# Nejvyšší soud, sp. zn. 21 Cdo 3695/2018 - Soud: Nejvyšší soud - Spisová značka: 21 Cdo 3695/2018 - ECLI: ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.3695.2018.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 19. 12. 2018 - Datum zveřejnění: 24. 3. 2019 - Klíčová slova: Dovolací důvody - Dotčené předpisy: § 241a odst. 1 o. s. ř.; § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ## Výrok I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 15 530 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jaroslava Macka, advokáta se sídlem v Jeseníku, nám. Svobody č. 829/17. ## Odůvodnění V dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 31. 5. 2018 č. j. 69 Co 647/2017-244 byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. [dovolatelka nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem (nevymezuje žádnou právní otázku), ale zpochybňuje především skutková zjištění, na nichž odvolací soud založil svůj závěr, že "žalobkyně žalovanému z titulu půjčky peněz z 23. 6. 2010 dluží částku 200 000 Kč, splatnou teprve na výzvu žalovaného ze dne 19. 3. 2014, doručenou žalobkyni 21. 3. 2014" a že "žalovaný uplatnil zadržovací právo k movitým věcem žalobkyně po právu, v souladu s ustanovením § 1395 o. z., nikoliv v rozporu s ustanovením § 1396 o. z." (nesouhlasí se skutkovým zjištěním, že k poskytnutí finančních prostředků žalovaným došlo, že majetkové poměry dovolatelky a její matky neumožňovaly nákup automobilu a opravu střechy, že žalovaný vyzval dovolatelku k vrácení "údajné půjčky" a oznámil jí, že k jejímu zajištění uplatňuje zadržovací právo "prostřednictvím automobilu a dalších movitých věcí žalobkyně"); dále dovolatelka zpochybňuje správné hodnocení důkazů odvolacím soudem (zejména svědeckých výpovědí K. P., B. Ž. a E. D.), nesouhlasí s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil (posuzoval-li poskytnutí finančních prostředků žalovaným a majetkové poměry dovolatelky a její matky), předestírá vlastní skutkové závěry (že "poskytnutí finančních prostředků žalobkyni" prokázáno nebylo a že bylo naopak prokázáno, že "matka žalobkyně měla naspořeny finanční prostředky" a žalobkyně, potažmo její matka, tedy "měla k dispozici finanční prostředky jak na rekonstrukci střechy, tak koupi automobilu"), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (z důvodů dovolání vyplývající posouzení, že ke vzniku jejího závazku ze smlouvy o půjčce nedošlo a že zadržovací právo k automobilu a ostatním movitým věcem nevzniklo); podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu přitom platí, že i otázka existence vztahu příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody je otázkou skutkovou, nikoli právní (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002 sp. zn. 21 Cdo 300/2001 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010 sp. zn. 25 Cdo 1870/2009), protože právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat jen ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně určení, zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011 sp. zn. 25 Cdo 3748/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011 sp. zn. 23 Cdo 4384/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011 sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011 sp. zn. 29 Cdo 3213/2009, uveřejněný pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2011 sp. zn. 30 Cdo 654/2010 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2012 sp. zn. 28 Cdo 120/2012)]; takové námitky, z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., nemohou založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. Závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nemohou založit ani námitky dovolatelky, že se soud nevypořádal "s opakovaným tvrzením žalobkyně o tom, že její matka (...) měla naspořeny finanční prostředky, které se použily na financování koupě automobilu a opravu střechy", a že řízení o nárocích žalobkyně mělo být přerušeno do doby rozhodnutí o vzájemném návrhu žalovaného, který měl být posuzován v samostatném řízení. Uvedené námitky nejsou dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat jen tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř.; k takové vadě však může odvolací soud přihlédnout - jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. - pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci - jak uvedeno výše - naplněn není. V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Protože dovolání žalobkyně není - jak vyplývá z výše uvedeného - přípustné, Nejvyšší soud České republiky je podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/21-CDO-3695/2018-1)