# Nejvyšší soud, sp. zn. 21 Cdo 569/2018

- Soud: Nejvyšší soud
- Spisová značka: 21 Cdo 569/2018
- ECLI: ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.569.2018.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 24. 5. 2018
- Datum zveřejnění: 27. 7. 2018
- Klíčová slova: Přípustnost dovolání
- Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř.; § 237 o. s. ř.; § 241a odst. 1 o. s. ř.; § 12 odst. 4 předpisu č. 312/2002Sb.; § 73a odst. 2 předpisu č. 262/2006Sb.

## Výrok

I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.800,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jaroslava Tomáška, LL.M., advokáta se sídlem v Plzni, Kyjevská č. 1228/77.

## Odůvodnění

Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2017, č. j. 16 Co 68/2017-1213 (do části, v níž byl odvolacím soudem potvrzen výrok rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. 2. 2017, č. j. 11 C 132/2014-1146, že výpověď z pracovního poměru daná žalobci dopisem žalovaného ze dne 4. 11. 2013 je neplatná), není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu (jeho právní závěr o tom, že lhůta k přijetí návrhu dohody o dalším pracovním zařazení na jinou práci podle ustanovení § 12 odst. 4 zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících, byla nepřiměřeně krátká, neboť vzhledem k celkovému počtu nabízených pracovních míst neměl žalobce reálnou možnost získat poznatky o podmínkách výkonu nabízené práce během pouhé jedné hodiny, současně tyto poznatky zhodnotit a na základě toho na návrh reagovat, a jejím stanovením došlo ke zneužití práva žalovaného na újmu žalobce) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2088/98, uveřejněný pod číslem 34/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4964/2016, a v nich učiněný závěr, že lhůta k přijetí návrhu dohody o dalším pracovním zařazení zaměstnance určená zaměstnavatelem je z hlediska smyslu a účelu ustanovení § 73a odst. 2 (dříve § 65 odst. 3) zákoníku práce (§ 12 odst. 4 zákona č. 312/2002 Sb.) nepřiměřeně krátká tehdy, jestliže zaměstnanci objektivně neumožňuje opatřit si takové poznatky o podmínkách výkonu nabízené práce, jež jsou objektivně postačující k jeho rozhodnutí o návrhu zaměstnavatele na uzavření dohody, tyto poznatky zhodnotit a na základě toho na návrh zaměstnavatele reagovat] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

Nesouhlasí-li žalovaný v dovolání především s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy (že "žalobce měl fakticky na rozmyšlenou lhůtu delší, než jakou uvádí soud - déle než hodinu", že "žalobce měl za úkol předložit krátce před svým odvoláním tzv. systemizaci pracovních míst, která obsahovala detailní popis daných pracovních míst včetně platové třídy a popisu hlavních činností" nebo že "z dokazování vyplynulo, že vzhledem k okolnostem projednávaného případu, byla lhůta poskytnutá žalobci pro přijetí návrhu zaměstnavatele na nové pracovní zařazení rozhodně přiměřená"), nezpochybňuje tím právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující; uplatňuje tedy jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/21-CDO-569/2018-1)