# Nejvyšší soud, sp. zn. 21 Cdo 3773/2007

- Soud: Nejvyšší soud
- Spisová značka: 21 Cdo 3773/2007
- ECLI: ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.3773.2007.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 26. 8. 2008
- Datum zveřejnění: 31. 12. 2009
- Dotčené předpisy: § 151f předpisu č. 40/1964Sb.; § 118a odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.; § 118a odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb.; § 118a odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb.; § 41 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb.

## Výrok

I. Dovolání zástavního věřitele se zamítá.

II. Zástavní věřitel je povinen zaplatit zástavnímu dlužníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.050,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.

## Odůvodnění

Zástavní věřitel, se domáhal, aby soud k uspokojení pohledávky zástavního věřitele za zástavním dlužníkem vzniklé ze "Smlouvy o úvěru ze dne 12. 12. 1995" , jakož i k uspokojení nákladů řízení, nařídil prodej "zastavených nemovitostí ve vlastnictví žalovaného, které jsou zapsány na listu vlastnictví č. 2144 pro obec a katastrální území M. O. u K. ú. pro M. k., Katastrální pracoviště O., a to budova - jiná stavba, v části obce M. O., na pozemku parcelní č. 1910/1 a pozemek parcelní číslo 1910/1 o výměře 621 m² zastavěná plocha a nádvoří". Žalobu odůvodnil zejména tím, že společnost C., L., jako postupitel postoupila žalobci jako postupníkovi smlouvou o postoupení pohledávky pohledávku, jejíž výše činí "na jistině 1,868.349,16 Kč a na příslušenství 5,566.071,91 Kč" za dlužníkem V. K., podnikajícím pod obchodní firmou V. K. - L.. Tato pohledávka vznikla z titulu smlouvy o úvěru ze dne 12. 12. 1995, která byla uzavřena "původně mezi obchodní společností I. a p. b., a.s. a dlužníkem" (V. K.). Uvedená pohledávka z úvěrové smlouvy byla zajištěna zástavním právem k výše uvedeným nemovitostem zástavního dlužníka M. K. na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 14. 12. 1995 uzavřené mezi I. a p. b., a.s., a zástavním dlužníkem. Zajištěná pohledávka nebyla dosud uspokojena, proto se zástavní věřitel domáhá svého práva "ve smyslu ustanovení § 200y a násl. o.s.ř.".

Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 31. 5. 2006, č.j. 85 C 157/2005-50, nařídil soudní prodej zástavy, a to "nemovitosti budova - jiná stavba č.p. 779 na pozemku parcelní č. 1910/1 a pozemek parcelní č. 1910/1 - zastavěná plocha a nádvoří, všechny nacházející se v katastrálním území M. O., zapsané na listu vlastnictví pro obec O. a katastrální území M. O., vedené u K. ú. pro M. k., Katastrální pracoviště O. k uspokojení pohledávky žalobce za žalovaným vzniklé ze Smlouvy o úvěru ze dne 12. 12. 1995", a rozhodl, že "žalovaný je povinen zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce na náhradě nákladů řízení částku 6.128,50 Kč". Vyšel ze zjištění, že I. a p. b., a.s., poskytla dlužníku V. K. střednědobý úvěr ve výši 2,500.000,- Kč s úrokovou "bazickou sazbou plus 4,6% ročně" z poskytnutých peněžních prostředků a podmínkami splatnosti úvěru do 20. 10. 1999, že I. a p. b., a.s., a zástavní dlužník M. K. uzavřeli dne 14. 12. 1995 k zajištění uvedené pohledávky z úvěrové smlouvy zástavní smlouvu s právními účinky vkladu ke dni 14. 12. 1995, kterou zástavní dlužník zastavil nemovitosti ve výroku uvedené, že zástavní věřitel zajištěnou pohledávku nabyl na základě smlouvy o postoupení pohledávky od C., L. (společnost C., L. získala pohledávku smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 27. 2. 2004 od postupitele Č., a.s.), že Krajský soud v Českých Budějovicích směnečným platebním rozkazem, č.j. Sm 114/98-7, ze dne 7. 7. 1998, který nabyl právní moci dne 25. 7. 1998, zavázal V. K. a I. K. zaplatit I. a p. b., a.s., 2,184.872,- Kč s 6% úroky z částky 2,177.613,- Kč od 29. 11. 1997 do zaplacení, že Okresní soud v Pelhřimově rozsudkem ze dne 23. 7. 2002, č.j. 4 C 500/2001-76, který nabyl právní moci dne 17. 2. 2003, uložil V. K. zaplatit Č., a.s. 2,801.948,71 Kč s příslušenstvím, že jediným vlastníkem zastavených nemovitostí je zástavní dlužník M. K. a že v části C listu vlastnictví o omezení vlastnického práva je zapsána smlouva o zástavním právu uzavřená ke shora uvedené úvěrové smlouvě. Dospěl k závěru, že zástavní věřitel doložil, že je zástavním věřitelem a má zajištěnou pohledávku za dlužníkem V. K., i to, že má zástavní právo k zástavě a že M. K. je zástavním dlužníkem. Námitkou zástavního dlužníka, že zástavní smlouva je absolutně neplatná se "v této fázi řízení" nezabýval, neboť ji může uplatnit v případném řízení o výkonu rozhodnutí prodejem zástavy.

K odvolání zástavního dlužníka Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 23. 3. 2007, č.j. 57 Co 644/2006-77, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že žalobu na nařízení soudního prodeje zástavy, "a to nemovitostí budovy - jiná stavba č.p. 779 na pozemku parc. č. 1910/1 a pozemku parc. č. 1910/1 - zastavěná plocha a nádvoří, zapsané na LV pro obec O., k.ú. M. O., vedeném u Katastrálního úřadu pro M. k., katastrální pracoviště O., k uspokojení pohledávky žalobce za žalovaným vzniklé ze smlouvy o úvěru ze dne 12.12.1995" zamítl, a že "žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení 5.225,- Kč advokátce", a rozhodl že "žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení 2.575,- Kč advokátce". Jako správná převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, nesouhlasil však s jeho právními závěry, jestliže uplatněný nárok posuzoval podle ustanovení § 200y a § 200z o.s.ř. ve znění účinném od 1.1.2002, neboť tato ustanovení nelze na zjištěný skutkový stav aplikovat. Odvolací soud dovodil, že vzhledem k tomu, že zástavní právo k nemovitostem, jejichž prodej zástavní věřitel navrhuje, vzniklo na základě zástavní smlouvy ze dne 14. 12. 1995, že zástavní právo bylo vloženo do katastru nemovitostí a právní účinky vkladu nastaly 14.12.1995, že pohledávka ze smlouvy o úvěru ze dne 12. 12. 1995, k jejímuž zajištění zástavní právo sloužilo, byla zástavnímu věřiteli proti dlužníkům přisouzena směnečným platebním rozkazem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 7. 1998, č.j. Sm 114/98-7, který nabyl právní moci dne 25. 7. 1998, zástavní právo k nemovitostem i nárok zástavního věřitele na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy vzniklo přede dnem 1. 9. 1998. Toho dne nabyla účinnosti nová právní úprava zástavního práva, obsažená v zákoně č. 165/1998 Sb., a nárok zástavního věřitele je proto třeba posuzovat i v době po 1. 9. 1998 podle ustanovení § 151f obč. zák. ve znění účinném do 31. 8. 1998. Přihlásil se k názoru Nejvyššího soudu ČR, vyjádřenému "např. v rozhodnutí ve věci sp. zn. 2 Cdon 967/97", že, není-li zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, právo zástavního věřitele domáhat se uspokojení ze zástavy v řízení před soudem může být vyjádřeno jen jako nárok na zaplacení zástavním právem zajištěné pohledávky (případně i jejího příslušenství) s tím, že uspokojení této pohledávky se oprávněný zástavní věřitel může domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy, a to i po zástavním dlužníku, jehož věc je zástavou, a který současně není zavázaným z pohledávky, k jejímuž zajištění bylo zástavní právo dlužníkem zřízeno.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal zástavní věřitel dovolání. Namítá, že došlo k porušení ustanovení § 118a odst. 2 o.s.ř. jak soudem prvního stupně, tak zejména soudem odvolacím. Vycházeje z "obecného pravidla, že soud zná práva", a z toho, že, odkazuje-li odvoláním napadené usnesení odvolacího soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 29 Cdo 726/2000, "jde nepochybně o rozhodnutí, které bylo již známo v době vydání usnesení Okresního soudu v Ostravě č.j. 85 C 157/2005-50 ze dne 31.5.2006", jímž naopak bylo žalobě vyhověno; dovolatel dovozuje, že měl být "poučen, o čem je nutno tvrzení doplnit a jaké mohou být důsledky nesplnění takové výzvy". Namítá také porušení ustanovení § 41 odst. 2 o.s.ř., neboť se "žalobou zcela zjevně domáhal vydání rozhodnutí, na jehož základě by bylo možno provést exekuci prodejem nemovitosti ve vlastnictví žalovaného jako zástavce, když vůči přímému dlužníku žalobce již vykonatelným titulem disponuje". Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

Zástavní dlužník navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je správné a námitky dovolatele považuje za "právně irelevantní".

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), a že jde o rozhodnutí, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Protože rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání a je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.), a protože vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci nebyly zjištěny, mohl dovolací soud usnesení odvolacího soudu přezkoumat pouze z hlediska námitek uplatněných v dovolání.

Podle ustálené judikatury soudů se uspokojení pohledávky zajištěné zástavním právem řídí i v době po 1. 9. 1998 právní úpravou účinnou do 31. 8. 1998, bylo-li zástavní právo zřízeno - jak tomu bylo v projednávané věci - v době od 1. 1. 1992 do 31. 8. 1998 a vzniklo-li v této době také právo (nárok) zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy; v případě, že právo (nárok) na uspokojení ze zástavy vzniklo po 1. 9. 1998, řídí se uspokojení pohledávky zajištěné zástavním právem, zřízeným v době od 1. 1. 1992 do 31. 8. 1998, právní úpravou účinnou od 1. 1. 2002, ledaže by se zástavní věřitel domáhal nařízení prodeje zástavy žalobou (návrhem) podanou u soudu v době od 1. 9. 1998 do 31. 12. 2001 (srov. právní názory vyjádřené například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. 31 Cdo 1181/99, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2525/99, které bylo uveřejněno pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1162/2001, které bylo uveřejněno pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003, a ustanovení čl. IV bodu 1 zákona č. 317/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a o změně dalších zákonů). Žaloba o soudní prodej zástavy, podaná podle ustanovení § 200y až § 200za občanského soudního řádu (účinných od 1. 1. 2002), tedy může být důvodná, jen jestliže právo (nárok) zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy vzniklo po 1. 9. 1998. Ze stejných závěrů vycházel v projednávané věci i odvolací soud, když na základě (dovoláním nenapadených) skutkových zjištění (že zástavní právo vzniklo 14. 12. 1995 a že nárok na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy vznikl před 1. 9. 1998) dovodil, že nárok zástavního věřitele na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy se řídí ustanovením § 151f obč. zák. ve znění do 31. 8. 1998.

S námitkou dovolatele, že řízení je postiženo vadou, neboť zástavní věřitel nebyl poučen podle ustanovení § 118a odst. 2 o.s.ř., "o čem je nutno tvrzení doplnit a jaké mohou být následky nesplnění takové výzvy", dovolací soud nesouhlasí.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/21-CDO-3773/2007-1)