# Nejvyšší soud, sp. zn. 21 Cdo 4340/2017 - Soud: Nejvyšší soud - Spisová značka: 21 Cdo 4340/2017 - ECLI: ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.4340.2017.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 14. 2. 2018 - Datum zveřejnění: 9. 5. 2018 - Klíčová slova: Přípustnost dovolání - Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř. ## Výrok I. Dovolání žalované se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. ## Odůvodnění Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14.11.2016 č.j. 14 Co 421/2016-293 není přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Odvolací soud řešil mj. právní otázku výkladu právního úkonu - "Smlouvy o některých podmínkách zaměstnávání a odměňování" ze dne 6.2.2007 v části obsažené v Příloze - dodatku č. 1, kde žalovaná pod bodem 6. v Tabulce č. 1 stanovila "klíčový" ukazatel výkonnosti, jehož splněním žalobci vzniká nárok na část (35%) z celkové odměny za rok 2007. Dovodil-li odvolací soud, že "autor textu" zde uvedeného ukazatele výkonnosti (definovaného slovy "získat zakázky v rámci KO ETU fakturované v roce 2007 s do cca 50 mil Kč s min. HV 10%") "se pokoušel vyjádřit skutečnost, že objem získaných zakázek by se měl zhruba blížit 50,000.000,- Kč", jde o výklad, při kterém bylo postupováno v souladu s interpretačními pravidly (zejména že výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem, a že pomocí výkladu právního úkonu není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu) vyjádřenými kupř. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14.10.1996 sp. zn. 3 Cdon 946/96, který byl uveřejněn pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22.6.2011 sp. zn. 21 Cdo 1842/2010 nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8.7.2014 sp. zn. 21 Cdo 949/2013, a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Namítá-li dovolatelka, že některé pracovní úkony žalobce, které vedly (mohly vést) ke splnění stanovených kritérii vzniku nároku na odměnu za rok 2007, byly (mohly být) učiněny ještě v roce 2006, a že tedy odvolací soud náležitě neuvážil, že mzda (včetně její pobídkové složky) musí být ve smyslu ustanovení § 113 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, vždy sjednána či stanovena před začátkem výkonu práce, za kterou má tato mzda příslušet, potom přehlíží, že úmyslem stran vyjádřeným ve "Smlouvě o některých podmínkách zaměstnávání a odměňování" ze dne 6.2.2007 bylo sjednání výše mzdy, včetně kritérií její pobídkové složky (odměny), za práci žalobce vykonanou v období od 1.1.2007 do 31.12.2007 (srov. článek 2 a 3 této smlouvy) s tím, že - jak správně zdůraznil odvolací soud - "těmito kritérii (jejichž okamžik stanovení žalobce sám nemohl ovlivnit) bude hodnocena všechna práce žalobce realizovaná v roce 2007, tj. od 1.1.2007 do 31.12.2007". V části, v níž dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř. [zpochybňuje-li skutkové zjištění odvolacího soudu o tom, že "žalobce v roce 2007 dosáhl cíle stanoveného ukazatelem výkonnosti č. 6, když činností jím vedeného projektového týmu byly v tomto roce získány zakázky s objemem fakturace, dle údajů žalované, 47,672.805,- Kč a HV každé z těchto zakázek činil, opět dle údajů žalované, nejméně 10%", a nesouhlasí-li s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a předestírá-li vlastní hodnocení důkazů a vlastní skutkové závěry (zejména, že "HV" zakázek bylo nižší, že žalobce nezískal zakázku č. 581.10, a že tedy žalobce splnil ukazatel výkonnosti č. 6 pouze zčásti), na nichž pak buduje své vlastní (od odvolacího soudu odlišné) právní posouzení věci o neopodstatněnosti uplatněného nároku žalobce] dovolání trpí nedostatkem, pro který nelze v dovolacím řízení pokračovat. Závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o.s.ř. nemohou založit ani námitky žalované, že napadený rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný, neboť z něj "není zřejmé, podle jakého předpisu a podle jakého ustanovení soud v předmětné věci rozhodl", že odvolací soud "neposoudil jako závažné" pochybení soudu prvního stupně spočívající v tom, že dne 8.6.2015 předsedkyně senátu položila svědku R. návodnou otázku, že odvolací soud vycházel ze shodných tvrzení účastníků tam, kde neměl, a že senát krajského soudu byl "v rozporu s rozvrhem práce" nesprávně obsazen. Uvedená tvrzení nejsou dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř., ale mohla by (kdyby byla důvodná) představovat jen tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř., případně zmatečnostní vadu podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. f) o.s.ř.; k takovým vadám však může dovolací soud přihlédnout - jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. a jak si je toho vědoma i sama dovolatelka - pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci - jak uvedeno výše - naplněn není. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 14. února 2018 JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D. předseda senátu --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/21-CDO-4340/2017-1)