# Nejvyšší soud, sp. zn. 21 Cdo 3190/2015 - Soud: Nejvyšší soud - Spisová značka: 21 Cdo 3190/2015 - ECLI: ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.3190.2015.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 9. 10. 2015 - Datum zveřejnění: 9. 12. 2015 - Klíčová slova: Přípustnost dovolání - Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř. ## Výrok Dovolání žalované se odmítá. ## Odůvodnění Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10.12.2014 č.j. 23 Co 406/2012-386 (ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12.3.2012 č.j. 23 C 228/2009-236 "co do částky 6.516.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 1.7.2009 do zaplacení") není přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle níž závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.6.1997 sp. zn. 3 Cdon 69/96, který byl uveřejněn pod č. 62 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28.6.2000 sp. zn. 21 Cdo 992/99, který byl uveřejněn pod č. 126 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000, jsou použitelné rovněž při aplikaci zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 13.9.2009, jímž se řídí projednávaná věc, popřípadě při aplikaci dalších (jiných) právních předpisů účinných po jejich vydání [kromě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19.8.2014 sp. zn. 21 Cdo 2305/2013 vydaného v této věci srov. též právní názory vyjádřené například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.5.2013 sp. zn. 21 Cdo 1582/2012, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.1.2014 sp. zn. 21 Cdo 2955/2012, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18.9.2014 sp. zn. 21 Cdo 2007/2013 nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24.6.2015 sp. zn. 21 Cdo 2388/2014, popřípadě v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12.11.2014 sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, který byl uveřejněn pod č. 15 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2015] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Dovozuje-li žalovaná, že žalobcův nárok je v rozporu s dobrými mravy, vychází též z jiných skutkových okolností, než jaké byly soudy zjištěny. Tímto postupem žalovaná nezpochybňuje právní posouzení věci; ve skutečnosti tím napadá skutková zjištění soudů a uplatňuje tak proti rozsudku odvolacího soudu jiný dovolací důvod, než jaký je uveden v ustanovení § 241a odst.1 o.s.ř. Námitka žalované, podle níž měl odvolací soud v projednávané věci aplikovat v její prospěch ustanovení § 3030 a § 2 odst.3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nemůže obstát; nebere totiž v úvahu, že přechodná ustanovení obsažená v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se v pracovněprávních vztazích nepoužijí (přechodná ustanovení ke dni 1.1.2014 jsou pro oblast pracovněprávních vztahů obsažena v ustanovení Čl. LXXX zákona č. 303/2013 Sb.), navíc ustanovení § 3030 zákona č. 89/2012 Sb. nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení § 1 až 14 zákona č. 89/2012 Sb. na dříve (do 31.12.2013) vzniklé právní vztahy (poměry) [srov. právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16.6.2015 sp. zn. 21 Cdo 3612/2014]. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl. Protože se tímto usnesením dovolacího soudu řízení ve věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých za dovolacího řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě odvolacího soudu. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 9. října 2015 JUDr. Ljubomír Drápal předseda senátu --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/21-CDO-3190/2015-1)