# Nejvyšší soud, sp. zn. 21 Cdo 234/2012

- Soud: Nejvyšší soud
- Spisová značka: 21 Cdo 234/2012
- ECLI: ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.234.2012.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 6. 11. 2012
- Datum zveřejnění: 7. 11. 2012
- Klíčová slova: Povinnosti zaměstnanců, Pracovní kázeň, Přípustnost dovolání
- Dotčené předpisy: § 55 odst. 1 písm. b) předpisu č. 262/2006Sb.; § 241a odst. 3 o. s. ř.; § 243b odst. 5 věta první o. s. ř.; § 218 písm. c) o. s. ř.

## Výrok

I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

## Odůvodnění

Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16.8.2011 č.j. 56 Co 389/2011-214, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 3.5.2011 č.j. 12 C 734/2010-184 ve věci samé (tj. ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že "okamžité zrušení pracovního poměru učiněné dopisem žalovaného ze dne 27.5.2010 a doručené žalobci dne 7.6.2010 je neplatné"), není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil), a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř.

Odvolací soud vyložil otázku hodnocení stupně intenzity porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci a hledisek pro vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce - dovodil-li, že žalobce porušil svoji povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, neboť zejména nepřistupoval k plnění svých pracovních úkolů odpovědně, a tím, že odmítl rozvézt zboží - lahůdky podléhající "rychlé zkáze" - "musel žalovaný tuto situaci neprodleně řešit" tím, že na uvedenou trasu poslal jiného zaměstnance, "který nemohl plnit své původní pracovní úkoly", jinak by mohlo dojít "ke zničení zboží a případné ztrátě zákazníka" - v souladu se závěry, k nimž (za obsahově shodné právní úpravy) již dříve dospěla judikatura soudů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.1.2000, sp.zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 6.2.2001, sp. zn. 21 Cdo 379/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, pod číslem C 164, nebo rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8 roč. 1996), a na nichž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.

Namítá-li dovolatel ve prospěch svých opačných úvah, že jeho jednání "rozhodně nedosahovalo takové intenzity, aby byly naplněny podmínky § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce", neboť "neodmítl plnit pracovní úkoly bezdůvodně, nýbrž důvodem, pro který odmítal s vozidlem zn. Avia pokračovat v jízdě, byl špatný technický stav vozidla", potom přehlíží, že odvolací soud při posouzení toho, zda zjištěné porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci dosáhlo zákonem předvídané intenzity, vymezil relativně neurčitou hypotézu právní normy upravenou ustanovením § 55 odst. 1 zák. práce vycházeje z judikátů, které jsou pro posouzení této otázky z obecného hlediska rozhodné, přihlížeje zároveň k individuelním okolnostem posuzovaného případu. Vzhledem k tomu jeho námitky nemohou obstát, neboť jde o pouhou polemiku s tím, ke kterým hlediskům odvolací soud (a soud prvního stupně) při posuzování intenzity porušení pracovní kázně žalobcem přihlížel a jak tato hlediska hodnotil.

Ostatní námitky žalobce obsažené v dovolání nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu - jak vyplývá z jeho obsahu (srov. § 41 odst. 2 o.s.ř.) - podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., neboť podrobuje kritice pouze skutková zjištění odvolacího soudu, z nichž napadený rozsudek vychází (namítá-li, že "závěry krajského soudu jsou v příkrém rozporu se skutečnostmi zjištěnými v rámci důkazního řízení provedeného před soudem prvního stupně") a současně v dovolání předestírá opačné skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. K okolnostem uplatněným tímto dovolacím důvodem však nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přihlédnuto (srov. § 237 odst. 3 část věty za středníkem o.s.ř.).

Protože dovolání žalobce proti rozhodnutí odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. listopadu 2012

JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/21-CDO-234/2012-1)