# Nejvyšší soud, sp. zn. 21 Cdo 2013/2016 - Soud: Nejvyšší soud - Spisová značka: 21 Cdo 2013/2016 - ECLI: ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.2013.2016.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 16. 6. 2016 - Datum zveřejnění: 22. 8. 2016 - Klíčová slova: Přípustnost dovolání - Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 ## Výrok I. Dovolání žalovaného se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jana Lehovce, advokáta se sídlem v Praze 1 - Novém Městě, Dlážděná č. 1586/4. ## Odůvodnění Dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2015 č. j. 23 Co 374/2015-248 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004 sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, který byl uveřejněn pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005, nebo - již ve vztahu k současné právní úpravě - odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015 sp. zn. 21 Cdo 695/2014 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3195/2013 a v nich vyjádřený právní názor, že výpověď z pracovního poměru, kterou dal zaměstnavatel zaměstnanci pro jeho nadbytečnost z důvodu organizačních změn, je neplatná, jestliže rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu nebylo přijato k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, pomocí níž měl být regulován počet zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnavatel nadále zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám, a podle svého obsahu nebo účelu směřovalo k jinému cíli; dále srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1331/2013 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015 sp. zn. 21 Cdo 5054/2014, z nichž vyplývá, že zaměstnanec je pro zaměstnavatele nadbytečný ve smyslu ustanovení § 52 písm. c) zák. práce tehdy, nemá-li zaměstnavatel - s ohledem na přijaté rozhodnutí o organizační změně - možnost zaměstnance dále zaměstnávat pracemi dohodnutými v pracovní smlouvě; jestliže se však z hlediska potřebného profesního složení zaměstnanců nestává nadbytečným (z hlediska své věcné náplně) druh práce sjednaný pracovní smlouvou propouštěného zaměstnance (jeho pracovní činnost), nemůže být jiná okolnost spočívající například pouze v jiném organizačním uspořádání zaměstnavatele nebo ve výhradách k organizačním a řídícím schopnostem zaměstnance podkladem pro skončení pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Namítá-li dovolatel s poukazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005 sp. zn. 21 Cdo 2098/2004, ze dne 14. 7. 2015 sp. zn. 21 Cdo 3777/2014, ze dne 12. 6. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1506/2011, ze dne 18. 12. 2012 sp. zn. 21 Cdo 262/2012 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1001/2011, že se odvolací soud při posuzování platnosti výpovědi z pracovního poměru dané žalovaným žalobci odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§ 237 o. s. ř.), pak přehlíží, že soudy ve věcech, v nichž byla uvedená rozhodnutí vydána, vycházely z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než který byl zjištěn v projednávané věci. V části, v níž dovolatel uplatnil jiné dovolací důvody než ten, který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (nesouhlasí-li se skutkovým zjištěním odvolacího soudu, že cílem organizační změny přijaté žalovaným byla výměna "nežádoucího" žalobce za nového zaměstnance, a s hodnocením důkazů, na základě něhož odvolací soud k tomuto skutkovému závěru dospěl, a namítá-li vady řízení spočívající v tom, že odvolací soud nepostupoval podle § 118a odst. 2 o. s. ř., že v odvolacím řízení neprovedl nově navržené důkazy, které byly podle dovolatele přípustné, že důkaz audiovizuálním záznamem, který zachycoval projev jednatele žalovaného pronášený v anglickém jazyce a překládaný zaměstnancem žalovaného K. K., nebyl proveden pomocí tlumočníka a že soudy odmítly k tomuto projevu provést výslech jednatele žalovaného), dovolání trpí nedostatkem, pro který nelze v dovolacím řízení pokračovat. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 16. června 2016 JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/21-CDO-2013/2016-1)