# Nejvyšší soud, sp. zn. 20 Cdo 1188/2003 - Soud: Nejvyšší soud - Spisová značka: 20 Cdo 1188/2003 - ECLI: ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.1188.2003.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 29. 4. 2004 - Datum zveřejnění: 31. 12. 2009 - Dotčené předpisy: § 261a odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb. ## Výrok Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 8. 2002, č.j. 20 Co 401/2002-24, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2001, č.j. 26 E 1085/99-12, se zrušují a věc se Městskému soudu v Brně vrací k dalšímu řízení. ## Odůvodnění Ve výroku uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 12. 10. 2001, č.j. 26 E 1085/99-12, jímž Městský soud v Brně zamítl návrh na nařízení výkonu rozhodnutí (rozsudku Zemského soudu v Hamburku ze dne 16. 1. 1996, č. 402 0 113/94, a usnesení téhož soudu o stanovení nákladů ze dne 11. 6. 1996) k vydobytí pohledávky oprávněné ve výši 68.380,87- DEM s příslušenstvím přikázáním pohledávky povinného z označeného účtu u banky, a. s. Odvolací soud uzavřel, že rozhodnutí, jejichž výkon oprávněná navrhla, vymezují povinný subjekt jako "firmu," tj. akciovou společnost; není jím tedy povinný - fyzická osoba, i když "v protokole z 8. 6. 1995, tedy předtím, než byl vynesen rozsudek, bylo usneseno, že se na žádost žalobkyně opravuje pasivní rubrum tak, že druhým žalovaným má být P. Z." I kdyby byl osobou povinnou P. Z., argumentuje dále odvolací soud, "bylo by velmi těžko dovodit," že rozhodnutí jsou vykonatelná; v době vydání titulů totiž žil v tomtéž bydlišti stejnojmenný syn povinného, který rovněž podnikal. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla oprávněná dovoláním, kterým prostřednictvím důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.s.ř."), zpochybňuje závěr, že povinný není tím, jemuž podkladová rozhodnutí ukládají povinnost plnit; opak podle dovolatelky vyplývá nejen z dodatku v označení žalovaného v titulech ("majitel P. Z."), ale i z dalších listin (žaloby, protokolu o ústním jednání z 6. 6. 1995). Povinný ve vyjádření trvá na tom, že není subjektem, jehož podkladová rozhodnutí zavázala k plnění; na podporu toho tvrdí, že mu "oprávněný nikdy nezadal přepravní zakázku na cca 572 kartonů vitamínu C z Ruska do Hamburku." Podle povinného je pravděpodobné, že zakázku realizoval jeho syn, který podnikal samostatně. Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s § 238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 o.s.ř. přípustné, neboť otázku, jejíž řešení dovolatel napadl (zda podle podkladových rozhodnutí má povinnost plnit "firma P. Z. Akciová společnost," tedy právnická osoba, anebo P. Z. jako fyzická osoba) odvolací soud posoudil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu; z toho pak plyne, že dovolání je i důvodné. Právní posouzení věci (a to z hlediska práva nejen hmotného, nýbrž - a o tento případ jde v souzené věci - i procesního) je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle ustanovení § 251 o.s.ř., nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí. Podle ustanovení § 261a odst. 1 o.s.ř. lze výkon rozhodnutí nařídit jen tehdy, obsahuje-li rozhodnutí označení oprávněné a povinné osoby, vymezení rozsahu a obsahu povinností, k jejichž splnění byl výkon rozhodnutí navržen, a určení lhůty ke splnění povinnosti. Konstantní soudní praxe (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1020/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 4/2002 pod č. 25, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2101/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 6/1999 pod č. 62) zastává názor, že vady v označení účastníků řízení v rozhodnutí, podle kterého byl navržen výkon, nejsou na újmu jeho vykonatelnosti, je-li možné z něj bez pochybností dovodit, komu bylo přiznáno právo nebo uložena povinnost. Uvedené se uplatní nejen ve vztahu k exekučním titulům vydaným českými úřady, ale i v poměru k rozhodnutím justičních orgánů cizích států, jež jsou soudy České republiky vykonávány (srov. § 63 a násl. zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů). Z podkladových titulů, kterými jsou rozhodnutí soudu Spolkové republiky Německo, vyplývá, že (druhý) žalovaný, jemuž byla uložena povinnost plnit, byl označen jako "firma P. Z. Akciová společnost, majitel P. Z" Z protokolu o veřejném zasedání z 6. 6. 1995 se podává, že - na žádost oprávněné - má být (druhým) žalovaným "pan P. Z.;" soud k této opravě přistoupil se zdůvodněním, že - jak ostatně lze dovodit i z žaloby - (druhým) žalovaným je P. Z. a nikoliv akciová společnost. Tato okolnost je zdůrazněna i v důvodech rozsudku, kde se výslovně uvádí, že oprávněná nežalovala "neexistující akciovou společnost, nýbrž osobu P. Z.," a že identifikace (druhého) žalovaného v nalézacím řízení byla objasněna "usnesením ze dne 6. června 1995 BL 38/39." V projednávaném případě z rozhodnutí, jejichž výkon oprávněná navrhla, vyplývá, že (druhým) žalovaným nebyla právnická osoba (akciová společnost), nýbrž fyzická osoba (P. Z.), jež byla - tedy ve shodě s podkladovými rozhodnutími - v návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí jako povinná označena. O (žalované) fyzické osobě svědčí samotný dovětek, že majitelem "firmy ... Akciové společnosti" je P. Z., jehož postavení (druhého) žalovaného se zdůrazňuje i v odůvodnění rozsudku. Pochybnosti stran jeho označení byly v řízení, které vydání titulů předcházelo, odstraněny (i) tím, že Zemský soud v Hamburku vydal při veřejném zasedání usnesení, podle něhož (druhým) žalovaným není akciová společnost, nýbrž P. Z. (uvedený pod firemním označením). Nejvyšší soud proto napadené usnesení zrušil; protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, lze vztáhnout i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3, věta druhá, o.s.ř.). Otázka zaměnitelnosti povinného s jeho synem předmětem dovolacího přezkumu být nemohla; na této úvaze napadené rozhodnutí totiž není založeno, přičemž současně platí, že skutková zjištění v tomto směru odvolací soud učinil procesně neregulérním způsobem (nejsou výsledkem hodnocení provedených důkazů), čímž řízení zatížil "jinou" vadou ve smyslu § 242 odst. 3, věty druhé, o.s.ř. Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§ 243d odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o.s.ř.). V novém rozhodnutí rozhodne soud nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i řízení dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 29. dubna 2004 JUDr. Pavel Krbek, v. r. předseda senátu --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/20-CDO-1188/2003-1)