# Nejvyšší soud, sp. zn. 20 Cdo 425/2002

- Soud: Nejvyšší soud
- Spisová značka: 20 Cdo 425/2002
- ECLI: ECLI:CZ:NS:2002:20.CDO.425.2002.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 14. 5. 2002
- Datum zveřejnění: 31. 12. 2009
- Dotčené předpisy: § 236 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.

## Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

## Odůvodnění

Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 1. října 2001, č. j. 21 E 1516/97-31, jímž okresní soud odmítl jako opožděné odvolání oprávněných proti usnesení o zastavení výkonu rozhodnutí.

Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadli oprávnění, zastoupeni advokátem, včasným dovoláním, jímž namítají dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř.; odvolacímu soudu vytýkají, že neprovedl jimi navržené důkazy dokládající, že jejich zástupce se v době doručování rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení exekuce ze závažných zdravotních důvodů nezdržoval v "místě výkonu své právnické činnosti", a v důsledku toho pak nesprávný právní závěr o opožděnosti odvolání.

Povinný ve svém vyjádření navrhl odmítnutí "resp. zamítnutí" dovolání pro nepřípustnost.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. v platném znění (dále též jen "o.s.ř.") lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. O žádný z případů v těchto ustanoveních zmíněných však v souzené věci nejde.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o.s.ř. není dána již proto, že napadeným usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání, tedy rozhodnutí, jež není usnesením ve věci samé (k pojmu "věc sama" srov. usnesení Nejvyššího soudu z 2. prosince 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10, ročník 1998 pod poř. č. 61).

Podle ustanovení § 238, § 238a ani § 239 o. s. ř. dovolání přípustné není, jelikož v souzené věci se nejedná o žádný ze zde taxativně vyjmenovaných případů; přípustnost dovolání přitom nelze dovozovat ani z odstavce třetího § 239 o.s.ř., neboť podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné jen tehdy, bylo-li potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž byla postupem podle ustanovení § 43 o.s.ř. odmítnuta žaloba, popřípadě (dle téhož ustanovení) jiný návrh na zahájení řízení, nikoli tedy v případech, kdy soud prvního stupně podle ustanovení § 208 odst. 1 o.s.ř. odvolání odmítl pro opožděnost (srov. též usnesení Nejvyššího soudu z 20. listopadu 2001, sp. zn. 21 Cdo 1124/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2002 pod poř. č. 8).

Protože dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je - aniž se mohl zabývat zkoumáním jeho důvodnosti - bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, odst. 6 části věty za středníkem a § 218 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.

Oprávnění z procesního hlediska zavinili, že dovolání bylo odmítnuto, povinnému prokazatelné náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 146 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. května 2002

JUDr. Vladimír Mikušek, v.r.

předseda senátu

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/20-CDO-425/2002-1)