# Nejvyšší soud, sp. zn. 20 Cdo 111/2003 - Soud: Nejvyšší soud - Spisová značka: 20 Cdo 111/2003 - ECLI: ECLI:CZ:NS:2003:20.CDO.111.2003.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 23. 10. 2003 - Datum zveřejnění: 31. 12. 2009 - Dotčené předpisy: § 236 předpisu č. 99/1963Sb. ## Výrok I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. ## Odůvodnění Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 16. května 2002, č.j. 48 E 707/2000-20, kterým okresní soud zastavil výkon rozhodnutí, nařízený usnesením Okresního soudu v Ostravě z 7. srpna 2000, č. j. 48 E 707/2000-9, a dále žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení. Podle názoru odvolacího soudu je podkladové rozhodnutí (tj. rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ČR, Českého telekomunikačního úřadu ze 17. 2. 1999, č. j. 251142/99-6381) způsobilým exekučním titulem jak podle § 274 písm. e/ o.s.ř., tak i podle § 72 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení. Správní řád stanoví možnost domáhat se nuceného výkonu i mimo jeho rámec, tedy rovněž soudním výkonem. Řízení před správním orgánem je tak obecně upraveno ve správním řádě, jenž ve svém § 71 odst. 3 stanoví prekluzivní lhůtu tří let po uplynutí lhůty k plnění uvedené v rozhodnutí správního orgánu, přičemž jejím uplynutím rozhodnutí nelze vykonat. Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadla oprávněná včasným dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Namítá, že odvolací soud svým ústavně nekonformním výkladem § 71 odst. 3 správního řádu porušil její právo na spravedlivý proces i právo vymoci si splatnou pohledávku. Nesprávné právní posouzení spočívá v tom, že krajský soud aplikoval výše citované ustanovení i na soudní výkon rozhodnutí. Dle názoru dovolatelky otázka, zda se uvedené ustanovení použije ve všech řízeních, ve kterých je vykonáváno správní rozhodnutí, nebo výhradně v rámci správní exekuce, doposud v praxi dovolacího soudu řešena nebyla a současně je posuzována odvolacími soudy rozdílně. Dovolání není přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Je-li napadeným rozhodnutím - jako v projednávaném případě - usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. § 238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější - odvolacím soudem zrušené - rozhodnutí téhož soudu), je možné přípustnost posuzovat jen v intencích ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., jež ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotný právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Za zásadně právně významnou dovolatelka výslovně pokládá otázku použitelnosti ustanovení § 71 odst. 3 správního řádu při soudním výkonu rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ČR - českého telekomunikačního úřadu ze 17. 2. 1999, č. j. 251142/99-6381. Odvolací soud ji však posoudil ve shodě s ustálenou soudní praxí (srov. usnesení Městského soudu v Praze z 28. 2. 1972, sp. zn. 11 Co 84/72, uveřejněné pod č. 19 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1973, rozsudky bývalého Nejvyššího soudu SSR z 30. 11. 1977, sp. zn. 2 Cz 151/77, uveřejněný ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR IV, srov. 775, a z 27. 3. 1987, sp. zn. 4 Cz 26/87, uveřejněný pod č. 6 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1989), z níž vychází - vyjma případů, kdy jde o rozhodnutí, smíry a výkazy nedoplatků vydané orgány státní správy, které mohou být v souladu se zvláštní úpravou vykonány i po uplynutí prekluzivní lhůty uvedené v § 71 odst. 3 správního řádu (námitku, že v daném případě je právě takový titul vykonáván, dovolatelka nevznesla)- i současná judikatura (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu z 13. 1. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1887/98, uveřejněného v časopise Soudní Judikatura 2/1999 pod č. 21, příp. usnesení z 28. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 437/99, uveřejněného v časopise Soudní judikatura 1/2000 pod č. 11); zásadní význam po stránce právní proto napadené usnesení nevykazuje. Protože se oprávněné prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání - aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) - jako nedůvodné usnesením zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 5 o.s.ř.). Oprávněná s dovoláním úspěšná nebyla, povinnému, jenž by měl právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 23. října 2003 JUDr. Vladimír Mikušek, v.r. předseda senátu --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/20-CDO-111/2003-1)