# Nejvyšší soud, sp. zn. 21 Cdo 2249/2021

- Soud: Nejvyšší soud
- Spisová značka: 21 Cdo 2249/2021
- ECLI: ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.2249.2021.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 18. 11. 2021
- Datum zveřejnění: 22. 1. 2022
- Klíčová slova: Přípustnost dovolání, Pravomoc soudu, Podmínky řízení, Pracovní úraz, Náhrada za ztrátu na výdělku
- Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.; § 243c odst. 1 o. s. ř.; § 7 odst. 1 o. s. ř.; § 103 o. s. ř.; čl. 36 odst. 1 předpisu č. 2/1993Sb.

## Výrok

Dovolání žalované se odmítá.

## Odůvodnění

Dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2021 č. j. 62 Co 5/2021-31 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu [jeho závěr o tom, že uplatněný nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti z titulu úrazu, který žalobce v roce 1989 utrpěl při výkonu základní (vojenské) služby, je "soukromoprávní povahy a k jeho posouzení je určen toliko soud"] je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

Uvedený závěr odvolacího soudu je v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2020 sp. zn. 21 Cdo 2340/2020 vydaným ve věci odškodnění téhož úrazu žalobce ze dne 24. 9. 1989, ve které se žalobce domáhal "náhrady na bolestném a ztížení společenského uplatnění ve výši 245.000 Kč, náhrady na nemajetkové újmě - zadostiučinění ve výši 650.000 Kč, náhrady za znalecký posudek ve výši 15.000 Kč a náhrady nákladů právního zastoupení za správní řízení ve výši 104.047 Kč", v němž dovolací soud dospěl k závěru o tom, že po zrušení (s účinností od 1. 7. 2016) zákona č. 220/1999 Sb., o průběhu základní nebo náhradní služby a vojenských cvičení a o některých poměrech vojáků v záloze, je dána pravomoc soudu k projednání a rozhodnutí takto uplatněných soukromoprávních nároků, jestliže zde "není jiného orgánu, který by podle zákona byl povolán projednávat nároky žalobce a o nich rozhodovat".

Nutno dodat, že závěr o nedostatku pravomoci soudů k projednání a rozhodnutí věci by v posuzovaném případě znamenal porušení principu předvídatelnosti soudního rozhodování a ochrany legitimního očekávání jako součásti spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 2738/10, ze dne 28. 5. 2013 sp. zn. II. ÚS 2570/10 nebo ze dne 3. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 1561/13).

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Vzhledem k tomu, že se tímto rozhodnutím řízení o věci nekončí, bude i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě odvolacího soudu (srov. § 151 odst. 1 o. s. ř.).

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/21-CDO-2249/2021-1)