# Nejvyšší soud, sp. zn. 21 Cdo 2691/2016

- Soud: Nejvyšší soud
- Spisová značka: 21 Cdo 2691/2016
- ECLI: ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.2691.2016.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 16. 11. 2016
- Datum zveřejnění: 25. 1. 2017
- Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 věta první o. s. ř.; § 237 o. s. ř.; § 146 o. s. ř.; § 142 o. s. ř.; § 58 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb.

## Výrok

I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Dovolání žalobců se odmítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům a) až g) na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Kláry Long Slámové, advokátky se sídlem v Praze 4, Urbánkova č. 3360/47.
IV. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.800,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Ing. Zdeňka Strnada, advokáta se sídlem ve Velkých Popovicích, Na Zeleném Vršku č. 171.

## Odůvodnění

Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2015, č. j. 62 Co 258/2015-124, ve znění usnesení ze dne 15. 12. 2015, č. j. 62 Co 258/2015-145, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (k otázce počátku běhu dvouměsíční subjektivní lhůty uvedené v ustanovení § 58 odst. 1 zákoníku práce srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 725/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 6, roč. 1997, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 1998, sp. zn. 2 Cdon 600/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 75, roč. 1998, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 21 Cdo 41/2004) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

Dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2015, č. j. 62 Co 258/2015-124, ve znění usnesení ze dne 15. 12. 2015, č. j. 62 Co 258/2015-145, které směřovalo proti výroku II. tohoto rozsudku, kterým byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 12. 2014, č. j. 17 C 130/2013-83, ve výroku VIII. o náhradě nákladů řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce vztahu ustanovení § 146 a § 142 o. s. ř. při rozhodování o náhradě nákladů řízení srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 31. 5. 1967, sp. zn. 6 Cz 74/67, uveřejněné pod č. 116/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 26. 2. 1982, sp. zn. 3 Cz 14/82, uveřejněný ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů z let 1970-1983, svazek IV, část první, str. 736-737, nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 315/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1706/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2015, sp. zn. 23 Cdo 591/2015] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované a žalobců podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňují.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 16. listopadu 2016

JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/21-CDO-2691/2016-1)