# Nejvyšší soud, sp. zn. 21 Cdo 5965/2016 - Soud: Nejvyšší soud - Spisová značka: 21 Cdo 5965/2016 - ECLI: ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.5965.2016.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 5. 4. 2017 - Datum zveřejnění: 26. 6. 2017 - Klíčová slova: Přípustnost dovolání - Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř.; § 237 o. s. ř.; § 241a odst. 1 o. s. ř. ## Výrok I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.800,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Romana Stoška, advokáta se sídlem v Opavě, Horní náměstí č. 286/55. ## Odůvodnění Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2015, č. j. 16 Co 177/2015-70, ve znění usnesení ze dne 1. 2. 2016, č. j. 16 Co 177/2015-104, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [ke splnění předpokladů pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, zejména k otázce rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně, nadbytečnosti zaměstnance a příčinné souvislosti mezi nadbytečností zaměstnance a rozhodnutím zaměstnavatele o organizační změně, a k výběru zaměstnance, který je nadbytečným, srov. při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 1968, sp. zn. 6 Cz 215/67, uveřejněný pod č. 57/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 7. 1968, sp. zn. 6 Cz 49/68, uveřejněný pod č. 94/68 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1130/97, který byl uveřejněn pod č. 11 v časopise Soudní rozhledy, roč. 1999, na str. 374, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1105/2001, k otázce, zda přijetí organizačního opatření směřovalo k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, anebo zda podle svého obsahu nebo účelu směřovalo k jinému cíli, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, uveřejněný pod č. 54/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1520/2011, uveřejněného pod č. 24/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1506/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1001/2011 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2358/2011] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Námitka dovolatele, že "odvolací soud měl zkoumat, zda organizační řád je vydán osobou k tomu oprávněnou, že soud měl tuto skutečnost vyhodnocovat z úřední povinnosti", není důvodná, neboť - jak vyplývá z obsahu spisu - soudy při posuzování, zda je výpověď z pracovního poměru žalobce žalovaným ze dne 30. 1. 2014 neplatná, vycházely z organizačního řádu vydaného statutárním zástupcem žalovaného - ředitelem Ing. J. P., z jehož obsahu dovodily, že žalovaný je příspěvkovou organizací, v jejímž čele je ředitel, který vede a organizuje veškerou činnost žalovaného [k jednání za právnickou osobu srov. ust. § 20 odst. 1 občanského zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2013), podle něhož právní úkony (tedy i tzv. faktické úkony např. rozhodnutí o organizačních změnách) právnické osoby ve všech věcech činí ti, kteří k tomu jsou oprávněni smlouvou o zřízení právnické osoby, zakládací listinou nebo zákonem (statutární orgány), za právnickou osobu mohou činit právní úkony i jiní její pracovníci nebo členové, pokud je to stanoveno ve vnitřních předpisech právnické osoby nebo je to vzhledem k jejich pracovnímu zařazení obvyklé (ust. § 20 odst. 2 věty první občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013)]. Důvodná není ani námitka dovolatele, že "žalovaný byl povinen předem projednat výpověď s odborovou organizací", neboť - jak správně dovodil odvolací soud - výpověď z pracovního poměru není neplatným právním úkonem jen proto, že ji zaměstnavatel v rozporu s ustanovením § 61 odst. 1 zákoníku práce neprojednal s příslušným odborovým orgánem (§ 19 odst. 2 zákoníku práce). V části, v níž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (zpochybňuje-li skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, nesouhlasí-li s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a předestírá-li opačné skutkové závěry, na nichž buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci, že "žalovaný přijal dalšího hráče p. H. a tím zapříčinil a způsobil při vrácení kolegyně z mateřské dovolené nadbytečnost hráče"), dovolání trpí nedostatkem, pro který nelze v dovolacím řízení pokračovat. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 5. dubna 2017 JUDr. Mojmír Putna předseda senátu --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/21-CDO-5965/2016-1)