# Nejvyšší soud, sp. zn. 11 Tcu 96/2000

- Soud: Nejvyšší soud
- Spisová značka: 11 Tcu 96/2000
- ECLI: ECLI:CZ:NS:2001:11.TCU.96.2000.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 26. 1. 2001
- Datum zveřejnění: 31. 12. 2009

## Výrok

Podle § 4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb. se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají údaje o odsouzení občana České republiky I. K. rozsudkem Obvodového soudu Mnichov ze dne 12. září 1994, sp. zn. 8320 Ds 231 Js 44559/94, ve spojení s rozsudkem Zemského soudu Mnichov I ze dne 2. ledna 1995, sp. zn. 26 Ns 231 Js 44559/94, Spolková republika Německo, pro trestné činy společného spáchání krádeže a pokusu o společné spáchání krádeže ve čtyřech případech podle § 242, § 22, § 23, § 25 odst. 2, § 53 trestního zákoníku Spolkové republiky Německo k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku.

Naproti tomu se zamítá návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky podle § 4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb. na zaznamenání údajů o odsouzení občanky České republiky J. A. rozsudkem Obvodového soudu Mnichov ze dne 12. září 1994, sp. zn. 8320 Ds 231 Js 44559/94, ve spojení s rozsudkem Zemského soudu Mnichov I ze dne 2. ledna 1995, sp. zn. 26 Ns 231 Js 44559/94, Spolková republika Německo, pro trestné činy společného spáchání krádeže a pokusu o společné spáchání krádeže ve čtyřech případech podle § 242, § 22, § 23, § 25 odst. 2, § 53 trestního zákoníku Spolkové republiky Německo k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců.

## Odůvodnění

Rozsudkem Obvodového soudu Mnichov ze dne 12. září 1994, sp. zn. 8320 Ds 231 Js 44559/94, ve spojení s rozsudkem Zemského soudu Mnichov I ze dne 2. ledna 1995, sp. zn. 26 Ns 231 Js 44559/94, Spolková republika Německo, jenž nabyl právní moci dne 2. ledna 1995, byli I. K. a J. A. uznáni vinnými trestnými činy společného spáchání krádeže a pokusu o společné spáchání krádeže ve čtyřech případech podle § 242, § 22, § 23, § 25 odst. 2, § 53 trestního zákoníku Spolkové republiky Německo. Uvedené trestné činnosti se měli dopustit tím, že podle společného plánu přicestovali vlakem do M., aby tam páchali kapesní krádeže, a tak se dne 17. května 1994 vydali do osobního vlaku na hlavním nádraží, kde K. odcizil z bundy poškozeného B. náprsní tašku s hotovostí cca 1000 DM a dva eurošeky, přičemž A. dávala pozor. Ve stejný den se oba dále pokusili čtyřikrát o spáchání krádeže, přičemž A. vždy fungovala jako ta, která dávala pozor. Za tuto trestnou činnost byli odsouzeni k trestu odnětí svobody, I. K. v trvání jednoho roku a J. A. v trvání deseti měsíců.

Dne 29. prosince 2000 pod sp. zn. 2869/2000-MO-M podalo Ministerstvo spravedlnosti České republiky podle § 4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů (dále jen zákon), Nejvyššímu soudu České republiky návrh na zapsání výše uvedeného odsouzení německého soudu do evidence Rejstříku trestů České republiky.

Nejvyšší soud České republiky věc přezkoumal a shledal, že u odsouzeného I. K. jsou splněny zákonné podmínky pro zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů, zatímco u odsouzené J. A. nikoliv.

Podle § 4 odst. 1 zákona se do evidence Rejstříku trestů zaznamenávají údaje o odsouzení cizozemským soudem, jestliže o uznání rozsudku takového soudu rozhodl podle § 384a tr. ř. Nejvyšší soud ČR. Podle § 4 odst. 2 zákona může však Nejvyšší soud ČR na návrh Ministerstva spravedlnosti ČR rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají též údaje o jiném odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, jestliže se týká činu, který je trestným i podle právního řádu České republiky, a zápis do evidence je odůvodněn závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen.

Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisového materiálu vyplývá, že odsouzení I. K. i J. A. jsou občany České republiky, kteří byli odsouzeni cizozemským soudem, přičemž odsouzení se týká skutku, který vykazuje znaky trestného činu i podle právního řádu České republiky /trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d), 2 tr. zák./. Tím jsou splněny formální podmínky ustanovení § 4 odst. 2 zákona.

U I. K. jsou v posuzované věci dány i podmínky materiální povahy. Odsouzený se dopustil trestné činnosti několika útoky, přičemž to byl právě on, kdo se přímo zmocňoval cizích věcí. Z opisu Rejstříku trestů bylo navíc zjištěno, že v roce 1986 byl odsouzen za trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. V roce 2000 pak byl opakovaně odsouzen pro majetkovou trestnou činnost k citelnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Cizozemským soudem mu byl také uložen nepodmíněný trest odnětí svobody. Lze tedy dovodit, že podmínky ustanovení § 4 odst. 2 zákona týkající se závažnosti činu a druhu uloženého trestu jsou u něj splněny.

U J. A. Nejvyšší soud podmínky materiální povahy neshledal. Odsouzená se na trestné činnosti podílela tím, že dávala pozor a v případě nouze měla spoluodsouzeného krýt. Z opisu Rejstříku trestů vyplývá, že nebyla dosud soudně trestána. Lze tedy dovodit, že podmínky ustanovení § 4 odst. 2 zákona u ní nejsou splněny.

Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud České republiky návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky na zápis odsouzení I. K. cizozemským soudem vyhověl, kdežto návrh na zápis odsouzení J. A. cizozemským soudem zamítl.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/11-TCU-96/2000-1)