# Nejvyšší soud, sp. zn. 20 Cdo 5465/2016

- Soud: Nejvyšší soud
- Spisová značka: 20 Cdo 5465/2016
- ECLI: ECLI:CZ:NS:2017:20.CDO.5465.2016.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 24. 1. 2017
- Datum zveřejnění: 3. 4. 2017
- Klíčová slova: Přípustnost dovolání, Vady podání, Výkon rozhodnutí
- Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.; § 241a odst. 2 o. s. ř.

## Výrok

Dovolání povinné se odmítá.

## Odůvodnění

Dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. července 2016, č. j. 20 Co 304/2016-508, není přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen "o. s. ř.", neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce přezkumu totožných námitek obsažených v opakovaných návrzích na zastavení exekuce, o kterých již bylo pravomocně rozhodnuto srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2010, sp. zn. 20 Cdo 408/2009, jakož i dalších rozhodnutí v něm citovaných]. Zároveň není důvod, aby rozhodná právní otázka vymezená v dovolání byla nyní posouzena jinak.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že došlo ke zrušení usnesení, kterým bylo zahájeno trestní stíhání dovolatelky pro zločin zpronevěry, neboť v tomto ohledu dovolatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. září 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, která jsou veřejnosti dostupná, stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).

Dovolatelka však své povinnosti na vymezení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř., jak jí ukládá ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., nedostála. Dovolatelka sice uvedla, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ovšem vytýká-li odvolacímu soudu, že se nedostatečně zabýval skutečností, že státní zástupkyně zrušila usnesení, kterým bylo zahájeno trestní stíhání dovolatelky, na žádnou judikaturu dovolacího soudu, s níž by bylo napadené rozhodnutí v tomto ohledu v rozporu, neodkázala.

Rovněž porušení dovolatelčiných ústavně zaručených základních práv Nejvyšší soud z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu neshledal. Z výše uvedených důvodů proto dovolání povinné podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Protože se rozhodnutím řízení v této věci nekončí, bude i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popř. odvolacího soudu (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 1. 2017
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/20-CDO-5465/2016-1)