# Nejvyšší soud, sp. zn. 21 Cdo 2916/2017

- Soud: Nejvyšší soud
- Spisová značka: 21 Cdo 2916/2017
- ECLI: ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.2916.2017.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 7. 8. 2017
- Datum zveřejnění: 23. 10. 2017
- Klíčová slova: Přípustnost dovolání, Pracovněprávní vztahy, Neplatnost právního úkonu, Okamžité zrušení pracovního poměru, Pracovní kázeň, Povinnosti zaměstnanců, Svoboda projevu
- Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.; § 243c odst. 1 věta první o. s. ř.; § 301 písm. d) předpisu č. 262/2006Sb.; § 55 odst. 1 písm. b) předpisu č. 262/2006Sb.; čl. 17 odst. 4 předpisu č. 2/1993Sb.

## Výrok

I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Miroslava Richtera, advokáta se sídlem v Karviné, Ciolkovského č. 282/24.

## Odůvodnění

Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6.12.2016 č.j. 16 Co 198/2016-44 není přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k výkladu ustanovení § 301 písm. d) zák. práce, obsahu a rozsahu pracovněprávního vztahu srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2005 sp. zn. 21 Cdo 59/2005, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 86, roč. 2006, ve vztahu k otázce přípustnosti (oprávněnosti), povaze a rozsahu kritiky zaměstnavatele zaměstnancem srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20.3.2017 sp. zn. 21 Cdo 1043/2016; k výkladu ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce z hlediska naplnění míry intenzity porušení pracovní kázně a způsobu hodnocení míry této intenzity srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28.6.1995 sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.11.2011 sp. zn. 21 Cdo 3478/2010, anebo právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20.12.2000 sp. zn. 21 Cdo 477/2000 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4.11.2004 sp. zn. 21 Cdo 1560/2004] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

Právo na zachování dobré pověsti jak fyzické, tak právnické osoby a právo každého na svobodný projev a informace, které v sobě zahrnuje i právo kritiky, patří mezi základní, ústavně zaručená práva. V případě jejich kolize je vždy třeba zvažovat konkurující si základní práva s ohledem na konkrétně skutkově utvořený základ a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (srov. např. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 17.7.2007 sp. zn. IV. ÚS 23/05). Přestože je kritika jako součást svobody projevu nepochybně důležitým nástrojem demokracie ve společnosti, musí mít i svoboda projevu, včetně práva pronášet kritiku, v demokratické společnosti své meze (srov. Čl. 17 odst. 4 LZPS) tak, aby nedocházelo k závažným nežádoucím újmám na právu na ochranu osobnosti (včetně práva na zachování dobré pověsti) kritizovaných osob.

V části, v níž žalobce v dovolání uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř. (nesouhlasí-li s hodnocením důkazů a se skutkovými zjištěními, na nichž odvolací soud založil své právní posouzení věci), dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věty druhé o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 7. srpna 2017

JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/21-CDO-2916/2017-1)