# Nejvyšší soud, sp. zn. 21 Cdo 4615/2018 - Soud: Nejvyšší soud - Spisová značka: 21 Cdo 4615/2018 - ECLI: ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.4615.2018.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 28. 3. 2019 - Datum zveřejnění: 15. 6. 2019 - Klíčová slova: Přípustnost dovolání, Dovolací důvody, Pracovní úraz - Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.; § 241a odst. 1 o. s. ř. ## Výrok I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 509 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jaroslava Adama, advokáta se sídlem v Českém Krumlově, třída Míru č. 146. ## Odůvodnění Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 8. 2018 č. j. 19 Co 766/2018-188 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [ke zproštění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou pracovním úrazem prokáže-li, že škoda byla způsobena tím, že postižený zaměstnanec svým zaviněním porušil právní nebo ostatní předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány, a že porušení těchto předpisů bylo jedinou příčinou škody, srov. ve vztahu k obsahově shodné právní úpravě v předchozím zákoníku práce například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1996 sp. zn. 2 Cdon 1265/96, uveřejněného pod č. 34 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016 sp. zn. 21 Cdo 3792/2015; k seznámení zaměstnance s bezpečnostními předpisy nebo pokyny a k soustavnému vyžadování a kontrole jejich znalosti a dodržování srov. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 19. 6. 1980 sp. zn. Cpj 11/80, uveřejněné pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1980, a závěry občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 1963 sp. zn. 1 Cp 42/62, uveřejněné pod č. 32 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1963; k formě a obsahu pokynů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2141/2011, uveřejněný pod č. 33 v časopise Soudní judikatura, roč. 2013] a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nejsou způsobilé ani námitky, jimiž dovolatelka uplatnila jiné dovolací důvody než ten, který je - jako jediný přípustný - uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. [zpochybňuje-li skutková zjištění, z nichž soudy vycházely při posuzování, zda se žalovaný zcela zprostil odpovědnosti za škodu způsobenou žalobkyni pracovním úrazem ze dne 16. 1. 2014 podle ustanovení § 367 odst. 1 písm. a) zákoníku práce (ve znění účinném do 30. 9. 2015), zejména skutkový závěr, že žalovaný v řízení prokázal, že žalobkyně svým zaviněním porušila předpisy a pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byla řádně seznámena a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány, nesouhlasí-li se způsobem, jakým soudy k těmto skutkovým zjištěním dospěly (s hodnocením důkazů, na základě něhož k nim dospěly), zejména vytýká-li soudům, že nepřihlédly ke skutečnosti, že žalovaný úraz žalobkyně původně uznal za úraz pracovní, a až s časovým odstupem a poté, co je známa výše škody způsobená pracovním úrazem, "rozporuje" vznik pracovního úrazu, předestírá-li vlastní skutkové závěry (že v řízení nebylo prokázáno, že "by se v případě jednání dovolatelky nejednalo o běžný postup či neobvyklý způsob chování pracovníků žalovaného", že by žalobkyně porušila předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, že by s nimi byla řádně seznámena a jejich znalost a dodržování byly žalovaným soustavně kontrolovány a vyžadovány), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že se žalovaný nezprostil odpovědnosti za škodu způsobenou žalobkyni pracovním úrazem ze dne 16. 1. 2014), a namítá-li jiné vady řízení (spočívající v tom, že žalovanému bylo "poskytnuto poučení o jeho procesních právech a povinnostech nad rámec zákonné poučovací povinnosti soudu", že soudy přihlédly k obraně a tvrzením žalovaného a návrhům na provedení dokazování uplatněným na základě "nedůvodného" poučení ze strany soudu, a to navíc po marném uplynutí lhůty "ke koncentraci řízení", a že odvolací soud "v odůvodnění svého rozsudku dostatečně neodpověděl na v odvolání specifikované námitky"), k nimž lze podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné]. V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/21-CDO-4615/2018-1)