# Nejvyšší soud, sp. zn. 20 Cdo 3507/2012 - Soud: Nejvyšší soud - Spisová značka: 20 Cdo 3507/2012 - ECLI: ECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.3507.2012.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 23. 1. 2013 - Datum zveřejnění: 11. 2. 2013 - Klíčová slova: Dovolání, Exekuce, Přípustnost dovolání - Dotčené předpisy: § 243 odst. 5 o. s. ř. ve znění od 01.07.2009 do 31.12.2012; § 218 písm. c) o. s. ř. ve znění od 01.07.2009 do 31.12.2012 ## Výrok Dovolání se o d m í t á. ## Odůvodnění Krajský soud shora označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 14. 2. 2011, č. j. 12 EXE 1469/2010 - 43, jímž Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou zamítl návrh povinné na zastavení exekuce (nařízené usnesením téhož soudu ze dne 26. 8. 2010, č. j. 12 EXE 1469/2010 - 15, podle vykonatelného rozhodčího nálezu Mgr. M. L. ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. La 10869/09-19, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 51.675,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, pro náklady předcházejícího řízení a pro náklady exekuce, jejímž provedením byl pověřen soudní exekutor Mgr. Martin Tunkl, Exekutorský úřad Plzeň-město). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žádný z důvodů pro zastavení exekuce není dán, a k námitkám povinné, že okresní soud vycházel pouze z podání oprávněné, jejímž cílem je ji jako dlužníka co nejvíc poškodit, a že vymáhaná pohledávka je v rozporu se zákonem, případně se smlouvou (smluvní pokuta nebyla řádně vyčíslena, dohoda o uznání dluhu byla uzavřena pod nátlakem), konstatoval, že tyto námitky měla povinná uplatnit v nalézacím řízení, neboť jimi napadá věcnou správnost exekučního titulu; jeho obsahem je však exekuční soud vázán a je povinen z něj vycházet. Dále odvolací soud uvedl, že vedení inslovenčního řízení proti povinné brání toliko provádění exekuce a že není důvodem k jejímu zastavení. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání (doplněné prostřednictvím ustanoveného zástupce), jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a důvodnost z § 241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o. s. ř. Namítá, že vymáhaný "nárok" nemá oporu v zákoně, resp. v úvěrové smlouvě, a že jej považuje za nemorální až likvidační. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že ve smyslu § 268 odst. 1 o. s. ř. nepředložila "žádná tvrzení", a soudům obou stupňů vytýká, že "nesprávně právně vyhodnotily tu skutečnost, že povinná řádně a zcela oprávněně v tomto řízení uplatnila svůj zákonný nárok, resp. svoji obranu proti neoprávněně vedené exekuci proti její osobě, která se navíc jeví i v rozporu s dobrými mravy". Dále uvedla, že se "zcela oprávněně cítí jako poškozená, když oprávněný proti ní z pozice síly zmanipulovaně a účelově zneužil svého postavení a domáhá se neprávem zaplacení neoprávněných nároků". Má za to, že "soudy měly povinnost zkoumat, zda tento stav není výsledkem libovůle či dokonce zneužití práva vůči slabšímu, což se nestalo", a že "její postavení nebylo právně chráněno a bylo nezákonně zneužito". Dovozuje, že "posouzení existence tohoto nároku je odvislé od vyřešení této otázky". Navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Oprávněná v písemném vyjádření k dovolání uvedla, že námitky povinné nepředstavují žádný z důvodů pro (částečné) zastavení exekuce, a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto. Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 (viz čl. II., bod 12., části první zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II., bod 7., části první zákona č. 404/2012 Sb.); po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež bylo sice dnem 31. 12. 2012 zrušeno nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, avšak podle nálezu téhož soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, zůstává pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 i nadále použitelné), ve spojení s § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. a § 130 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., není přípustné. Dovolatelka žádné argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu nepřednesla, a ani hodnocením námitek obsažených v dovolání k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. Nejvyšší soud již v mnoha rozhodnutích vysvětlil, že soud v exekučním řízení není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučních titulů (včetně postupu orgánu) vydaných v nalézacím řízení. Obsahem těchto rozhodnutí je vázán a je povinen z nich vycházet (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněného pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Námitky, jimiž povinná zpochybňuje věcnou správnost exekučního titulu, jsou v exekučním řízení zcela bez právního významu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 2009, sp. zn. 20 Cdo 224/2008). Pokud jde o námitky povinné ohledně rozporu exekuce s dobrými mravy, Nejvyšší soud již v řadě rozhodnutí zaujal a odůvodnil závěr, že podání návrhu na nařízení exekuce není výkonem práva ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., nýbrž využitím možnosti poskytnuté oprávněnému procesním předpisem pro případ, že povinnost uložená exekučním titulem vydaným v nalézacím řízení nebyla splněna dobrovolně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2003, sp. zn. 20 Cdo 2445/2005, nebo usnesení téhož soudu ze dne 5. března 2009, sp. zn. 20 Cdo 3756/2008 ). Pro úplnost dovolací soud podotýká, že okolnosti podřaditelné pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu), a podle 241a odst. 3 o. s. ř. přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládají (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř. a dále právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikovaném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročníku 2004, pod číslem 132, a v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročníku 2006, pod číslem 130). Namístě je jen dodat, že v rozsudku ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 1130/2011, Nejvyšší soud zaujal a odůvodnil závěr, podle nějž "rozhodčí smlouvu (§ 2 zákona č. 216/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů) lze uzavřít i ohledně sporu o zaplacení směnky" (právě o takový případ se v souzené věci totožného věřitele v řízení před rozhodcem jednalo). Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a § 130 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání povinné podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. O případných nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. zákona č. 120/2001 Sb. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 23. ledna 2013 JUDr. Olga Puškinová předsedkyně senátu --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/20-CDO-3507/2012-1)