# Nejvyšší soud, sp. zn. 21 Cdo 2117/2016 - Soud: Nejvyšší soud - Spisová značka: 21 Cdo 2117/2016 - ECLI: ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.2117.2016.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 14. 7. 2016 - Datum zveřejnění: 18. 10. 2016 - Klíčová slova: Přípustnost dovolání, Vady podání - Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013; § 241a odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 ## Výrok I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Dr. Josefa Černohlávka, advokáta se sídlem v Praze 1 - Novém Městě, Jungmannova č. 31/23. ## Odůvodnění Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2015 č. j. 62 Co 388/2015-258 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [ke splnění předpokladů pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, zejména k otázce nadbytečnosti zaměstnance a příčinné souvislosti mezi nadbytečností zaměstnance a rozhodnutím zaměstnavatele o organizační změně, a k výběru zaměstnance, který je nadbytečným, srov. při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 1968 sp. zn. 6 Cz 215/67, uveřejněný pod č. 57 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 1968 sp. zn. 6 Cz 49/68, uveřejněný pod č. 94 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 1998 sp. zn. 2 Cdon 1130/97, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 11/99, s. 374, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004 sp. zn. 21 Cdo 2580/2003, uveřejněný pod č. 45 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004 sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, uveřejněný pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005, odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1520/2011, uveřejněného pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1001/2011], a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. V projednávané věci odvolací soud při posuzování platnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 27. 4. 2010 dané žalovaným žalobci podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce vycházel ze závazného právního názoru Nejvyššího soudu České republiky obsaženého v rozsudku ze dne 24. 9. 2014 č. j. 21 Cdo 3195/2013-149, jestliže - poté, co se v souladu s tímto názorem zabýval věcí i z toho pohledu, že žalovaný rozhodl o zrušení pracovního místa žalobce a o tom, že v oddělení soutěžního práva zůstane Mgr. I. K. přijatá na místo "právníka" v době pracovní stáže žalobce v Bruselu, bezprostředně poté, co žalobce odmítl dohodu s žalovaným o předčasném ukončení uvedené stáže ke dni 31. 3. 2010, a že žalovaný po skončení pracovního poměru mezi ním a žalobcem hledal do právního útvaru právníka se specializací na soutěžní právo - dospěl k závěru (který přesvědčivě vysvětlil), že "organizační opatření zaměstnavatele bylo skutečně přijato za účelem snížení stavu zaměstnanců a zvýšení efektivnosti práce", když "součástí organizačních změn účinných od 1. 5. 2010 bylo spojení organizačního útvaru ´Soutěžní právo´, ve kterém působil žalobce, s útvarem ´Regulace´, kde byla zařazena Mgr. K.", a žalovaný "volil v rámci nově zřízeného (spojeného) útvaru mezi dvěma právníky se stejným zaměřením (navíc za situace, kdy žalobce nebyl k dispozici, neboť se odmítl ze stáže vrátit dříve)", a že z přijetí právničky Mgr. K. P. nelze dovozovat "existenci jiných cílů" zaměstnavatele při přijímání organizační změny ze dne 24. 3. 2010, neboť Mgr. K. P. byla přijata na pracovní místo právníka v útvaru "Regulace a soutěžní právo" až dva roky po doručení výpovědi žalobci a "v činnosti tak velké obchodní společnosti, jakou je nepochybně žalovaný, se jedná o dlouhý časový úsek, během něhož se vyvíjí jak ekonomická situace společnosti, tak její potřeby na trhu práce", a je proto obvyklé, že zaměstnavatel "reaguje na ekonomické změny též změnami personálními". Odvolací soud se proto v dovoláním napadeném rozsudku neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jak se dovolatel mylně domnívá, ale naopak z ní vychází. V části, v níž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. [namítá-li, že soudy "pro právní zhodnocení zcela pominuly další zjištěné a prokázané skutečnosti v rámci obnoveného dokazování", které "ve svém souhrnu prokazují, že rozhodnutím žalovaného označeným jako rozhodnutí o nadbytečnosti č. 267/2010 byly sledovány zcela jiné cíle, než jak je vymezuje ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce"], dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 14. července 2016 JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/21-CDO-2117/2016-1)