# Nejvyšší soud, sp. zn. 20 Nd 144/2003

- Soud: Nejvyšší soud
- Spisová značka: 20 Nd 144/2003
- ECLI: ECLI:CZ:NS:2003:20.ND.144.2003.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 25. 9. 2003
- Datum zveřejnění: 31. 12. 2009
- Dotčené předpisy: § 12 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb.

## Výrok

Věc, vedená u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 18 C 55/2003, se nepřikazuje Okresnímu soudu ve Svitavách.

## Odůvodnění

Žalovaný podal návrh na přikázání věci z důvodu vhodnosti Okresnímu soudu ve Svitavách s odůvodněním, že se soudci okresního soudu v Olomouci, kde dříve pracoval, udržuje přátelské vztahy, takže podle něj "lze důvodně anticipovat možné námitky podjatosti soudců či proti soudcům tohoto soudu." Ostatně i v předchozím řízení o výživné manželky Nejvyšší soud věc ze stejného důvodu k návrhu obou účastníků i procesního soudu přikázal Okresnímu soudu ve Svitavách.

Žalobkyně ve svém vyjádření s navrhovanou delegací nesouhlasí s odůvodněním, že jednak je tvrzení žalovaného nekonkrétní, a jednak že v současnosti na procesním soudě působí již řada nových soudců bez jakéhokoli poměru k žalovanému, takže by přikázání věci jinému soudu bylo v rozporu s požadavkem rychlosti a hospodárnosti řízení.

Podle § 12 odst. 2 občanského soudního řádu v platném znění (dále též jen "o.s.ř.") může být věc jinému soudu téhož stupně přikázána také z důvodu vhodnosti.

Důvody vhodnosti podle tohoto ustanovení mohou být různé v závislosti na předmětu řízení, postavení účastníků i jiných okolnostech. Jde zejména o skutečnosti, z nichž lze dovodit, že jiným než příslušným soudem bude věc projednána rychleji a hospodárněji. K přikázání věci jinému než příslušnému soudu by však mělo docházet pouze výjimečně, a to ze závažných důvodů, neboť je uplatňováno jako výjimka z ústavně zaručené zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu a soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb.). Důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání soudu jinému tedy musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do výše citovaného ústavního principu. Zákon přitom výslovně zakotvuje právo účastníků vyjádřit se k důvodu delegace i k soudu, k němuž má být věc delegována, aby vhodnost takového postupu mohla být zvážena i z pohledu jejich poměrů; delegací totiž nesmí být navozen stav, který by se v poměrech některého z účastníků projevil zásadně nepříznivě.

Poté, co zhodnotil důvod žalobkynina nesouhlasu s delegací, že totiž budou navrženy důkazy proveditelné hospodárněji a rychleji před procesním soudem, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že samotná okolnost, že žalovaný v minulosti pracoval u procesního soudu, takže se dosud s některými z jeho soudců zná, případně přátelí, k prolomení výše uvedeného ústavního principu nestačí. Teprve nemohl-li by věc projednat a rozhodnout příslušný soud pro vyloučenost svých soudců, byl by na místě postup podle § 12 odst. 1 o.s.ř. (tedy delegace nutná). Jelikož však takovýto stav z (poměrně obecného) návrhu na delegaci vhodnou nevyplývá, rozhodl Nejvyšší soud, jak uvedeno ve výroku tohoto usnesení.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. září 2003

JUDr. Vladimír Mikušek, v.r.

předseda senátu

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/20-ND-144/2003-1)