# Nejvyšší soud, sp. zn. 20 Cdo 409/2009

- Soud: Nejvyšší soud
- Spisová značka: 20 Cdo 409/2009
- ECLI: ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.409.2009.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 14. 12. 2010
- Datum zveřejnění: 7. 1. 2011
- Klíčová slova: Exekuce
- Dotčené předpisy: § 71 odst. 3 předpisu č. 71/1967Sb.

## Výrok

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

## Odůvodnění

Krajský soud napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 27. 3. 2008, č.j. Nc 4498/2004-27, kterým okresní soud zamítl návrh na zastavení exekuce. Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) dospěl k závěru, že právo na úhradu za poskytnuté telekomunikační služby podléhá podle příslušných hmotněprávních ustanovení promlčení (jde o soukromoprávní vztah), a proto nelze použít ustanovení § 71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád) ve znění pozdějších předpisů - dále jen "správní řád" - při exekuci rozhodnutí správního úřadu, jímž bylo právo přiznáno.

V dovolání - jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř.") - povinná namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a že má po právní stránce zásadní význam. Soudům vytýká, že nesprávně aplikovaly § 71 odst. 3 správního řádu. Nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu o neuplatnitelnosti tohoto ustanovení při exekuci rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, kterým je uložena povinnost k úhradě telekomunikačních nedoplatků. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 31 Cdo 1966/2004, na něž odkazují soudy obou stupňů, považuje za nesprávné a s ohledem na dosavadní třicetiletou konstantní judikaturu i v rozporu s právem na spravedlivý proces. Navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení soudu prvního i druhého stupně zrušil.

Dovolací soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (část první, čl. II Přechodných ustanovení, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Je-li napadeným rozhodnutím - jako v projednávaném případě - usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na zastavení exekuce, je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. d), odst. 2 o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., který ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 ve spojení s § 238a odst. 2 o. s. ř.).

Povinná sice argumenty ve prospěch závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, uvedla, avšak hodnocením námitek v dovolání obsažených k takovému závěru dospět nelze. Není totiž žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.

Jak správně uvedl odvolací soud v napadeném rozhodnutí, obecně přijímaný výklad ustanovení § 71 odst. 3 správního řádu - uplatňovaný dovolatelkou, byl - v případech, o který jde i v dané věci - radikálně změněn usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 31 Cdo 1966/2004, uveřejněným v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2005, pod č. 82. V tomto rozhodnutí, na něž dovolací soud v plném rozsahu odkazuje, dospěl soud k závěru, že při soudním výkonu (exekuci) rozhodnutí správního úřadu, jímž bylo oprávněnému přiznáno právo, podléhající podle příslušných hmotněprávních ustanovení promlčení, se ustanovení § 71 odst. 3 správního řádu nepoužije. Nelze-li na jeho exekuci vztáhnout ustanovení § 71 odst. 3 správního řádu, nejsou v důsledku dány podmínky pro zastavení nařízené exekuce z důvodu uplynutí tříleté prekluzivní lhůty tam stanovené.

Rozhodl-li odvolací soud v souladu s tímto názorem, nelze dovolatelčiny námitky považovat za způsobilé pro závěr, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, a § 146 odst. 3 o. s. ř.; oprávněné podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. prosince 2010

JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/20-CDO-409/2009-1)