o odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 26. ledna 2022, č. j. 98 C 23/2021-288,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně rozhodl, že žalovaný je povinen přispívat na výživu žalobkyně s účinností od (datum) částkou 6.000 Kč měsíčně splatnou vždy 15. dne v měsíci k jejím rukám (výrok I.). Výrokem II. umožnil žalovanému uhradit nedoplatek ve výši 22.000 Kč vzniklý zvýšením výživného za dobu od (datum) do (datum) v měsíčních splátkách po 4.000 Kč spolu s běžným výživným. Co do částky (číslo) měsíčně žalobu zamítl (výrok III.). Tím změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9, č. j. 25 Nc 368/2013-73, ze dne 5. 3. 2014, který nabyl ve výroku II. rozsudku právní moci dne (datum) (výrok (příjmení)). Výrokem V. rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 500 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Stalo se tak v řízení, v němž se žalobkyně domáhala zvýšení výživného na 8.000 Kč měsíčně z částky 4.000 Kč stanovené žalovanému – otci žalobkyně, v roce (rok) a v době, kdy byla na střední škole. Nyní je žalobkyně ve III. ročníku (anonymizováno 6 slov)); se žádostí o dobrovolné zvýšení výživného u žalovaného neuspěla. Žalovaný s návrhem nesouhlasil, namítal, že nárok žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy, když žalobkyně o něho nejeví žádný zájem a neprojevuje mu úctu. Navíc měl za to, že zvýšení výživného neodpovídá ani potřebám žalobkyně ve srovnání s majetkovými poměry žalobkyně, její matky a žalovaného.

3. Soud prvého stupně vyšel ze zjištění, že v průběhu opatrovnického řízení v roce (rok) nebyl otec schopen svým dětem (žalobkyni a jejímu bratrovi) nabídnout aktivity, které by je zaujaly, postupoval necitlivě, když si pořizoval nahrávky telefonických rozhovorů, vyměnil zámky a podobně. Otec žalobkyni nad rámec výživného ničím nepřispíval a nepřispívá, dárky jí nedává a ani se s ní nestýká, stejně tak žalobkyně s žalovaným. Je pravdou, že žalobkyně otce sama nekontaktuje, s výjimkou dvou žádostí o zvýšení výživného a zohlednění toho, že byla přijata na VŠ. Podle soudu prvního stupně je uvedená situace důsledkem toho, že žalovaný požaduje, aby žalobkyně manifestovala pokrevní pouto k němu svým pravidelným a opravdovým zájmem, zároveň však není vstřícný k potřebám a zájmům žalobkyně a materiální tíhu rodičovství ponechává na matce žalobkyně. Žalobkyně je přitom disciplinovaná, schopná a bez přemrštěných představ o nutné spotřebě peněz. Na základě toho soud prvního stupně uzavřel, že nárok žalobkyně není v rozporu s dobrými mravy.

4. K majetkovým poměrům účastníků soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně je studentkou IV. ročníku vysoké školy, kde se během denního studia připravuje na své budoucí povolání, žádné sociální dávky nečerpá, občas si přivydělává brigádami (práce v advokátní kanceláři, výuka angličtiny). Žalobkyně žije s matkou a bratrem v bytě babičky ze strany matky. Matka žalobkyně hradí na účet SVJ náklady bydlení ve výši 5.999 Kč měsíčně. Babička jako pronajímatelka žádné„ nájemné“ nepožaduje. K výdajům žalobkyně patří jednou za dva roky dioptrická skla 2.106 Kč, obroučky 1.319 Kč, ročně 3.500 Kč učebnice, 2.400 Kč kontaktní čočky, 940 Kč dentální hygiena, 600 Kč gynekologie, vyšetření a medikace vady kyčlí 2.500 Kč, MHD 1.280 Kč, 2.400 Kč antikoncepce a dále měsíčně 300 Kč mobil, 778 Kč internet, 1.100 Kč volnočasové aktivity, 1.300 Kč oblečení, 516 Kč drogerie a kosmetika, 3.000 Kč strava. Podle soudu prvního stupně náklady na výživu žalobkyně činily v roce 2021 za základní výdaje (strava, hygiena, oblečení, náklady na studium, náklady na zdraví) 7.234 Kč měsíčně (bez antikoncepce), spolu s bydlením pak nejméně 12.000 Kč měsíčně (náklady na bydlení s ohledem na bydlení v (obec a číslo) soud prvního stupně uvažoval spíše vyšší).

5. Pokud jde o matku žalobkyně, soud prvního stupně zjistil, že od roku (rok) pracovala v různých pojišťovnách, od (anonymizováno) (rok) pak v (právnická osoba), kde dosáhla mzdy za poslední kvartál roku (rok) cca 12.300 Kč měsíčně. Matka, stejně jako žalovaný, má ještě jednu vyživovací povinnost, a to k bratru žalobkyně (poznámka odvolacího soudu: (jméno) (celé jméno žalovaného), (datum narození)).

6. Ohledně žalovaného soud prvního stupně vyšel z toho, že žalovaný platí synovi výživné 3.000 Kč měsíčně, otec je vzděláním mechanik silnoproudých zařízení, od roku (rok) však pracuje v oboru IT. Je jediným společníkem i jednatelem ve společnosti (právnická osoba), kde také pracoval, avšak pracovní poměr zde ukončil z důvodu úbytku klientů. Nadále podniká jen jako OSVČ, věnuje se podpoře zákazníků, servisu počítačů, sítí, serverů a ostatních zařízení. Podle daňového přiznání za rok (rok) měl příjmy 510.800 Kč, výdaje 306.480 Kč, zisk 204.320 Kč (17.026 Kč měsíčně). Podle samotného žalovaného tento dosahuje příjmu cca 20.000 Kč měsíčně. Protože žalovaný, ačkoli má dvě vyživovací povinnosti, dlouhodobě a zcela vědomě upřednostňuje svůj životní styl práce a dosahuje nižšího příjmu, než by tomu bylo, kdyby se nechal zaměstnat v oboru, kde by si vydělal nejméně 30.000 Kč čistého měsíčně, přistoupil soud prvního stupně ke zjištění ze statistiky ministerstva práce a sociálních věcí ceny práce a volných míst v daném oboru. Zjistil hrubý průměrný měsíční výdělek v roce (rok) a (rok) pracovníků na pozicích technik provozu ICT, technik programátor, technik počítačových sítí a systémů, správce webu, a to v rozmezí (číslo) – (číslo) pro rok (rok) a (číslo) – 41.955 Kč pro rok (rok), jakož i počet volných míst daných oborů v (obec), který se pohyboval od 35 do 187 v roce (rok), přičemž lze jen těžko předpokládat, že by poptávka po pracovnících daného oboru byla v roce (rok) nižší. Soud prvního stupě pak uzavřel, že žalovaný by při svých zkušenostech a schopnostech v oboru IT mohl vydělávat od 31.594 Kč do 41.955 Kč, což je dvojnásobek toho, co soudu tvrdí.

7. Zjištěné majetkové poměry pak soud prvního stupně porovnal s poměry, za nichž došlo k poslední předchozí úpravě výživného žalovaného ve prospěch žalobkyně rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9, č. j. 25 Nc 368/2013-73, ze dne 5. 3. 2014, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, č. j. 35 Co 331/2014-149, který, pokud jde o výživné, nabyl právní moci dne (datum), kdy bylo žalovanému uloženo přispívat na výživu žalobkyně částkou 4.000 Kč měsíčně a na výživu jejího bratra částkou 3.000 Kč měsíčně. V dané době byl žalovaný v pracovním poměru, za dva dny práce týdně dosahoval mzdy 7.564 Kč čistého měsíčně (ve své společnosti shora) a zbylé tři dny v týdnu podnikal jako OSVČ – inkasoval odměnu (číslo) až 9.000 Kč měsíčně. V době od rozhodnutí soudu prvního stupně do rozhodnutí odvolacího soudu byl schopen platit výživné v celkové výši 10.000 Kč na obě děti.

8. Soud prvního stupně věc posoudil podle §§ 911 – 913 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) a uzavřel, že byla prokázána změna poměrů na straně obou účastníků s tím, že zákonné úpravě a zjištěným poměrům odpovídá zvýšení výživného ze 4.000 Kč na 6.000 Kč měsíčně, proto žalobě částečně vyhověl a ve zbytku nároku žalobkyni žalobu jako nedůvodnou zamítl. Výživné zvýšil od podání žaloby, jak žalobkyně požadovala. Za dobu od (datum) do (datum) pak vypočetl dluh na zvýšeném výživném částkou 22.000 Kč, který žalovanému umožnil uhradit ve splátkách po 4.000 Kč měsíčně spolu s běžným výživným.

9. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 3 o. s. ř., když žalobkyně co do základu (zvýšení výživného) uspěla. Žalobkyně není zastoupena advokátem, proto jí za pět úkonů přiznal celkem 500 Kč, a to s odkazem na § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s vyhl. č. 254/2015 Sb.

10. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné odvolání. Soudu prvního stupně vytýkal nesprávná skutková zjištění, nesprávné hodnocení důkazů a nesprávné právní posouzení věci. Měl také za to, že rozsudek je pro nesrozumitelnost nepřezkoumatelný. Odvolatel trval na tom, že nárok žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy, když žalobkyně o něho neprojevuje žádný zájem, a to ani v období pandemie. Nikdy se nezajímala, zda žalovaný neonemocněl, zda něco potřebuje, neposílá mu přání k svátku, narozeninám, Vánocům, natož aby mu dala, byť malý, dárek. Žalobkyně svůj přístup nezměnila, o žádnou nápravu se nepokusila. Přehlíživé chování žalobkyně je podle žalovaného důvodem pro její vydědění. Nesouhlasil s konečnou částkou 1. 000 Kč, kterou soud prvního stupně vyčíslil jako pravidelné měsíční potřeby žalobkyně, když bez bydlení šlo o částku 7.234 Kč a rodina platí necelých 6.000 Kč za bydlení pro 3 osoby. Soud prvního stupně pak nepřihlédl k tomu, že žalobkyně si vydělává minimálně 3.000 Kč měsíčně. Pokud tedy dosahuje této částky a náklady na její celkové potřeby činí 9.234 Kč, není žádného důvodu, aby zbylých 6.000 Kč nesl pouze žalovaný, když matka má vůči žalobkyni shodnou vyživovací povinnost. Soud prvního stupně však její příjem vůbec nezkoumal. Navíc nesprávně dovozoval příjmy žalovaného, když nevycházel z daňového přiznání a argumentoval podklady ministerstva práce a sociálních věcí; ty nejsou akceptovatelné, neboť žalovaný reálně takovou práci nevykonává. Jediné, co žalovaný přiznal je, že jeho skutečné náklady na dosahování příjmů jsou o něco nižší, když výdaje odečítá daňovým paušálem 60 %. Žalovaný nesouhlasil, pokud jde o splátky dlužného výživného po 4.000 Kč měsíčně, které jsou příliš vysoké, a nesouhlasil také s tím, aby žalobkyni byly přiznány náklady řízení, když úspěch a neúspěch na obou stranách byl stejný. Z uvedených důvodů navrhl, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na zvýšení výživného zcela zamítne a rozhodne, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení; zároveň požadoval náhradu nákladů odvolacího řízení. Případně navrhl, aby byl rozsudek pro svou nepřezkoumatelnost zrušen a vrácen soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

11. Žalobkyně se v písemném vyjádření odkazovala na svá předchozí podání a tvrzení, odmítala tvrzení žalovaného, že se nesnažila najít smírné řešení. Podle žalobkyně je oprávněný její požadavek na výživné ve výši 8.000 Kč měsíčně, přesto se do zamítavého výroku rozsudku soudu prvního stupně neodvolala, byla ochotná smířit se s částkou 6.000 Kč a doufala, že žalovaný tento kompromis přijme bez dalších potíží. Bohužel se tak nestalo. Žalobkyně proto navrhla rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdit.

12. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek postupem podle § 212 a 212 a o. s. ř., rozsudek ještě doplnil důkazy procesně přípustnými, a poté shledal, že odvolání není důvodné.

13. Podle § 910 o. z. předci a potomci mají vzájemnou vyživovací povinnost. Vyživovací povinnost rodičů vůči dítěti předchází vyživovací povinnosti prarodičů a dalších předků vůči dítěti.

14. Podle § 911 o. z. výživné lze přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit.

15. Podle § 913 o. z. pro určení rozsahu výživného jsou rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného.

16. Podle § 914 o. z. je-li více osob povinných, které mají vůči oprávněnému stejné postavení, odpovídá rozsah vyživovací povinnosti každé z nich poměru jejích majetkových poměrů, schopností a možností k majetkovým poměrům, schopnostem a možnostem ostatních.

17. Podle § 915 o. z. životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů. Toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte.

18. Podle § 921 o. z. výživné se plní v pravidelných dávkách a je splatné vždy na měsíc dopředu, ledaže soud rozhodl jinak nebo se osoba výživou povinná dohodla s osobou oprávněnou jinak.

19. Podle § 922 o. z. výživné lze přiznat jen ode dne zahájení soudního řízení; u výživného pro děti i za dobu nejdéle tří let zpět od tohoto dne.

20. Odvolací soud předně neshledal důvodnou žalovaným vznesenou námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Jak připomněl Ústavní soud v nálezu z (datum), sp. zn. I. ÚS 4093/17, smyslem odůvodnění soudního rozhodnutí je především„ seznámení účastníků řízení s úvahami, na nichž soud založil své rozhodnutí, přičemž odůvodnění soudního rozhodnutí musí účastníkům řízení umožnit seznat ty úvahy soudu, jež byly relevantní pro výsledek řízení, a tím přezkoumatelnost soudního rozhodnutí z hlediska zákonnosti i věcné správnosti.“ Stručně řečeno, z hlediska přezkoumatelnosti rozhodnutí je klíčové, aby soud v jeho odůvodnění vyložil, jaké úvahy ho vedly k jeho rozhodnutí, a tedy, proč rozhodl tak, jak rozhodl. Odůvodnění soudního rozhodnutí přitom soud není povinen budovat na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek účastníků. Zásadní je, zda soud v rámci odůvodnění svého rozhodnutí vystavěl vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná (viz usnesení Nejvyššího soudu z 19. 9. 2018, sp. zn. 29 NSČR 174/2016). Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu navíc měřítkem přezkoumatelnosti rozhodnutí nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I pokud proto rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu z 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, či z 25. 8. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2770/2015). Nepřezkoumatelnost proto není možné bez dalšího ztotožňovat s věcnou nesprávností či nepřesvědčivostí skutkových či právních závěrů – nepřezkoumatelným je soudní rozhodnutí v zásadě jen tehdy, není-li zřejmé, jak soud ke svým závěrům dospěl, nebo k jakým závěrům vůbec dospěl.

21. O takovou situaci se však v případě napadeného rozsudku nejedná. Soud prvního stupně dostál výše shrnutým nárokům na odůvodnění rozsudku a napadený rozsudek odůvodnil tak, že je možné seznat, jaké důkazy soud prvního stupně provedl, jak tyto důkazy hodnotil a jaké skutkové závěry z nich učinil. V odůvodnění napadeného rozsudku proto nebylo možné shledat takové nedostatky, které by byly na újmu uplatnění práv žalovaného jako odvolatele.

22. Soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu (až na majetkové poměry matky žalobkyně), v podstatě správně zjistil skutkový stav věci a věc také správně právně posoudil potud, pokud dospěl k závěru o změně poměrů účastníků, která odpovídá zvýšení výživného žalovaného ve prospěch žalobkyni tak, jak bylo rozhodnuto.

23. Soud prvního stupně zcela správně uzavřel, že chování žalobkyně k žalovanému není důvodem pro závěr o tom, že by její nárok na výživné byl v rozporu s dobrými mravy. Vztahy účastníků nejsou vřelé, žalobkyně žalovaného nekontaktuje, nevyhledává, nicméně je třeba přihlédnout k tomu, že ani žalovaný o ni neprojevuje žádný zájem, nestýká se s ní, nad rámec výživného jí ničím nepřispívá, ničím ji neobdarovává. Dcera se vůči němu chová obdobně. Skutečnost, že vztahy mezi nimi nejsou ideální, není bez dalšího důvodem pro zamítnutí návrhu pro rozpor s dobrými mravy.

24. Z obsahu spisu se podává, že při předchozí úpravě v roce (rok), (rok) vycházel soud prvního z průměrného čistého výdělku na straně matky žalobkyně v období (anonymizováno) (rok) – (anonymizováno) (rok) ve výši 22.795 Kč + 1.000 Kč další bonusová plnění, za období (anonymizováno) (rok) – (anonymizováno) (rok) z částky 23.324 Kč + 1.000 Kč bonus. Žalobkyně byla v té době žákyní deváté třídy základní školy, její bratr (jméno) navštěvoval pátou třídu základní školy. Žalovaný v době (anonymizováno) (rok) – (anonymizováno) (rok) dosahoval mzdy 7.564 Kč a také podnikal. Podle daňového přiznání za rok (rok) měl základ daně 215.140 Kč, po úhradě daně po slevě ve výši 2.805 Kč dosáhl čistého zisku 212.335 Kč, z čehož hradil pojistné ve výši 44.880 Kč, tedy dosáhl částky 167.455 Kč ročně (měsíčně 13.955 Kč), sám však vypovídal, že vydělává (číslo) – 16.000 Kč měsíčně. I v té době žalovaný jako podnikatel odečítal výdaje paušálem, přičemž příjmy z jeho podnikání činily 95.650 Kč, po odečtu výdajů v rozsahu 60 % zbyla částka 38.260 Kč, která byla připočtena k příjmům z pracovního poměru ve výši 206.880 Kč (viz základ daně 215.140 Kč). Přitom je nereálné, aby žalovaný měl ve skutečnosti výdaje na své podnikání v rozsahu 60 % (zde cca 57.000 Kč za rok (rok)). Podle daňového přiznání žalovaného v roce (rok) pak dosáhl základu základ daně 181.813 Kč, daň neplatil, ze závislé činnosti měl příjem 68.000 Kč za rok.

25. Z rozhodnutí (anonymizováno 5 slov) ze dne (datum rozhodnutí), č. j. (číslo jednací), odvolací soud zjistil, že žalovaný zdědil po smrti své matky, která zemřela dne (datum), pozemky v katastrálním území (obec), jak konstatoval soud prvního stupně ve zjištění v písemném odůvodnění rozsudku v bodě (číslo) dále v bodě. (číslo) vyjmenované cenné papíry a pohledávky, jejichž hodnota dosahuje celkové částky 231.761 Kč (obec) hodnota pozůstalosti byla ve výši 2.072.000 Kč, z čehož manžel zůstavitelky získal majetek v rozsahu 51.000 Kč, žalovaný pouze 231.761 Kč plus pozemky v (obec), zatímco bratr žalovaného získal majetek v rozsahu 1.789.239 Kč představovaný polovinou rodinného domku a polovinou garáže v (obec), polovinou garáže a pozemků v (obec) a polovinou další bytové jednotky v (obec).

26. Z daňového přiznání žalovaného za rok (rok) odvolací soud zjistil, že žalovaný stále odečítá výdaje v rozsahu 60 % paušálem, vykazoval příjmy 510.800 Kč, výdaje 306.480 Kč, zisk 204.320 Kč (příjmení) přiznání za rok (rok) otec soudu nepředložil, tvrdil základ daně 239.000 Kč po odečtení nákladů, které stále odečítá v rozsahu 60 %.

27. Z vyúčtování nákladů bydlení SVJ (ulice a číslo) – 243 za rok (rok) na č. l. 105 spisu odvolací soud zjistil, že náklady na bydlení po odečtení přeplatku dosáhly částky 51.360 Kč za rok.

28. Z výpisů z účtu matky žalobkyně vedeného u (právnická osoba) odvolací soud zjistil, že matka žalobkyně zasílá své matce jako pronajímatel částku 5.999 Kč měsíčně jako platbu záloh na náklady bydlení a dále hradí média, a to v rozhodném období takto: v 6/ 2020 1.796 Kč, v 8/ 2020 1.796 Kč, v 3/ 2021 1.833 Kč, celkem 5.425 Kč (viz č. l. 115 spisu).

29. Odvolací soud doplnil dokazování ke zjištění příjmů na straně matky, proto učinil dotaz na zaměstnavatele matky (právnická osoba) a zjistil průměrný čistý výdělek matky v období (anonymizováno) (rok) – (anonymizováno) (rok) ve výši 35.220 Kč, (anonymizováno) (rok) – (anonymizováno) (rok) ve výši 37.131 Kč a (anonymizováno) (rok) – (anonymizováno) (rok) ve výši 40.472 Kč (uvedený průměr je zvyšován odměnou ve výši 17.250 Kč vyplacenou v březnu).

30. Pokud jde o v současné náklady žalobkyně, respektive náklady, které měla v roce (rok) v době podání návrhu, odvolací soud je na rozdíl od soudu prvního stupně toho názoru, že i náklad na antikoncepci patří k běžným a opodstatněným potřebám žalobkyně, a proto uvažoval i tuto částku. Odvolací soud naopak rozdělil náklady na bydlení a náklady na internet ve prospěch tří osob. Na žalobkyni tak připadá za internet 260 Kč měsíčně a za bydlení 19.000 Kč ročně (51.360 Kč + 5.425 Kč, dohromady činí 56.785 Kč, z toho 1/3 je cca 19.000 Kč). Roční náklady žalobkyně tak představují 1.280 Kč MHD, brýle (číslo), kontaktní čočky (číslo), léčba kyčlí (číslo), antikoncepce (číslo), bydlení (číslo), gynekologie 600, hygiena 940, kadeřnictví a kosmetika (číslo), učebnice (číslo), celkem 36.620 Kč ročně, což je 3.050 Kč měsíčně. K tomu je třeba uvažovat měsíčně 3.000 Kč na stravu, 1.300 Kč na ošacení, 350 Kč drogerie, 1.100 Kč kultura, 260 Kč internet, mobil 300 Kč, celkem 6.310 Kč. Minimální prokazatelné pravidelné výdaje žalobkyně tak činí částku 9.360 Kč měsíčně. Výše těchto nákladů však je žalovaným přeceňována, když žalovaný opomíjí, že děti mají mít zásadně stejnou životní úroveň jako jejich rodiče. Soud prvního stupně proto nepochybil, pokud se zabýval možnostmi a schopnostmi žalovaného a odvolací soud má ve shodě se soudem prvního stupně za to, že rozhodně je v silách a možnostech žalovaného dosahovat průměrného čistého příjmu minimálně 35.000 Kč měsíčně. Tento názor je podpořen i zjištěním z daňového přiznání za rok (rok), podle kterého měl otec základ daně 239.000 Kč, což představuje 40 % jeho skutečných příjmů, neboť 60 % odečetl paušálem; pokud by nebylo přihlíženo k uvedenému odpočtu, činil by příjem otce 49.790 Kč měsíčně. Hypoteticky uvažovaný náklad na provozování podnikatelské činnosti ve výši cca 15.000 Kč měsíčně je podle názoru odvolacího soudu více než dostatečný. Bez ohledu na konkrétní přesně uvažované potřeby (náklady) žalobkyně jako studentky vysoké školy pak zjištěnému příjmu žalovaného ve výši 35.000 Kč čistého odpovídá jako přiměřené výživné (při úvaze dvou vyživovacích povinnosti žalovaného) částka 6.000 Kč, a to i při úvaze vyživovací povinnosti matky žalobkyně. Bez významu pak není ani to, že žalovaný zdědil po smrti své matky pozemky v katastrálním území (obec), které pronajímá za cca 1.700 Kč ročně, ale zejména též cenné papíry a pohledávky v hodnotě 231.761 Kč. K tvrzení žalovaného o jeho zdravotním stavu (žalovaný tvrdí, že má cystu štítné žlázy), odvolací soud dodává, že žalovaný další okolnosti tohoto onemocnění a jeho případného léčení však nebyl ochoten tvrdit či prokazovat.

31. Pokud tedy soud prvního stupně původně stanovenou částku 4.000 Kč zvýšil na 6.000 Kč měsíčně, nepochybil a odvolací soud (s ohledem na to, že nebyl napaden zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně) dospěl k závěru, že takto stanovené výživné je správné a odpovídá zjištěným poměrům i zákonem stanoveným předpokladům.

32. Ze všech uvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek v napadeném výroku o zvýšení výživného, splátkách k úhradě dlužného výživného a ve výroku a o změně předchozí úpravy jako věcně správný potvrdil postupem podle § 219 o. s. ř. Pro úplnost odvolací soud dodává, že neshledal žádného důvodu řešit případně další vzniklé dlužné výživné za dobu od rozhodování soudu prvního stupně, tedy od ledna 2022 do doby rozhodování odvolacího soudu, a proto dnem právní moci rozsudku odvolacího soudu dochází též ke splatnosti výživného za dobu od ledna 2022 do právní moci rozhodnutí odvolacího soudu.

33. Rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení odvolací soud změnil podle § 220 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, když je pravdou, že žalobkyně uspěla jen co do poloviny svého původně vzneseného nároku (požadovala zvýšení výživného o 4.000 Kč). Poměr úspěchu účastníků je tak stejný.

34. Pokud jde o náklady odvolacího řízení, odvolací soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyně žádné náklady řízení neměla a nepožadovala.