# Nejvyšší soud, sp. zn. 20 Cdo 1129/2002 - Soud: Nejvyšší soud - Spisová značka: 20 Cdo 1129/2002 - ECLI: ECLI:CZ:NS:2003:20.CDO.1129.2002.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 29. 5. 2003 - Datum zveřejnění: 31. 12. 2009 - Dotčené předpisy: § 236 předpisu č. 99/1963Sb.; § 238 předpisu č. 99/1963Sb.; § 239 předpisu č. 99/1963Sb.; § 239 předpisu č. 170/1990Sb.; § 239 předpisu č. 232/1991Sb. ## Výrok I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. ## Odůvodnění Odvolací soud potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně rozhodl o žalobě vycházející z restitučních zákonů č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb. tak, že první žalované uložil povinnost uzavřít se žalobkyní dohodu o navrácení majetkových práv k označeným nemovitostem a proti druhému žalovanému žalobu zamítl. Ve včasném dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., ve znění účinném do 1.1.2001, první žalovaná (zastoupena advokátem) namítla, že řízení bylo postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.), a že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř). Vadu řízení spatřuje dovolatelka v tom, že odvolací soud nepřihlédl k argumentaci, kterou v řízení uplatnila, pročež jí bylo odepřeno právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; navrácení majetkových práv je podle jejího názoru výrazem nesprávného právního posouzení tím, že je v rozporu s dobrými mravy, neboť k rozhodnému dni 31.3.1948 žalobkyně nebyla jejich vlastníkem. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (dále jen "o.s.ř."). Dovolání není přípustné. Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že to zákon - jde-li o rozsudek, v ustanoveních § 237, § 238 a § 239 o.s.ř. - připouští. Z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustnost dovolání nevyplývá, neboť napadený rozsudek není rozsudkem měnícím nýbrž potvrzujícím. Dovolání není - oproti představě dovolatelky - přípustné ani z hlediska ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.; soud prvního stupně sice v dané věci rozhodoval dvakrát, není však splněna podmínka, aby v pořadí druhým rozsudkem rozhodl jinak než původně. Ustanovení § 239 odst.1, 2 o.s.ř. k založení přípustnosti dovolání není rovněž použitelné, jelikož odvolací soud přípustnost dovolání zvláštním výrokem nevyslovil, resp. nebyl podán návrh, aby dovolání bylo připuštěno, jemuž by nevyhověl. Zbývá posoudit přípustnost dovolání z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.; existenci zde vyjmenovaných vad však dovolatelka netvrdí, a z obsahu spisu se nepodávají. Dovolatelčiny námitky nejsou podřaditelné ani ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř., neboť o odnětí možnosti jednat před soudem nejde, jestliže soud uplatnil v řízení jiný právní názor, vzhledem k němuž se staly nevýznamnými důkazní návrhy, které účastník předložil (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a mnohá další). Na základě spisu není žádného důvodu k závěru, že procesní práva činit podání (§ 41 odst. 1 o.s.ř.), navrhovat důkazy a vyjádřit se k důkazům již provedeným (§ 123 o.s.ř.), resp. vyjádřit se k dokazování a k právní stránce věci (§ 118 odst. 3 o.s.ř.), byla dovolatelce upřena. Dovolání tedy podle § 237 o.s.ř. přípustné není; jelikož možnost dovodit přípustnost dovolání z jiných ustanovení byla vyloučena již dříve, nezbylo Nejvyššímu soudu než je jako nepřípustné odmítnout ( § 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Dalšími námitkami, které dovolatelka proti napadenému rozsudku uplatnila, lze sice dovolání odůvodnit (§ 241 odst. 2 o.s.ř.), účinně však jen za logického předpokladu, že dovolání je přípustné. Samy o sobě přípustnost dovolání nezakládají, a pro posouzení této otázky jsou nerozhodné. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2, věty první (per analogiam), o.s.ř.; žalobkyni, jež by ve smyslu těchto ustanovení měla na jejich náhradu právo, však ve stadiu dovolacího řízení prokazatelné náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 29. května 2003 JUDr. Vladimír Kurka, v.r. předseda senátu --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/20-CDO-1129/2002-1)