předmětný pozemek z důvodu kontroly, údržby a oprav zaústění vodovodní přípojky žalované do předmětné studny (výrok III). Rozhodl rovněž o nákladech řízení (výrok IV).

2. Krajský soud v Plzni (dále "odvolací soud") k odvolání žalobce i žalované rozsudkem ze dne 25. 5. 2026, č. j. 61 Co 11/2026-514, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil, vyjma lhůty k plnění, ohledně níž rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zdržet se čerpání vody z předmětné studny s účinností od 31. dne následujícího po právní moci rozsudku (výrok I), ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, vyjma lhůty k plnění, ohledně níž rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna odstranit vodovodní přípojku, kterou je čerpána voda z předmětné studny a odváděna na pozemky parc. č. st. XY a parc. č. XY, oba v katastrálním území XY, a to z předmětného pozemku, nejpozději do 31. dne následujícího po právní moci rozsudku (výrok II), a ve výroku III rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zdržet se vstupu na předmětný pozemek z důvodu kontroly, údržby a oprav zaústění vodovodní přípojky žalované do studny žalobce s účinností od 31. dne následujícího po právní moci rozsudku (výrok III). Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok IV) a zastavil řízení o odvolání žalobce v rozsahu, v němž směřovalo proti výrokům I a II (výrok V).

3. Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že z předmětné studny, která je ve vlastnictví žalobce, je od roku 2004 odebírána voda pro potřeby pozemků parc. č. st. XY a parc. č. XY, obou v katastrálním území XY, ve vlastnictví žalované. Žalovaná odebírá vodu na základě dohody s obcí XY, která odběr vody z předmětné studny odsouhlasila na jednání zastupitelstva dne 29. 9. 2003. Soudy nižších stupňů konstatovaly, že uvedená dohoda žalovanou k odběru vody z předmětné studny neopravňuje, neboť obec XY předmětnou studnu nikdy nevlastnila, a nebyla tak oprávněna uzavřít s žalovanou dohodu o odběru vody z této studny. Shledaly, že žalobce s odběrem vody ze strany žalované vyslovil v roce 2004 přinejmenším konkludentní souhlas, pročež došlo k uzavření nepojmenované smlouvy mezi účastníky řízení v souladu s § 51 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále "obč. zák.") jejímž předmětem byl bezúplatný odběr vody z předmětné studny pro účely domácnosti žalované. Zmíněnou nepojmenovanou smlouvu pak žalobce nejpozději dne 18. 6. 2018 v souladu s ustanovením § 1999 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále "o. z.") vypověděl, a to s účinností od 1. 1. 2019. Soudy nižších stupňů proto dovodily, že od 1. 1. 2019 žalovaná není oprávněna vodu z předmětné studny odebírat, neboť jí nesvědčí žádný soukromoprávní titul, který by ji opravňoval čerpat vodu z předmětné studny, mít na předmětném pozemku vlastní vodovodní přípojku k čerpání vody z dané studny a svádět vodu na nemovitosti v jejím vlastnictví. Odvolací soud závěry soudu prvního stupně korigoval toliko stran lhůty k plnění.

4. Proti výrokům I, II, III a IV rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná (dále také "dovolatelka") dovolání. Má za to, že jelikož jí svědčí právo dle § 1272 odst. 1 o. z. a současně došlo ke vzniku věcného břemene (služebnosti) ze zákona v souladu s § 59a zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon) - dále "vodní zákon", je povinností soudu poskytnout ochranu právu žalované jakožto uživateli vodního zdroje. Domnívá se, že taková otázka dosud nebyla v judikatuře dovolacího soudu řešena, respektive že by dovolací soud měl "upravit stávající judikaturu ve vztahu k ustanovení § 1272 odst. 1 o. z." Uvádí, že odvolací soud ani nerespektoval judikaturu dovolacího soudu týkající se problematiky legálních věcných břemen k vodním dílům. Namítá, že jednala v dobré víře a podle pokynů veřejnoprávní korporace. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že se dostatečně nezabýval otázkou vlastnického práva žalobce k předmětné studni. Poukazuje také na rozpornost postupu žalobce s dobrými mravy. Upozorňuje na zásah do ústavně zaručených práv žalované. Akcentuje přitom porušení práva na spravedlivý proces, spočívající zejména v nedodržení zásady rovnosti účastníků a rovnosti zbraní i v nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, dále porušení práva na život a práva na příznivé životní podmínky, včetně přístupu k pitné vodě. V této souvislosti předkládá otázku, která nebyla - dle jejího mínění - v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud řešena, a to, jaký státní orgán má povinnost zajistit žalované přístup k pitné vodě, jestliže stát uznává toto základní lidské právo. Odvolacímu soudu vytýká, že neobjasnil, proč má právo žalobce na ochranu vlastnictví přednost před právem žalované na příznivé životní prostředí. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně navrhuje i odklad vykonatelnosti výroků I, II a III napadeného rozsudku.

5. Žalobce se k dovolání žalované vyjádřil nesouhlasně. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, popřípadě zamítl.

6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád - dále "o. s. ř.") po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.).

7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

8. Dovolání žalované není pro žádnou z jí vymezených právních otázek přípustné.

9. Podle § 1 odst. 1 věty druhé o. z. je uplatňování soukromého práva nezávislé na uplatňování práva veřejného.

10. Podle § 1272 odst. 1 o. z. kdo má právo na vodu na cizím pozemku, má k ní také přístup.

11. Dovolací soud předně uvádí, že na aplikaci § 1272 odst. 1 o. z. není napadené rozhodnutí vůbec založeno, neboť uvedené ustanovení představuje smluvní založení práva služebnosti po 1. 1. 2014. Ostatně ani sama žalovaná v průběhu řízení netvrdila, že by s žalobcem uzavřela - a to ani poté, kdy žalobce s účinností od 1. 1. 2019 vypověděl nepojmenovanou smlouvu z roku 2004 o bezúplatném odběru vody z předmětné studny - jakoukoli dohodu, jejímž obsahem by bylo právo žalované brát vodu z předmětné studny. Žalobce se žalobou domáhal určení, že žalované nesvědčí právo brát vodu z cizího pozemku. Podstatou žaloby a ani námitek vznesených žalovanou proti této žalobě nebylo řešení problému, že by snad žalovaná neměla k předmětné studni přístup. Žalovaná tak otázkou, zda jí svědčí právo podle § 1272 odst. 1 o. z. v situaci, kdy je držitelkou příslušného vodoprávního povolení k odběru vody z předmětné studny, zřejmě naznačuje, že její právo na vodu na cizím pozemku by mělo být založeno veřejnoprávním povolením.

12. Dovolací soud se sice doposud nezabýval touto speciální, dílčí otázkou, nicméně ve své ustálené rozhodovací praxi se opakovaně zabýval otázkou obecnějšího charakteru, a totiž jaký je vztah práva veřejného a práva soukromého, jaký má vliv veřejnoprávní oprávnění na právní nároky plynoucí ze soukromého práva. Od této ustálené praxe dovolacího soudu se odvolací soud při řešení žalovanou formulované otázky neodchýlil, pročež tato otázka přípustnost dovolání založit nemůže. Jen pro úplnost dovolací soud připomíná, že je-li judikatorně dovolacím soudem vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nemá smysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž závěr však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15, které je přístupné, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, na webových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 22 Cdo 978/2023, jež je přístupné, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz).

13. Nejvyšší soud konstantně v různých situacích připomíná potřebu rozlišovat právo veřejné a právo soukromé. K projednávanému případu lze přiměřeně odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 308/2017, uveřejněný pod číslem 100/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek s právní větou: "Osoba, které byl stanoven dobývací prostor (§ 27 odst. 1 horního zákona), nemůže těžit nerosty na cizím pozemku, jestliže jí nesvědčí i soukromoprávní titul, umožňující užívání tohoto pozemku k hornické činnosti". Nejvyšší soud často vysvětluje také odlišnost v pojetí stavby ve smyslu soukromoprávním, tedy stavby jako věci v právním smyslu způsobilé být předmětem občanskoprávních vztahů (pojetí statické), a ve smyslu práva veřejného podle stavebních předpisů, které stavbu chápou dynamicky, tedy jako činnost, popřípadě soubor činností, směřujících k uskutečnění díla (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 1997, sp. zn. 3 Cdon 265/96, jenž byl uveřejněn v časopise Právní rozhledy, 6/1997, s. 325). Dalším příkladem, ve kterém Nejvyšší soud připomněl nezávislost uplatňování práva soukromého na uplatňování práva veřejného, může být usnesení ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3008/2020, ve kterém Nejvyšší soud konstatoval, že nedostatek kolaudace nemohl bránit vydržení vlastnického práva k chatě, nebo například v rozsudku ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 142/2012, Nejvyšší soud uvedl, že věcné břemeno, spočívající v právu užívání stavby lze platně zřídit i v době, kdy stavba nebyla ještě kolaudována.

14. V rozsudku ze dne 21. 5. 2025, sp. zn. 22 Cdo 985/2025, potom Nejvyšší soud v obecné rovině vysvětlil, že § 1 odst. 1 věta druhá o. z. vyjadřuje, že soukromé právo v objektivním smyslu (objektivní soukromé právo) se uplatňuje nezávisle na objektivním právu veřejném. Určitý skutkový stav - ve smyslu komplexu skutečností, které jsou spolu vnitřně spjaty a vytvářejí jednotný celek - může mít význam buď jenom z hlediska soukromého práva, nebo naopak jenom pro právo veřejné. To je dáno odlišným účelem obou oblastí právní regulace. Nastoupení následků v jedné z těchto oblastí není podmínkou či předpokladem pro to, aby nastaly právní následky v oblasti druhé, a stejně tak z toho, že je kupříkladu naplněna skutková podstata veřejnoprávní normy, nelze dovozovat bez dalšího závěry v oblasti práva soukromého a naopak [k tomu srovnej LAVICKÝ, Petr. § 1 (Soukromé a veřejné právo; dispozitivnost; zakázaná ujednání). In: LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 4, marg. č. 2].

15. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně proto správně připomněl, že rozhodnutí vydaná ve správním řízení (zejména oprávnění k odběru podzemních vod) nemohou mít na výsledek nyní projednávané věci vliv. Veřejnoprávní povolení k odběru vody totiž nelze směšovat se soukromoprávním titulem k užívání cizí věci, kterým může být například služebnost nebo jiná dohoda mezi sousedy.

16. Z uvedeného je zřejmé, že § 1272 odst. 1 o. z. se v projednávaném případě vůbec nepoužije, neboť žalobce se žalobou domáhal určení neexistence práva žalované na vodu na cizím pozemku, přičemž v řízení nebylo tvrzeno ani prokazováno, že žalovaná nemá ke studni přístup. Pro aplikaci ustanovení tak nebyl vůbec prostor. S ohledem na to, že se odvolací soud v otázce posouzení vlivu veřejnoprávních oprávnění na právní nároky plynoucí ze soukromého práva od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.

17. Namítá-li žalovaná, že své právo na vodu odvozuje "od vlastníka díla na cizím pozemku", pročež se odvolací soud měl - dle názoru žalované - zabývat otázkou vzniku zákonného věcného břemene (služebnosti) dle § 59a vodního zákona, jakož i právem žalované na příznivé životní prostředí, sluší se podotknout, že žalovaná stále nebere v úvahu výsledek předchozích dvou pravomocně skončených řízení, jednak o určení existence práva služebnosti opravňující každého vlastníka pozemku parc. č. st. XY čerpat vodu ze studny na pozemku parc. č. XY a přivádět ji na pozemek parc. č. st. XY a dále o určení vlastnického práva ke studni. Na tato řízení odvolací soud správně poukázal a provedl důkazy rozhodnutími, v nichž otázka vlastnictví ke studni a existence soukromoprávního oprávnění žalované čerpat vodu ze studny a přivádět ji na vlastní pozemek byla posuzována. I když v těchto řízeních nebylo vlastnické právo žalobce ke studni deklarováno přímo v rozsudečném výroku, nelze přehlédnout, že jak žaloba žalované v řízení o určení existence služebnosti, tak i žaloba obce XY na určení vlastnického práva ke studni, byla zamítnuta po vyřešení předběžné otázky založeném na závěru, že vlastníkem předmětné studny je žalobce (viz body 15 až 17 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a rovněž odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2076/2022). I když řešení předběžné otázky v jiném řízení, jež má význam pro rozhodnutí soudu v aktuálně posuzované věci, není pro soud závazné, nemůže v zájmu zachování principu nerozpornosti posuzování stejné právní otázky soudem být ignorováno její řešení v předchozím řízení, byť se výsledek nepromítl do výroku rozhodnutí soudu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4301/2017, a z rozhodovací praxe Ústavního soudu nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07, a usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2654/20). Výtce dovolatelky, že se odvolací soud dostatečně nezabýval tím, zda je žalobce vlastníkem studny, proto nelze přitakat.

18. Jestliže tedy vlastnické právo k předmětné studni i k pozemku, na němž se tato studna nachází, náleží téže osobě (žalobci), zákonná služebnost ve smyslu § 59a vodního zákona vzniknout nemohla. Ustanovení § 59a vodního zákona zakládá existenci zákonného věcného břemene a představuje řešení situací existujících z doby před účinností nového vodního zákona (tj. před 1. 1. 2002), kdy vodní dílo je umístěno na cizím pozemku bez řádného právního důvodu. Zmíněné ustanovení vytváří právní rámec poměru mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem vodního díla tam, kde před 1. 1. 2002 bylo sice vodní dílo na pozemku jiného vlastníka umístěno a k tomuto účelu užíváno, nicméně mnohdy bez zajištění smluvním titulem. Tak tomu ovšem v projednávané věci není.

19. Přiléhavost postrádá argumentace dovolatelky stran určení orgánu státu, který by byl povinen zajistit žalované přístup k pitné vodě, neboť na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Je tomu tak již proto, že rozhodnutí odvolacího soudu je - jak vyplývá z jeho odůvodnění - založeno na závěru, že vlastníkem předmětné studny je žalobce. I v případě, že by předmětná studna představovala pro žalovanou zdroj pitné vody, mělo by být žalobnímu návrhu žalobce vyhověno, neboť jde o ochranu jeho vlastnického práva (z provedeného dokazování zároveň nevyplývá, že by se jednalo o výjimečnou situaci - kupříkladu o jediný dostupný zdroj vody na území dotčené obce). Již odvolací soud přitom správně podotkl, že skutečnost, že žalovaná nemůže čerpat vodu z předmětné studny, bez dalšího neznamená, že by jí byl znemožněn přístup k pitné vodě. Nadto v řízení bylo prokázáno, že voda v předmětné studni nesplňuje veškeré parametry stanovené pro pitnou vodu.

20. Přípustnost dovolání nezakládá ani polemika žalované se závěry odvolacího soudu stran existence a charakteru smlouvy z roku 2004 mezi žalobcem a J. P., tehdejším partnerem a později manželem žalované. Žalovaná přehlíží, že odvolací soud dovodil shodně se soudem prvního stupně, že pokud došlo v roce 2004 k uzavření smlouvy mezi žalobcem a J. P., popřípadě mezi žalobcem a žalovanou, jejímž předmětem byl bezúplatný odběr vody ze studny žalobce, jednalo se o smlouvu nepojmenovanou ve smyslu § 51 obč. zák. Na uvedeném ničeho nemění okolnost, že odvolací soud právní vztah upravený touto nepojmenovanou smlouvou přirovnal k institutu výprosy. Na řešení otázky platnosti této smlouvy a ani na výkladu pojmu výprosa pak není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, neboť nejpozději dne 18. 6. 2018 žalobce danou nepojmenovanou smlouvu vypověděl, a to s účinností od 1. 1. 2019, a proto nejpozději od 1. 1. 2019 žalovaná není oprávněna vodu z předmětné studny čerpat a rozvádět na svůj pozemek. Právní otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí, nemohou přípustnost dovolání založit (srovnej opětovně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).

21. Liché jsou též námitky, jimiž žalovaná poukazuje na výkon práva žalobce v rozporu s dobrými mravy a na zjevné zneužití práva. V této souvislosti se sluší doplnit, že odvolací soud s poukazem na řízení vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 2 C 118/2023 mezi týmiž účastníky konstatoval, že z usnesení zastupitelstva obce XY ze dne 29. 9. 2003 je patrno, že mezi obcí XY a žalovanou, respektive J. P., nebyla platně uzavřena smlouva o zřízení věcného břemene spočívajícího v odebírání vody z předmětné studny. Již ve zmíněném řízení sp. zn. 2 C 118/2023 přitom bylo vysloveno, že důvodem, pro který nelze usnesení obce považovat za způsobilý titul, není jen skutečnost, že obec ve skutečnosti nebyla vlastníkem pozemku, na kterém se studna nachází, ale také nedostatečná určitost a absence podstatných náležitostí "smlouvy" o zřízení věcného břemene. I pokud byl žalobce ke dni 29. 9. 2003 starostou obce XY, nevypovídá tak tato okolnost bez dalšího o jeho jednání v rozporu s dobrými mravy, jestliže dotčený právní úkon byl stižen neurčitostí a absencí podstatných náležitostí. Spatřuje-li dále žalovaná v jednání žalobce od roku 2019 zjevné zneužití práva, neboť "jí zlomyslně brání získání vlastního zdroje vody," je třeba dodat, že předmětem probíhajícího řízení nejsou požadavky žalované související s obstaráním jiného zdroje vody, který by zásoboval domácnost žalované.

22. Vytýká-li pak žalovaná odvolacímu soudu, že se nezabýval problematikou opomenutého účastníka řízení (dcery žalované), neformuluje k této námitce žádnou právní otázku a neuvádí ani, který z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. považuje v tomto směru za splněný. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Nad rámec řečeného pokládá Nejvyšší soud za vhodné dodat, že pokud žalovaná naznačuje, že J. P. nebyl s výpovědí případné nepojmenované smlouvy z roku 2004 ze strany žalobce seznámen, pročež mělo být v řízení jednáno i s dcerou žalované (dědičkou po zesnulém J. P.) jakožto účastnicí řízení, nelze přehlížet, že daná výpověď byla uveřejněna mimo jiné i na úřední desce obce XY. Námitku, že by snad J. P. nebyl seznámen s výpovědí uvedené smlouvy tak dovolací soud pokládá za neopodstatněnou.

23. Dovolacími výtkami, že se odvolací soud nevypořádal s námitkami žalované, nedostatečně zjistil skutkový stav a jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné, dovolatelka vystihuje případ vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jediným způsobilým dovolacím důvodem (v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) ovšem může být pouze nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř.). K vadám řízení dovolací soud ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédne jen tehdy, pokud z jiných důvodů shledá dovolání přípustným (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014); o takový případ však v projednávané věci nejde.

24. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele. Měřítkem toho, zda rozhodnutí je či není přezkoumatelné, totiž nejsou požadavky dovolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (§ 157 odst. 2, § 211 o. s. ř.), ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli v dovolání proti tomuto rozhodnutí náležitě uvést dovolací důvody.

25. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je dostatečně jasně a srozumitelně uvedeno, na jakých skutkových a právních závěrech odvolací soud své rozhodnutí založil. Dovolatelka s důvody, pro které odvolací soud žalobě vyhověl, ostatně ve svém dovolání velmi obsáhle a podrobně polemizuje. Již samotná konkrétnost dovolacích námitek a rozsah dovolání jasně naznačují, že rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné není. Proto ani tyto výtky přípustnost dovolání nezakládají.

26. Nelze rovněž přehlédnout, že Ústavní soud konstantně judikuje, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem, vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srovnej nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07, a ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 74/06). Zmíněnému pojmu adekvátně je potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (srovnej článek 82 odst. 1 Ústavy České republiky) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. "rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu" s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" (srovnej nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 787/06, nebo ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když je nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 919/14, bod 14). Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva (srovnej jeho rozhodnutí ve věci V. d. H. proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, bod 61, ve věci R. T. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, bod 29, ve věci H. B. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, bod 27, a ve věci H. a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, bod 42; citovaná rozhodnutí jsou přístupná na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva www.echr.coe.int). Odvolací soud v poměrech projednávané věci dostál povinnosti své rozhodnutí přiměřeně (se zřetelem na povahu otázek ve věci řešených), a to i popřípadě za použití odpovědi implicitní, odůvodnit.

27. Za opodstatněné nelze mít ani námitky dovolatelky, že postupem odvolacího soudu byl porušen princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí - že dovoláním dotčený rozsudek je rozhodnutím překvapivým. Lze připomenout, že nepředvídatelným, resp. překvapivým, je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu např. tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení dosud netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 694/2011, ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3504/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2649/2018). Jinými slovy vyjádřeno, za překvapivé (nepředvídatelné) lze považovat pouze takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, či ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, či ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4706/2010). K námitce žalované, že odvolací soud posoudil povahu smlouvy uzavřené v roce 2004 mezi žalobcem a J. P. odlišně oproti soudu prvního stupně, aniž by žalovanou seznámil se svým právním názorem, jeví se vhodným připomenout, že odvolací soud tuto smlouvu pokládal shodně se soudem prvního stupně za smlouvu nepojmenovanou (k tomu blíže viz bod 20 odůvodnění tohoto usnesení).

28. Přípustnosti dovolání nemůže být v přítomné právní věci přisvědčeno ani skrze argumentaci o porušení práva žalované na spravedlivý proces, jakož i zásady rovnosti účastníků řízení a principu rovnosti zbraní. Odhlédne-li dovolací soud od toho, že porušení těchto ústavně zaručených práv žalovaná spojuje s výše popsanými výtkami skutkového charakteru, považuje Nejvyšší soud současně za vhodné připomenout, že tvrzený zásah do ústavně zaručeného práva je způsobilý založit přípustnost dovolání, pouze pokud jej dovolatel prováže s náležitě vymezenou otázkou ve smyslu § 237 o. s. ř., což se v daném případě nestalo (k tomu srovnej zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 58 odůvodnění). Fakt, že soudy nižších stupňů v přítomné právní věci hodnotily provedené důkazy způsobem, s nímž žalovaná nesouhlasí, porušení jejích procesních práv jistě nezakládá (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2076/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. II. ÚS 3842/11, bod 13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 3522/14, bod 16 odůvodnění). Navíc platí, že izolovaně uplatněnou námitku porušení některého z ústavně zaručených práv, nezakládá-li přípustnost dovolání v intencích třetí výrokové věty stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16 (pro nesoulad závěru obecného soudu s judikaturou Ústavního soudu), by bylo lze posuzovat jako vadu řízení, k níž může dovolací soud ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout jen tehdy, bylo-li by dovolání z jiných důvodů přípustné (což není případ, jenž by se uplatnil v přítomné právní věci) - srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014.

29. Bez vlivu na závěr o nepřípustnosti dovolání považuje dovolací soud v reakci na připomínku žalované o tom, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., za potřebné uvést, že tento závěr vyplývající z dovolatelkou citovaného usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, byl pozdější rozhodovací praxí Ústavního soudu překonán (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, body 22 a 23 odůvodnění, či stanovisko pléna Ústavního soudu dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 39 odůvodnění, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. IV. ÚS 72/18). I Ústavní soud považuje za ústavně konformní požadavek kladený na dovolatele, který je spojen s podáním dovolání, tj. řádně vymezit nejen dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), ale i některý z předpokladů přípustnosti dovolání obsažený v § 237 o. s. ř. s tím, že argumentace porušením základních práv a svobod nenahrazuje ani vymezení dovolacího důvodu, ani některého z předpokladů přípustnosti dovolání.

30. Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

31. Vzhledem k tomu, že dovolání bylo odmítnuto, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh žalované na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a sice v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).

32. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/22-CDO-2113/2026-1)