# Nejvyšší soud, sp. zn. 20 Cdo 265/2011

- Soud: Nejvyšší soud
- Spisová značka: 20 Cdo 265/2011
- ECLI: ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.265.2011.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 23. 4. 2012
- Datum zveřejnění: 14. 5. 2012
- Klíčová slova: Dražba, Exekuce
- Dotčené předpisy: § 218 písm. c) o. s. ř.; § 69 předpisu č. 120/2001Sb.; § 243a odst. 1 o. s. ř.; § 243b odst. 5 o. s. ř.

## Výrok

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

## Odůvodnění

Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 31. 7. 2006, č. j. Nc 4512/2003-39, jímž okresní soud rozvrhl rozdělovanou podstatu z vydražené nemovitosti tak, že z ní bude v prvním pořadí plně uspokojena pohledávka Komerční banky, a. s. a teprve v druhém pořadí poměrně pohledávka oprávněné a soudního exekutora. Odvolací soud dospěl s odkazem na stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 200/2005 k závěru, že náklady soudního exekutora se uspokojí ve třetí skupině podle § 337c odst. 1 písm. c) o. s. ř.

V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 238a odst. 1 písm. f) o. s. ř., uplatňuje soudní exekutor dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b). Otázku zásadního právního významu spatřuje v tom, "zda náklady exekuce vzniklé v exekučním řízení při prodeji nemovitostí povinného a náležející soudnímu exekutorovi lze posuzovat stejně jako náklady řízení vzniklé státu v souvislosti s prováděním dražby, nové dražby nebo další dražby při výkonu rozhodnutí prodejem nemovitosti a zda je tak lze zařadit do první skupiny pohledávek uspokojovaných při exekuci prodejem nemovitostí ve smyslu § 337c, odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 69 zákona č. 120/2001 Sb., nebo zda pohledávka nákladů exekuce náležející soudnímu exekutorovi má charakter odlišný a zařazuje se tedy do jiné skupiny přihlášených pohledávek." Podle dovolatele je stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 200/2005 v rozporu se zákonem a ustálenou judikaturou Ústavního soudu, navrhuje proto, aby napadené usnesení bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).

Dovolání není přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Je-li napadeným rozhodnutím - jako v projednávaném případě - usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o rozvrhu rozdělované podstaty, je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. f) o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. § 238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze 6.3.2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí - a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil - je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.).

Ačkoli dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, hodnocením argumentace v dovolání obsažené k takovému závěru dospět nelze.

Jak se z obsahu spisu podává, usnesení okresního soudu bylo vydáno dne 31. 7. 2006 a o odvolání proti tomuto rozhodnutí rozhodoval krajský soud dne 19. 12. 2006, tj. za účinnosti zákona č. 120/2001 Sb. před novelou provedenou zákonem č. 347/2007 Sb.

Ústavní soud v několika svých rozhodnutích (srov. např. nález Ústavního soudu I ÚS 1562/09 ze dne 24. 9. 2009) uzavřel, že exekuční řízení uskutečňované na základě usnesení soudu o nařízení exekuce vydaného před účinností zákona č. 347/2007 Sb. je třeba posoudit podle exekučního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2007. Protože se o takový případ v souzené věci jedná, je třeba odkázat na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu k výkladu zákona č. 120/2001 Sb. (účinného do 31. prosince 2007), ze dne 15. února 2006, sp. zn. Cpjn 200/2005, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4, ročník 2006, pod č. 31. Nejvyšší soud v jeho bodě XVIII. zaujal názor, že pohledávku exekutora na náhradu nákladů exekuce je třeba připodobnit k pohledávce oprávněného (nákladů oprávněného), která se v rozvrhu při exekuci prodejem nemovitostí uspokojuje ve třetí skupině podle § 337c odst. 1 písm. c) o. s. ř. Skutečnost, že v exekučním řízení se úkony exekutora považují za úkony soudu (§ 52 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb.), z nákladů exekuce náklady řízení "vzniklé státu" nečiní. Dovolací soud nemá důvod se od tohoto názoru v projednávané věci odchýlit.

Mimo to Nejvyšší soud také uzavřel, že pohledávka exekutora z titulu nákladů exekuce může být ve skupině podle § 337c odst. 1 písm. c) o. s. ř. uspokojena až poté, co budou plně uspokojeny ostatní pohledávky této skupiny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2008, sp. zn. 20 Cdo 5223/2007).

Jestliže odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou, nelze napadenému rozhodnutí přisuzovat po právní stránce zásadní právní význam.

Protože dovolání není přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

Dovolání bylo odmítnuto, ostatním účastníkům, jež by jinak měli právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 146 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o. s. ř. výrok shora uvedený.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. dubna 2012

JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r.
předseda senátu

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/20-CDO-265/2011-1)