# Nejvyšší soud, sp. zn. 20 Cdo 3572/2016

- Soud: Nejvyšší soud
- Spisová značka: 20 Cdo 3572/2016
- ECLI: ECLI:CZ:NS:2016:20.CDO.3572.2016.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 23. 8. 2016
- Datum zveřejnění: 31. 10. 2016
- Klíčová slova: Exekuce, Dovolací důvody
- Dotčené předpisy: § 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013; § 237 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013

## Výrok

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

## Odůvodnění

Nejvyšší soud České republiky dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2016, č. j. 12 Co 385/2015-149 (dále "odvolací soud"), jímž bylo k odvolání povinného potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále "soud prvního stupně") ze dne 3. 8. 2015, č. j. 35 E 3803/2011-217, o zamítnutí návrhu povinného na zastavení výkonu rozhodnutí a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, odmítl podle § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 - dále o. s. ř. (srov. část první, čl. II., bod 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II., bod 2. přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb.), neboť dovolatel v rozporu se zákonným požadavkem ohledně nezbytných obsahových náležitostí dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 ve spojení s § 237 o. s. ř.). K projednání dovolání přitom nepostačuje ani pouhý odkaz na § 237 o. s. ř. či citace textu uvedené procesní normy, aniž by z dovolání bylo zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v § 237 o. s. ř. je podle názoru dovolatele splněn (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání povinného proto trpí vadou obsahu, kterou po uplynutí lhůty k dovolání (§ 240 o. s. ř.) nelze odstranit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.) a pro níž nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Odvolatel v dovolání uvedl, že usnesení odvolacího soudu je nesprávné, neboť "odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu", aniž by označil konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu dnem jeho (jejich) vydáním a spisovou značkou či alespoň citací závěrů a úvah, s jakou ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu má být odvolacím soudem řešená právní otázka v rozporu (srov. opět shora uvedené R 4/2014).

Učinili-li odvolatel stěžejním obsahem svého dovolání výhrady vůči závěru odvolacího soudu, že již soud prvého stupně správně uzavřel, že povinný neprokázal tvrzení o změně či rozšíření objednávky prostřednictvím svědka S. S. a o vzniku započitatelné pohledávky povinného za oprávněným, jde o námitky spočívající v jeho nesouhlasu se skutkovými závěry odvolacího soudu, které přípustnost dovolání založit nemohou.

Konečně odvolatelem namítaná vada odvolacího řízení (nepřezkoumatelnost rozhodnutí) nemůže sama o sobě dovolací důvod či předpoklad přípustnosti dovolání založit.

S ohledem na výsledek dovolacího řízení se rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nezdůvodňuje (viz § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. srpna 2016

JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/20-CDO-3572/2016-1)