# Nejvyšší soud, sp. zn. 21 Cdo 1966/2017

- Soud: Nejvyšší soud
- Spisová značka: 21 Cdo 1966/2017
- ECLI: ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.1966.2017.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 23. 10. 2018
- Datum zveřejnění: 13. 1. 2019
- Klíčová slova: Přípustnost dovolání
- Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř.; § 237 o. s. ř.

## Výrok

I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
8.236,- Kč k rukám JUDr. Radima Mikety, advokáta se sídlem v Ostravě, Jaklovecká č. 1249/18.

## Odůvodnění

Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 1. 2017, č. j. 16 Co 193/2016-69, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce určení platové základny pro účely stanovení platu zaměstnanců Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových v letech 2012 - 2014 srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5902/2016, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2057/2017, a ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2159/2017, z nichž vyplývá, že pro účely stanovení platu zaměstnanců Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových odměňovaných podle ustanovení § 16 odst. 4 zákona č. 201/2002 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) se platová základna uvedená v ustanovení § 3 odst. 3 větě první zákona č. 236/1995 Sb. a vyhlašovaná sdělením Ministerstva práce a sociálních věcí ve Sbírce zákonů odvozuje z průměrné mzdy zveřejněné Českým statistickým úřadem za předminulý kalendářní rok jako "Průměrná hrubá měsíční mzda - přepočtené počty"; k otázce posouzení vznesené námitky promlčení z hlediska dobrých mravů srov. právní názory vyjádřené například v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, který byl uveřejněn pod č. 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010, v nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2062/14, nebo v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4223/2016, dále v odůvodnění rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2057/2017, a ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2159/2017 (posledně uvedené rozsudky byly vydány v obdobných věcech), podle kterých dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje, a že uplatnění námitky promlčení se příčí dobrým mravům v těch výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž je za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil, přičemž tyto okolnosti musí být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/21-CDO-1966/2017-1)