# Nejvyšší soud, sp. zn. 22 Cdo 1926/2003 - Soud: Nejvyšší soud - Spisová značka: 22 Cdo 1926/2003 - ECLI: ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.1926.2003.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 12. 2. 2004 - Datum zveřejnění: 31. 12. 2009 ## Výrok Dovolání se zamítá. ## Odůvodnění Okresní soud v Sokolově (dále "soud prvního stupně") usnesením ze dne 31. května 2002, č. j. 7 C 96/2002-7, odmítl podání žalobkyně ze dne 23. dubna 2002 s tím, že žalobkyně ve stanovené lhůtě podání požadovaným způsobem nedoplnila, přestože byla poučena o tom, že nebude-li přes výzvu, učiněnou usnesením z 26. 4. 2002, č. j. 11 Nc 39/2002-4, podání požadovaným způsobem opraveno nebo doplněno, bude podání odmítnuto. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 7. května 2003, č. j. 10 Co 333/2003-34, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud uvedl, že podání žalobkyně ze dne 23. dubna 2002 nemá náležitosti žaloby ve smyslu § 79 občanského soudního řádu (dále "OSŘ"), je zcela nesrozumitelné, neurčité, nelze z něho dovodit, čeho se žalobkyně domáhá, a není v něm ani označen účastník na straně žalované. Za této situace, kdy žalobkyně nereagovala na výzvu soudu prvního stupně k odstranění vad podání ve stanovené lhůtě, soud prvního stupně podle názoru odvolacího soudu postupoval správně, když podání žalobkyně odmítl. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tuto vadu spatřuje v tom, že soudy obou stupňů nepostupovaly v souladu s ustanovením § 30 OSŘ, když jí na její žádost neustanovily advokáta k sepisu řádné žaloby na určení vlastnictví k nemovitosti - domu zbudovanému za trvání jejího manželství se S. Z. a následně její podání z 23. dubna 2002 odmítly. Pro složitost věci sama takovou žalobu napsat neumí. Navrhla, aby dovolací soud usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal napadené usnesení podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné. Usnesení soudu prvního stupně ze dne 10. února 2003, č. j. 7 C 96/2002-28, jímž soud zamítl žádost žalobkyně o ustanovení zástupce, potvrzené usnesením odvolacího soudu ze dne 7. května 2003, č. j. 10 Co 325/2003-34, nabylo právní moci dne 23. května 2003. Za této situace, kdy bylo pravomocně rozhodnuto o žádosti o ustanovení zástupce, nelze již účinně toto rozhodnutí zpochybňovat a tak nezbývá, než z tohoto rozhodnutí vycházet. Podání žalobkyně z 23. 4. 2002 neobsahuje ve smyslu ustanovení § 42 odst. 4 a § 79 odst. 1 OSŘ náležitosti řádného návrhu na zahájení řízení. Žalobkyně ve stanovené lhůtě deseti dnů od doručení usnesení soudu prvního stupně z 26. 4. 2002, tj. od 30. 4. 2002, vady tohoto podání neodstranila, přestože byla poučena soudem o odmítnutí podání, nebude-li ve stanovené lhůtě opraveno nebo doplněno. Odvolací soud proto nepochybil, pokud za daného stavu usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí podání žalobkyně z 23. 4. 2002 potvrdil. Dovolacímu soudu proto nezbylo, než dovolání jako nedůvodné zamítnout (§ 243b odst. 2 OSŘ). O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, poněvadž podle názoru dovolacího soudu výrok o náhradě nákladů sporného řízení není opodstatněn tam, kde chybí druhý účastník (žalovaný). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 12. února 2004 JUDr. František Balák, v. r. předseda senátu --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/22-CDO-1926/2003-1)