# Nejvyšší soud, sp. zn. 22 Cdo 1084/2001

- Soud: Nejvyšší soud
- Spisová značka: 22 Cdo 1084/2001
- ECLI: ECLI:CZ:NS:2001:22.CDO.1084.2001.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 14. 8. 2001
- Datum zveřejnění: 31. 12. 2009

## Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

## Odůvodnění

Okresní soud v Berouně (dále "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 24. května 2000, č. j. 7 C 151/97-159, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že vlastníkem nemovitostí s příslušenstvím, a to parc. č. 1843, o výměře 260 m2 se zděnou dílnou, parc. č. 1844, o výměře 21 m2 a parc. č. 1845, o výměře 131 m2 v kat. úz. H., jsou žalobce K. H. z 1/2 a žalobci P. H. a J. H. každý z 1/4. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 31. října 2000, č. j. 27 Co 491/2000-181, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci v tomto sporu nejsou aktivně legitimováni a není dán ani naléhavý právní zájem na určovací žalobě.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci A) a B) dovolání z důvodů, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ]. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen "OSŘ").

Dovolání není přípustné.

Podle § 236 odst. l OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku upravují ustanovení § 237, § 238 a § 239 OSŘ. Podle § 238 odst. l písm. a) OSŘ dovolání přípustné není, neboť rozsudek odvolacího soudu nebyl rozsudkem měnícím, nýbrž potvrzujícím a nejde ani o situaci vyplývající z ustanovení § 238 odst. l písm. b) OSŘ, když výše citovaným rozsudkem soud prvního stupně rozhodl stejně jako dříve zrušeným rozsudkem ze dne 1. dubna 1999, č j. 7 C151/97-89. Podmínky stanovené v § 239 OSŘ daná věc rovněž nesplňuje, neboť odvolací soud výrokem svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil a žalobci návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nepodali.

Zbývá posoudit předpoklady přípustnosti vymezené v § 237 odst. 1 OSŘ Ustanovení § 237 odst. 1 OSŘ spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Žádnou z tam vypočtených vad však dovolatelé netvrdí a ani z obsahu spisu se taková vada nepodává.

Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl *§ 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. c) OSŘ*.

Dovolatelé nebyli v dovolacím řízení úspěšní, žalovaným však náklady dovolacího řízení nevznikly. Proto bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. srpna 2001

JUDr. František B a l á k , v.r.

předseda senátu

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/22-CDO-1084/2001-1)