# Nejvyšší soud, sp. zn. 20 Cdo 1879/2012

- Soud: Nejvyšší soud
- Spisová značka: 20 Cdo 1879/2012
- ECLI: ECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.1879.2012.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 27. 9. 2013
- Datum zveřejnění: 15. 10. 2013
- Klíčová slova: Dražba
- Dotčené předpisy: § 101 odst. 2 o. s. ř.; § 153b o. s. ř.

## Výrok

Dovolání se odmítá.

## Odůvodnění

Shora označeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení z 22. června 2011, č. j. 59 EX 207/05-260, jímž soudní exekutor udělil vydražiteli příklep k tam specifikovaným nemovitostem. S odvolací námitkou povinné, že dražební jednání nemělo proběhnout, protože účastníci se dohodli, že v případě dobrovolné úhrady vymáhané pohledávky oprávněný zajistí jeho odročení (k čemuž však přes včasné zaplacení pohledávky nedošlo, jelikož oprávněný dohodu porušil a svou telefaxem učiněnou žádost o odročení dražebního jednání vzal před jeho zahájením telefonickým podáním zpět), se odvolací soud s poukazem na rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 10/2001 vypořádal závěrem, že jednak omluvu jako neformální procesní úkon lze podat, a tedy také odvolat, telefonicky, a jednak, že porušení dohody o zajištění odročení dražebního jednání (pro případ zaplacení pohledávky mimo exekuci) ze strany oprávněného nelze považovat za pochybení soudního exekutora. Namítá-li povinná dále, že soud měl smlouvu o zajištění odročení dražebního jednání pro případ splnění mimo exekuci posoudit podle jejího obsahu jako návrh na odklad exekuce, je tato námitka podle odvolacího soudu nedůvodná již proto, že oprávněný k podání návrhu na odklad exekuce není legitimován.

Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že jím je posuzována dovolacím soudem dosud neřešená otázka, zda je soudní exekutor oprávněn konat dražbu v situaci, kdy oprávněný písemně, prostřednictvím telefaxu v souladu s dohodou mezi ním a povinnou požádal o odročení dražebního jednání z důvodu mimosoudního vyjednávání s povinnou, a kdy následně téhož dne povinný telefonicky svou žádost o odročení dražebního jednání vzal zpět. Za zásadně právně významnou povinná považuje také otázku, zda je oprávněný subjektem legitimovaným k podání návrhu na odklad exekuce.

Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) dovolatelka spatřuje v závěru odvolacího soudu, že soudní exekutor nepochybil, jestliže na základě telefonického zpětvzetí písemné (telefaxové) žádosti oprávněného o odročení dražebního jednání k této žádosti nepřihlédl a dražební jednání konal, a že případné pochybení by bylo možno shledat maximálně na straně oprávněného, jestliže porušil dohodu s povinnou o zajištění odročení dražebního jednání. Uvedený závěr odvolacího soudu by bylo podle názoru dovolatelky možno považovat za správný pouze v případě, kdy by oprávněný soudního exekutora vůbec o probíhajícím mimosoudním řešení věci neinformoval a kdy by jej vůbec o odročení dražebního jednání nepožádal. V souzené věci však byla situace jiná, neboť oprávněný v souladu s dohodou s povinnou o odročení dražebního jednání soudního exekutora písemně požádal, avšak následně svou písemnou žádost o odročení jednání vzal telefonicky zpět. Odvolací soud žádost oprávněného o odročení dražebního jednání nesprávně vyhodnotil jako omluvu z dražebního jednání a konstatoval, že omluvu i její odvolání lze jako neformální úkony učinit i telefonicky. Podle názoru povinné však žádost o odročení jednání s omluvou z jednání zaměňovat nelze. Dovolatelka je naopak přesvědčena, že v případě, kdy účastník řízení učiní zcela zásadní procesní úkon ve věci, a následně již nechce, aby k takovému úkonu bylo přihlíženo, musí k dosažení zamýšlených účinků učinit zpětvzetí či odvolání určitého úkonu ve formě shodné s tou, v níž byl učiněn úkon, k němuž posléze soud neměl přihlížet. Na základě telefonického odvolání účinků telefaxové žádosti o odročení dražebního jednání soudní exekutor neměl žádné relevantní možnosti směřující k ověření totožnosti osoby, která telefonické zpětvzetí žádosti o odročení jednání učinila, a stejně tak neměl možnost ověřit, zda taková osoba je skutečně oprávněna jednat za oprávněného.

Nesprávné právní posouzení věci spočívá podle dovolatelky také v názoru odvolacího soudu, že soud smlouvu o zajištění odročení dražebního jednání pro případ splnění mimo exekuci nemohl posoudit podle jejího obsahu jako návrh na odklad exekuce, odůvodněném závěrem, že k podání návrhu na odklad exekuce oprávněný nemá legitimaci. Podle názoru dovolatelky totiž v určitých situacích může být z důvodů taktických, ekonomických či jiných v zájmu oprávněného, aby dočasně nebyly činěny kroky směřující k provedení exekuce, a bez aktivní legitimace k podání návrhu na odklad exekuce by oprávněný nikdy nemohl docílit smírného vyřešení věci s povinnou, vedoucího k rychlejšímu, komplexnějšímu a případně i pro oprávněného výhodnějšímu ukončení exekučního řízení. Pro dosažení shora popsaného výsledku exekučního řízení se jako nezbytná jeví potřeba zakonzervování určitého stavu exekučního řízení, k čemuž svým smyslem a účelem slouží právě institut odkladu exekuce. Pokud by měl být správný právní názor odvolacího soudu o absenci aktivní věcné legitimace oprávněného k podání návrhu na odklad exekuce, neměl by oprávněný možnost průběh exekučního řízení ovlivnit, ačkoli by neodkladné provedení exekuce mohlo být v konečném důsledku v rozporu s jeho zájmy. Nadto z ustanovení § 54 odst. 2 exekučního řádu plyne, že do doby rozhodnutí o návrhu na odklad exekuce není exekutor oprávněn činit žádné úkony směřující k provedení exekuce; i kdyby tedy soudní exekutor byl stran nedostatku legitimace oprávněného téhož názoru jako odvolací soud, nic by taková skutečnost nezměnila na tom, že by o návrhu musel rozhodnout, případně že by jej musel do sedmi dnů postoupit exekučnímu soudu, z čehož plyne, že se exekutor tímto návrhem - ač měl - nezabýval.

Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II Přechodných ustanovení, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř je dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze 6.3.2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí - a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil - je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).

Dovolatelka napadenému rozhodnutí sice přisuzuje zásadní právní význam, hodnocením námitek obsažených v dovolání však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek rozhodných pro udělení příklepu uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe, nebo že jde o právní otázku judikaturou dovolacího soudu dosud neřešenou.

V odůvodnění svého rozhodnutí, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 10/2001 (v jehož právní větě uzavřel, že omluvu neúčasti u jednání soudu nebo jiného úkonu lze ve smyslu § 101 odst. 2 a § 153b o. s. ř. uskutečnit i jiným způsobem než podáním podle § 42 o. s. ř.) Nejvyšší soud konstatoval, že možnost uskutečnit omluvu i jiným způsobem než podáním podle § 42 odst. 1 věty první a odst. 3 předjímá občanský soudní řád již tím, že v § 153b odst. 1 její (přípustnou) formu nevymezuje a že podobné omezení se v praxi soudů standardně neuplatňuje ani při výkladu ustanovení § 101 odst. 2 o. s. ř., kdy "soudy běžně přijímají nejen omluvu učiněnou písemně, ústně do protokolu, telegraficky nebo telefaxem, nýbrž i osobní omluvu dotčené osoby soudci (vyššímu soudnímu úředníkovi, soudnímu tajemníkovi či pracovníku soudní kanceláře) a velmi často právě omluvu telefonickou." Přijal-li Nejvyšší soud uvedený závěr pro omluvu, tedy procesní úkon, jehož absence může mít pro účastníka ty nejzávažnější právní důsledky, např. v podobě vydání rozsudku pro zmeškání, pak tím spíše lze týž závěr dovodit pro telefonické "zpětvzetí" žádosti o odročení jednání.

Způsobilou k založení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není ani námitka, že "v případě, kdy účastník řízení učiní zcela zásadní procesní úkon ve věci, a následně již nechce, aby k takovému úkonu bylo přihlíženo, musí k dosažení zamýšlených účinků učinit zpětvzetí či odvolání určitého úkonu ve shodné formě, v jaké byl učiněn úkon, ke kterému nemá být přihlíženo". Shodu formy původního procesního úkonu s formou úkonu následujícího, jímž mají být účinky původního úkonu eliminovány či jakkoli změněny, totiž ustanovení § 42 ani žádné jiné ustanovení občanského soudního či exekučního řádu nepředepisuje.

Námitka, že soud měl smlouvu o zajištění odročení dražebního jednání pro případ splnění mimo exekuci posoudit podle jejího obsahu jako návrh na odklad exekuce - kromě toho, že byla uplatněna teprve v dovolání, tedy jako nepřípustné novum (§ 241a odst. 4 o. s. ř.) - je zcela nepřípadná, a to (bez ohledu na legitimaci k podání takového návrhu) již proto, že smlouvu mezi účastníky nelze směšovat či zaměňovat s návrhem na odklad exekuce, jenž je úkonem procesním, tedy takovým, který musí být adresován vždy soudu.

Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v režimu hlavy VI exekučního řádu.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. září 2013

JUDr. Vladimír Mikušek
předseda senátu

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/20-CDO-1879/2012-1)