# Nejvyšší soud, sp. zn. 20 Cdo 186/2004

- Soud: Nejvyšší soud
- Spisová značka: 20 Cdo 186/2004
- ECLI: ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.186.2004.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 24. 2. 2005
- Datum zveřejnění: 31. 12. 2009
- Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb.; § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.

## Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

## Odůvodnění

Okresní soud ve Frýdku - Místku usnesením ze dne 24. 7. 2001, č.j. 28 E 1012/2000-22, zastavil výkon rozhodnutí (nařízený podle platebního rozkazu téhož soudu ze dne 1. 4. 1996, sp. zn. Ro 390/96, k vymožení pohledávky 262.380,- Kč s 17 % úroky od 2. 1. 1992 do zaplacení, usnesením ze dne 21. 11. 2000, č.j. 28 E 1013/2000-10). Protože povinný, který je cizím státním příslušníkem, se z dosavadního bydliště na území České republiky (T., P. 411) odstěhoval na Slovensko, a jelikož oprávněná - po bezvýsledném soupisu na místě, které v návrhu uvedla - neoznačila jiné místo v České republice, kde jsou věci povinného, postupoval soud prvního stupně podle ustanovení § 326a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o.s.ř.").

Rozhodnutím ze dne 30. 4. 2002, č.j. 56 Co 149/2002-36, Krajský soud v Ostravě usnesení soudu prvního stupně "změnil" tak, že "řízení o výkon rozhodnutí se zastavuje". V době podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí neměl povinný na území České republiky soud, který by byl příslušný návrh projednat (§ 252 odst. 1, 2 o.s.ř.); řízení proto - argumentuje odvolací soud - trpí nedostatkem podmínky představující nedostatek mezinárodní soudní pravomoci (§ 37 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů, § 103, § 104 odst. 1, věta první, o.s.ř.).

Rozhodnutí odvolacího soudu napadla oprávněná dovoláním, v němž namítá, že "pokud by soud prováděl včas zjištění dle dožádání oprávněné, pak by mohl být výkon rozhodnutí nařízen z příjmů či jiného majetku povinného, a to v době, kdy se zdržoval na území ČR." Dovolatelka soudům vytýká liknavost, v jejímž důsledku "nemohla podat návrh na výkon rozhodnutí před vystěhováním povinného z České republiky." Podle jejího názoru mělo být řízení přerušeno za účelem dalšího zjištění majetkových poměrů povinného.

Dovolání není přípustné.

Rozhodnutí odvolacího soudu je - posuzováno v jednotě výroku a jeho odůvodnění - potvrzujícím. Odvolací soud, i když nepřesně zastavil "řízení o výkon rozhodnutí" místo "výkonu rozhodnutí," což však ve skutečnosti sledoval, dospěl totiž k závěru, že nebyla splněna daná podmínka již v době, kdy došlo k nařízení výkonu (jinými slovy, zatímco soud prvního stupně své usnesení opřel o § 326a o.s.ř., odvolací soud výkon zastavil podle § 268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř.).

Je-li tedy napadeným rozhodnutím usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. § 238a odst. 2 o.s.ř.). Protože užití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější - odvolacím soudem zrušené - rozhodnutí téhož soudu), lze o přípustnosti dovolání uvažovat již jen z pohledu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., jež ji spojuje se závěrem dovolacího soudu o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po stránce právní. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., tj. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem je dovolací soud vázán a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).

Oprávněná v dovolání neuplatnila námitky podřaditelné ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (právní závěr, na němž odvolací soud své rozhodnutí vystavěl, že není splněna uvedená podmínka řízení, nenapadla). Průtahy v provádění nařízeného výkonu vadou řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. být nemohou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 20 Cdo 984/2002) a vytýká-li dovolatelka liknavost soudu při šetření poměrů povinného v době před podáním návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je tato námitka irelevantní již ze své podstaty.

Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).

O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. (povinnému, jenž by měl právo na jejich náhradu, náklady v tomto stadiu řízení nevznikly).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. února 2005

JUDr. Pavel Krbek, v. r.

předseda senátu

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/20-CDO-186/2004-1)
