# Nejvyšší soud, sp. zn. 21 Cdo 2891/2013 - Soud: Nejvyšší soud - Spisová značka: 21 Cdo 2891/2013 - ECLI: ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.2891.2013.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 14. 8. 2014 - Datum zveřejnění: 2. 9. 2014 - Klíčová slova: Přípustnost dovolání - Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012; § 55 odst. 1 písm. b) předpisu č. 262/2006Sb. ## Výrok I. Dovolání žalovaného se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. ## Odůvodnění Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 23. 10. 2012 č. j. 15 Co 727/2012-108, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 29. 5. 2012 č. j. 6 C 41/2011-79, jímž bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobkyni dopisem žalovaného ze dne 26. 10. 2011 je neplatné, a jímž bylo rozhodnuto, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 14.300,- Kč k rukám advokáta JUDr. Karla Šetka, a kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 11.123,- Kč k rukám advokáta JUDr. Karla Šetka, není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád [ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen "o. s. ř."], protože ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil, a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. Odvolací soud vyložil otázku hodnocení stupně intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobkyní vykonávané práci a hledisek pro vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce v souladu se závěry, k nimž již dříve dospěla judikatura soudů (srov. při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce právní názory, uvedené například v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995 sp. zn. 6 Cdo 53/94, který byl uveřejněn v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000 sp. zn. 21 Cdo 1228/99, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006 sp. zn. 21 Cdo 1218/2005, uveřejněném pod č. 32 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007). Dovodily-li soudy, že jednání žalobkyně vytčené jí v okamžitém zrušení pracovního poměru (že žalobkyně se v období od 3. 10. 2011 do 26. 10. 2011 "nedostavovala na pracoviště, nevykonávala tak práci sjednanou v pracovní smlouvě a současně nepředložila žádný doklad odůvodňující tuto absenci") nelze kvalifikovat jako porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobkyní vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, neboť s přihlédnutím k situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti žalobkyně (zejména k tomu, že žalovaný - poté, co byla u žalobkyně posudkem Okresní správy sociálního zabezpečení v Pelhřimově ze dne 15. 7. 2011 zjištěna invalidita prvního stupně a co byla žalobkyně posudkem lékařky MUDr. Jany Joselové ze dne 11. 8. 2011 shledána zdravotně způsobilou pro práci "skladníka materiálu ve skladu MTZ" s podmínkou "bez manipulace s těžkými břemeny a práce ve strnulých polohách" - vyhověl dne 29. 8. 2011 žádosti žalobkyně o "schválení neplaceného volna ze zdravotních důvodů v době od návratu po dlouhodobé pracovní neschopnosti do doby vyřešení jejího zařazení v DDL, popř. ukončení pracovního poměru" ze dne 5. 8. 2011 tak, že jí poskytl "neplacené volno" na dobu od 15. 8. 2011 do 30. 9. 2011, jakož i k tomu, že již v této době přijal na její místo jiného zaměstnance), k jejímu dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů a k důsledkům porušení povinnosti žalobkyně pro zaměstnavatele nejde o případ, kdy by po žalovaném nebylo možné spravedlivě požadovat, aby žalobkyni zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby, pak bylo ve věci rozhodnuto v souladu se zákonem a s již ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit. Namítá-li žalovaný ve prospěch svého opačného názoru, že odvolací soud při zvažování intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobkyní vykonávané práci nepřihlédl k celkové době neomluvené nepřítomnosti žalobkyně v práci, potom nebere náležitě v úvahu, že pouze soudu přísluší posouzení toho, zda zjištěné porušení pracovní povinnosti dosáhlo zákonem předvídané intenzity, a že proto jeho námitky, které jsou jen pouhou polemikou s tím, ke kterým hlediskům odvolací soud (a soud prvního stupně) při posuzování intenzity porušení pracovní povinnosti žalobkyně přihlížel a jak tato hlediska hodnotil, nemohou obstát. Pokládaly-li soudy při své úvaze o intenzitě porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobkyní vykonávané práci za zásadní výše uvedené okolnosti, vycházely z ustálené soudní praxe, která dovodila, že výsledné posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek, že k některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3325/2012), a že, jsou-li některá hlediska pro posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti v konkrétní věci významnější (závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013 sp. zn. 21 Cdo 1405/2012). Přestože neomluvené zameškání práce v trvání pěti a více dnů zpravidla představuje - obecně vzato - samo o sobě porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem a odůvodňuje rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením, nelze ani takové jednání zaměstnance posuzovat bez přihlédnutí k dalším okolnostem, které mohou mít vliv na celkové zhodnocení případu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2008 sp. zn. 21 Cdo 2542/2007). Namítá-li dovolatel, že "mezi účastníky již nebylo smluveno další neplacené volno", že žalobkyně ani nepodala žádost o jeho poskytnutí a že "neplacené volno nelze nařídit jednostranně", pak přehlíží, že žalobkyně podle zjištění soudů nepožádala o "neplacené volno" jen na dobu od 15. 8. 2011 do 30. 9. 2011, nýbrž až "do doby vyřešení jejího zařazení v DDL, popř. ukončení pracovního poměru". Protože dovolání žalovaného proti rozhodnutí odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 14. srpna 2014 JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/21-CDO-2891/2013-1)