# Nejvyšší soud, sp. zn. 21 Cdo 333/2018

- Soud: Nejvyšší soud
- Spisová značka: 21 Cdo 333/2018
- ECLI: ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.333.2018.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 17. 5. 2018
- Datum zveřejnění: 23. 7. 2018
- Klíčová slova: Přípustnost dovolání
- Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř.; § 241a odst. 1 o. s. ř.

## Výrok

I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

## Odůvodnění

Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 10. 2017, č. j. 15 Co 149/2017-310, podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. [dovolatelka nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud vycházel, podstatou jejích námitek je především nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud (i soud prvního stupně) přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil (že "soudy pochybily, když požadovaly k prokázání důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru konkrétní důkazy, určení konkrétního data, kdy se žalobce měl jednání dopouštět, konkrétní linky a označení druhého řidiče, se kterým měl žalobce na lince spolupracovat", a že "soudy přehlížely důkaz čestným prohlášením Z. G., který uvedly do pozadí, a nevzaly za prokázanou pravdivost jejího obsahu, přičemž upřednostnily ústní svědeckou výpověď svědka G., kterou však není možné hodnotit jako věrohodnou a pravdivou z důvodu možného zastrašování tohoto svědka žalobcem a otcem žalobce"), předestírá vlastní skutkové závěry (že "konkrétně žalobce se dopouštěl daného podvodného jednání; při odbavení vypisoval neplatné jízdní doklady, od klientů přebíral hotovost, kterou nikdy společnosti nevyúčtoval, a dále vybíral poplatky za zavazadla, přičemž tento úkon nebyl v jeho kompetenci, a nabádal pana G. a jeho kolegy, aby k jeho protiprávnímu jednání mlčeli pod výhružkou ztráty zaměstnání, šikanou na linkách a psychickým i fyzickým vydíráním"), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že "z provedeného dokazování lze mít za prokázaný skutkový stav spočívající v tom, že žalobce se dopouštěl jednání, jež je mu vytýkáno v okamžitém zrušení pracovního poměru, a to minimálně v jednom případě")], a dovolání trpí nedostatkem, pro který nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Námitka žalované o tom, že se "soudy dopustily extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a soudem zjištěným skutkovým stavem, když přehlížely důkaz čestným prohlášením Z. G. a upřednostnily jeho ústní svědeckou výpověď", není důvodná, neboť takový "extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a soudem zjištěným skutkovým stavem" nebyl zjištěn, když soudy se skutkovým stavem řádně zabývaly. Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 4946/2016, nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/21-CDO-333/2018-1)