# Nejvyšší soud, sp. zn. 20 Cdo 1531/2007

- Soud: Nejvyšší soud
- Spisová značka: 20 Cdo 1531/2007
- ECLI: ECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.1531.2007.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 20. 8. 2008
- Datum zveřejnění: 31. 12. 2009
- Dotčené předpisy: § 91 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.; § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.; § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.; § 238a odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.; § 238a odst. 2 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.

## Výrok

Dovolání se odmítá.

## Odůvodnění

Městský soud v Brně usnesením ze dne 24. 1. 2005, č.j. 96 Nc 201/2005-13, nařídil podle směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Brně ze dne 16. 9. 2002, č.j. 42 Sm 327/2002-8, k uspokojení pohledávky 1.000.000,- Kč s 6 % úroky od 31. 8. 2002 do zaplacení a směnečné odměny 3.333,- Kč na majetek povinných exekuci, jejímž provedením pověřil JUDr. A. B., soudní exekutorku.

Krajský soud v Brně k odvolání druhého a třetího povinného a manželky druhého povinného v záhlaví uvedeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně ve vztahu k druhému povinnému potvrdil (výrok I. usnesení odvolacího soudu) a ve vztahu k třetímu povinnému změnil tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl (výrok II. usnesení odvolacího soudu). Předpoklady pro nařízení exekuce ve smyslu ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 120/2001 Sb."), měl odvolací soud co se týče druhého povinného za splněny, zejména uzavřel, že podkladový směnečný platební rozkaz byl K. R. v souladu s ustanovením § 46 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2002, doručen náhradním způsobem dne 1. 10. 2002. Ve vztahu k třetímu povinnému dospěl k opačnému závěru. Směnečný platební rozkaz L. R. doručen nebyl, jelikož zásilka mu byla u pošty v místě jeho trvalého bydliště uložena v době, kdy se zde nezdržoval, a navíc nebyla dodržena desetidenní úložní lhůta podle § 46 odst. 4 cit. zákona; vůči třetímu povinnému proto není směnečný platební rozkaz pravomocný a vykonatelný.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadl druhý povinný K. R. dovoláním, které směřuje - hodnoceno podle obsahu - proti výroku, jímž bylo usnesení soudu prvního stupně ve vztahu k němu potvrzeno. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o.s.ř."), namítá, že druhý a třetí povinný jsou v důsledku směnečného rukojemství na téže směnce solidárními dlužníky, a proto měl odvolací soud pro vadu doručení exekučního titulu třetímu povinnému návrh na nařízení exekuce zamítnout i ve vztahu k druhému povinnému. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v rozpornosti s judikaturou dovolacího soudu, přičemž poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1969, sp. zn. 7 Cz 37/69. Mimoto dovolatel namítá, že řízení je zatíženo vadou ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., kterou spatřuje v tom, že manželky povinných přibrala do řízení soudní exekutorka, přestože o okruhu účastníků řízení přísluší rozhodovat pouze soudu. Podle napadeného rozhodnutí přitom odvolací řízení proběhlo za účasti manželek prvního a druhého povinného, nikoliv třetího povinného. Z uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Oprávněný ve vyjádření uvedl, že napadené rozhodnutí je v souladu s judikaturou dovolacího soudu řešící otázku samostatného společenství účastníků, a proto navrhl aby bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné, případně zamítnuto jako nedůvodné.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Je-li napadeným rozhodnutím - jako v projednávaném případě - usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce, § 130 zákona č. 120/2001 Sb.), je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) o.s.ř. (srov. § 238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je vyloučeno (usnesení, jímž byla nařízena exekuce, nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí soudu prvního stupně), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem je pak dovolací soud vázán (včetně jeho obsahového vymezení) a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).

Otázka, zda směnečný platební rozkaz se stává vůči každému z žalovaných vykonatelným samostatně, kterou v rámci důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dovolatel nabídl k přezkumu, shora uvedené znaky nesplňuje. Není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při jejím posuzování uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe. Ta vychází z toho, že osoby, které jsou z hlediska hmotného práva solidárními dlužníky - a tak je tomu v souzené věci (§ 47 odst. 1 a 2 zákona č. 191/1950, směnečného a šekového, ve znění pozdějších předpisů) - jsou v řízení samostatnými společníky (§ 91 odst. 1 o.s.ř.). V samostatném společenství jedná každý účastník sám za sebe, vůči každému z nich může být samostatně (i odlišně) rozhodnuto, lhůta k podání opravného prostředku běží doručením rozhodnutí každému z účastníků zvlášť, jejím marným uplynutím nabývá rozhodnutí ve vztahu k jednotlivým účastníkům samostatně právní moci i vykonatelnosti. Směnečný platební rozkaz je pak ve vztahu k jednotlivým žalovaným vykonatelným v okamžiku, kdy nabývá účinků pravomocného rozsudku, tj. uplynutím lhůty tří dnů od jeho doručení tomu kterému žalovanému, jestliže tento v uvedené lhůtě nepodal odůvodněné námitky nebo vzal-li je zpět. Okolnost, že dalšímu žalovanému - samostatnému společníku - dosud běží lhůta k podání námitek, případně že mu směnečný platební rozkaz dosud nebyl doručen nebo že může být pro nemožnost doručení nebo k jeho včasným a důvodným námitkám u tohoto dalšího žalovaného zrušen, nemá na uvedený závěr žádný vliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2599/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 8/2000 pod č. 90, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2142/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2008, sp. zn. 20 Cdo 542/2007).

Nepřípadný je dovolatelův poukaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 28. 4. 1969, sp. zn. 7 Cz 37/69, podle něhož rozhodnutí o povinnosti žalovaných - kolektivně odpovědných pracovníků - k náhradě škody ze schodku není rozhodnutím o několika právech se samostatným skutkovým základem; podá-li kterýkoli účastník odvolání ve věci samé, nenabývá toto rozhodnutí právní moci ve vztahu k žádnému z účastníků a odvolací soud je přezkoumává v celém rozsahu. Dovolatel přehlíží, že závěry shora formulované se netýkaly dlužníků zavázaných k solidárnímu plnění.

K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. nemůže být (vyjma případu, o který zde nejde, kdy by samotná vada řízení splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. "spor o právo" ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních) při posouzení přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přihlédnuto (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 7/2004 pod č. 132). Námitky, že o přibrání manželek povinných do řízení (přesto, že jsou jimi ze zákona, srov. § 36 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb.) rozhodla soudní exekutorka a že odvolací řízení neproběhlo za účasti manželky třetího povinného (nikoliv dovolatele), jsou proto z hlediska přípustnosti dovolání bezcenné.

Není-li dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. srpna 2008

JUDr. Pavel Krbek, v. r.

předseda senátu

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/20-CDO-1531/2007-1)