# Nejvyšší soud, sp. zn. 21 Cdo 3151/2018

- Soud: Nejvyšší soud
- Spisová značka: 21 Cdo 3151/2018
- ECLI: ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.3151.2018.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 12. 2. 2019
- Datum zveřejnění: 17. 4. 2019
- Klíčová slova: Přípustnost dovolání, Dovolací důvody
- Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.; § 241a odst. 1 o. s. ř.

## Výrok

I. Dovolání žalobců a), c), d) a e) se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

## Odůvodnění

Dovolání žalobců a), c), d) a e) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2018 č. j. 30 Co 386/2017-327 není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť dovolatelé v něm uplatnili jiné dovolací důvody než ten, který je - jako jediný přípustný - uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z jejich námitek nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž vyřešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.

Podstatou dovolání žalobců a), c), d) a e) je jejich nesouhlas se skutkovými závěry soudů, že žalovaná informovala jednatelku žalobců o nedostatku finančních prostředků na účtech a že nebylo prokázáno, že žalobci měli na účtech vždy ke dni splatnosti konkrétního povinného odvodu dostatečné finanční prostředky na úhradu takového povinného odvodu, a že tedy "není dána existence příčinné souvislosti mezi škodou a žalobci tvrzeným porušením povinností na straně žalované", neboť nebylo prokázáno, že důvodem nezaplacení povinných odvodů bylo právě to, že žalovaná neodnesla do banky konkrétní příkaz k úhradě.

Dovolatelé předestírají vlastní skutkové závěry, že žalovaná věděla, že pokud by finanční prostředky na účtu nebyly, je povinna o tom informovat jednatelku žalobců, avšak že tak žalovaná neučinila, ač si byla vědoma důsledku svého jednání, že dále neinformovala jednatelku žalobců o provedených kontrolách a zjištěných nedostatcích a že stejně postupovala v případech, kdy bylo vyměřeno penále, odlišné od skutkových zjištění soudů, na nichž pak budují své vlastní a od soudů odlišné právní posouzení věci.

Snaží-li se dovolatelé rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nastolením otázky, "zda je možné v daném případě aplikovat ustanovení § 106 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., tj. že promlčecí lhůta je lhůtou desetiletou", pak přehlížejí, že napadený rozsudek odvolacího soudu na vyřešení této otázky nezávisí, neboť odvolací soud - vzhledem k tomu, že pro potvrzení zamítavého výroku rozsudku soudu prvního stupně stačila skutečnost, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi případným porušením povinností žalované a vznikem škody - závěry soudu prvního stupně týkající se promlčecí lhůty "pro nadbytečnost" nepřezkoumával a sám k této otázce "žádné podrobnější závěry nezaujal".

Protože námitky uplatněné žalobci a), c), d) a e) nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud České republiky jejich dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/21-CDO-3151/2018-1)