o zaplacení částky 1 503 172 Kč s příslušenstvím

1. Napadeným rozsudkem vyhověl soud I. stupně částečně žalobnímu návrhu a žalovaným uložil povinnost, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobci částku 1 503 172 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 11,75 % ročně od 13. 6. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Zároveň zamítl žalobu v té části, ve které se žalobce proti žalovaným domáhal zaplacení částky 16 061 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 11,75 % ročně od 13. 6. 2022 do zaplacení (výrok II.). O náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodl soud I. stupně tak, že žalovaným uložil povinnost, aby žalobci na nákladech řízení zaplatili částku 312 824,21 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalobce (výrok III.). Současně soud I. stupně uložil žalovaným, aby společně nerozdílně zaplatili na nákladech státu soudní poplatek ve výši 75 159 Kč, do 15 dnů od právní moci rozhodnutí, na účet Obvodního soudu pro [adresa] (výrok IV.).

2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce proti žalovaným domáhal zaplacení náhrady škody ve výši 1 519 233 Kč s příslušenstvím. V této souvislosti tvrdil, že škoda je tvořena částkami vyplacenými žalobcem v letech 2014-2020 právnímu předchůdci 1. žalovaného a nájemci 2. žalovaného na základě zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen ZOPK). Žalobce tvrdil, že částku v souhrnné výši 1 519 233 Kč vyplatil žalovanými jakožto újmu za ztížení hospodaření na pozemcích v překryvu s národní přírodní rezervací [adresa], a to v souladu s ustanovením § 58 ZOPK. Dovodil přitom, že mu škoda vznikla v důsledku jednání 2. žalovaného, který předmětné pozemky v překryvu s přírodní rezervací dne 27. 12. 2011 prodal právnímu předchůdci 1. žalovaného, aniž by pozemky před tímto prodejem nabídl státu v souladu s ustanovením § 61 odst. 1 ZOPK. Česká republika přitom o pozemky zájem měla a na své předkupní právo 2. žalovaného rovněž opakovaně upozornila. Také právní předchůdce 1. žalovaného ([právnická osoba]), který pozemky od 2. žalovaného zakoupil, je následně odmítl České republice prodat. Oba žalovaní tak podle žalobce jednali v rozporu se zákonem. Přes uvedené protiprávní jednání obou žalovaných byl žalobce nucen vlastníkovi předmětných pozemků (respektive jeho nájemci) v rozhodné době vyplácet náhradu za ztížení hospodaření podle ustanovení § 58 ZOPK, a to až do doby, kdy bylo rozsudkem Okresního soudu v [adresa] ze dne 31. 8. 2020, č.j. [spisová značka], ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v [adresa] ze dne 8. 12. 2021, č.j. [spisová značka], pravomocně rozhodnuto, že se nahrazuje projev vůle společnosti [právnická osoba] uzavřít kupní smlouvu o převodu předmětných pozemků na stát. Vlastnické právo ve prospěch žalobce bylo do katastru nemovitostí vloženo s účinností od 25. 3. 2022.

3. Soud I. stupně ve věci rozhodoval podruhé poté, kdy bylo jeho předchozí (vyhovující rozhodnutí) zrušeno usnesením Městského soudu v [adresa] ze dne 24. ledna 2024, č. j. [spisová značka]. Odvolací soud konstatoval, že soud I. stupně v předchozím řízení správně shledal, že se právo žalobce na náhradu škody v dané věci nepromlčelo. Žalobce se domáhá zaplacení náhrady škody za vyplacenou finanční náhradu, tvořenou částkami vyplácenými vlastníku a nájemci pozemků podle § 58 odst. 2 ZOPK v období let 2014-2020. Soudem I. stupně bylo správně zjištěno, že k prvé výplatě finanční náhrady došlo 26. 5. 2015,[Anonymizováno]k poslední výplatě pak dne 8. 7. 2021, tedy již za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen o. z.). Promlčení je proto třeba posuzovat podle úpravy provedené v ustanovení § 609 a násl. o. z. Žalobce získal povědomí o osobě povinné k náhradě škody až nabytím právní moci rozsudku Okresního soudu v [adresa] ze dne 31. 8. 2020, ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Krajského soudu v [adresa] ze dne 8. 12. 2021. Řízení ve sporné věci bylo zahájeno návrhem podaným u Obvodního soudu pro [adresa] dne 21. 6. 2022, tedy v otevřené tříleté promlčecí době podle § 629 odst. 1 o. z.

4. Odvolací soud se v předchozím rozhodnutí ztotožnil též s dílčím závěrem soudu I. stupně, podle něhož byly v dané věci splněny všechny podmínky pro vznik odpovědnosti obou žalovaných za škodu. V této souvislosti odvolací soud vyložil, že právní vztahy mezi účastníky vzniklé se řídí ještě zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném do 31. 12. 2013 (§ 3079 odst. 1 o. z.). Druhý žalovaný porušil zákonnou povinnost, upravenou v ust. § 61 odst. 1 ZOPK, tedy povinnost přednostně nabídnout předmětné pozemky ke koupi [právnická osoba] (v tomto případě žalobci). Prvý žalovaný pak porušil výše uvedené ustanovení zákona tím, že dne 27. 12. 2011 sjednal kupní smlouvu s druhým žalovaným, ačkoli o předkupním právu státu věděl (byl o něm žalobcem prokazatelně informován) a následně odmítl žalobci nabyté pozemky převést v souladu s § 61 odst. 1 ZOPK.

5. Odvolací soud zároveň konstatoval, že se žalovaní mýlí, pokud dovozují, že ke splnění podmínek pro vznik nároku na náhradu škody je třeba ještě prokázat, že by žalobce předmětné pozemky od druhého žalovaného skutečně zakoupil. K porušení zákonné povinnosti ve smyslu § 420 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, totiž došlo již tím, že žalovaní nerespektovali předkupní právo státu. Tímto jednáním (opomenutím) tak oba žalovaní porušili právní povinnost zakotvenou v ustanovení § 61 ZOPK. Jako neopodstatněnou hodnotil odvolací soud též námitku žalovaných, podle níž žalobce jednal v rozporu s § 415 občanského zákoníku, když finanční náhrady v rozhodném období vyplácel. Naopak, žalobce zde podle přesvědčení odvolacího soudu jednal v souladu se zákonem, který státu v rámci ustanovení § 58 odst. 3 ZOPK ukládá povinnost finanční náhradu vlastníkovi či nájemci pozemků vyplácet.

6. Odvolací soud však soudu I. stupně v usnesení ze dne 24. 1. 2024 vytkl, že se nezabýval námitkou žalovaných, podle níž by i žalobce měl v rozhodné době s předmětnými pozemky nezanedbatelné výdaje, které by musel vynakládat v souvislosti s jejich údržbou. Jedná se o výdaje, o které by třeba v případě jejich prokázání bylo třeba snížit skutečnou škodu, uvažovanou nalézacím soudem. V důsledku toho, že se soud I. stupně v rozhodnutí otázkou výdajů žalovaných na údržbu pozemků nezabýval, byla jeho skutková zjištění neúplná, což ve věci založilo odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. d) o. s. ř.

7. Odvolací soud proto soudu I. stupně uložil, aby v dalším řízení poskytl účastníkům řádné poučení ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a oba žalované vyzval k doplnění jejich obrany a k označení důkazů ohledně jimi tvrzených výdajů na obhospodařování (údržbu) předmětných pozemků v rozhodném období (2014-2020). Současně se měl soud I. stupně vypořádat s námitkou, že částka ve výši 16 061 Kč, která byla žalobcem přiznána 1. žalovanému pod č. j. [číslo], nebyla státem vyplacena z důvodu omezení výše těžby v přírodní rezervaci, ale z důvodu provedeného vyklizení dřevní hmoty ze zpracovaného větrného polomu.

8. Soud I. stupně v dalším řízení se řídil pokynem soudu odvolacího a žalovaným poskytl dne 3. 4. 2024 procesní poučení podle ustanovení § 101 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. a vyzval je k doplnění obrany a k označení důkazů ohledně jimi tvrzených výdajů na obhospodařování (údržbu) předmětných pozemků v období let 2014-2020. Současně jim stanovil lhůtu pro označení důkazů a poučil je o následcích nesplnění výzvy. Poté, kdy oba žalovaní označili důkazy na prokázání své obrany, soud I. stupně dokazování k otázce výše účelně vynaložených nákladů za období 2014-2020 doplnil. Zabýval se též otázkou důvodu platby ve výši 16 061 Kč, která byla žalobcem vyplacena právnímu předchůdci prvého žalovaného. Poté shledal, že žaloba je důvodná pouze v rozsahu částky 1 503 172 Kč s příslušenstvím. Co do částky 16 061 Kč s příslušenstvím shledal soud I. stupně, že žaloba nebyla podána po právu.

9. V napadeném rozhodnutí vyšel soud I. stupně ze zjištění, že se předmětné pozemky nacházejí v katastrálním území [adresa], [adresa] a [adresa], tedy v překryvu s národní přírodní rezervací [adresa]. Dále bylo zjištěno, že žalobce upozornil prvního i druhého žalovaného dopisem ze dne 8. 11. 2011 na to, že se na tyto pozemky vztahuje předkupní právo žalobce. Prvý a druhý žalovaný přesto uzavřeli dne 27. 12. 2011 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl prodej pozemků v překryvu s přírodní rezervací, přičemž prodávajícím byl druhý žalovaný a kupujícím prvý žalovaný. Žalobce se poté obrátil na Okresní soud v [adresa] s návrhem na nahrazení projevu vůle prvého žalovaného k uzavření kupní smlouvy se žalobcem. Rozsudkem Okresního soudu v [adresa] ze dne 31. 8. 2020, č. j. [spisová značka], ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v [adresa] ze dne 8. 12. 2021, č. j. [spisová značka], bylo žalobě vyhověno a byl tak nahrazen projev vůle prvého žalovaného uzavřít kupní smlouvu o převodu pozemků v katastrálním území [adresa], v katastrálním území [adresa] a v katastrálním území [adresa] na stát, přičemž ke vkladu vlastnického práva k těmto pozemkům do katastru nemovitostí ve prospěch státu došlo s právními účinky ke dni 25. 3. 2022.

10. Soud I. stupně vzal dále za prokázané, že žalobce v letech 2014-2020 vyplatil původně žalované společnosti [právnická osoba] a jejímu nájemci (společnosti [právnická osoba]., nyní působící pod obchodní firmou [Jméno žalované].) částku v souhrnné výši 1 519 233 Kč jako náhradu za ztížení hospodaření dle § 58 ZOPK. Z této částky bylo původně prvému žalovanému přímo vyplaceno 747 499 Kč a jeho nájemci pak byla vyplacena částka 771 734 Kč. Současně bylo v řízení postaveno najisto, že za roky 2012 a 2013 nebyla náhrada vyplácena (nebylo o ní žádáno) a k výplatě finanční náhrady žalobce nepřistoupil ani v roce 2021. Řízení ve sporné věci bylo zahájeno k návrhu žalobce u Obvodního soudu pro [adresa] dne 21. 6. 2022.

11. Na základě doplněného dokazování v dalším řízení (po zrušení prvého rozsudku soudem odvolacím) vzal soud I. stupně dále za prokázané, že částka ve výši 16 061 Kč byla žalobcem poskytnuta dne 26. 5. 2015 právnímu předchůdci prvého žalovaného z důvodu nákladů spojených s nařízením vyklizení dřevní hmoty ze zpracovaného větrného polomu lanovým systémem. Rozhodnutím Městského úřadu v [adresa] ze dne 4.6.2012 byla udělena licence k výkonu činnosti [funkce] [tituly před jménem] [jméno FO], který je zaměstnanec žalobce ([právnická osoba]) a vykonává tuto činnost v souladu s ust. § 37 odst. 3 lesního zákona. Podle zjištění soudu I. stupně vykonával od 1. 2. 2012 pro právní předchůdkyni prvého žalovaného funkci [funkce] v [místo] [adresa] [jméno FO], jehož odměna činila 7 000 Kč měsíčně. Příslušná smlouva byla ukončena ke dni 31. 12. 2021 [jméno FO] současně v [místo] [adresa] vykonával pro právní předchůdkyni prvého žalovaného i funkci [funkce] a [funkce], a to na základě pracovní smlouvy. Od 1. 1. 2022 pak v rámci pracovního poměru vykonával i funkci [funkce]. Jeho mzda činila od 1. 2. 2012: 25 000 Kč, od 1. 1. 2018: 27 500 Kč, od 1. 9. 2018: 30 500 Kč, od 1. 1. 2022: 40 000 Kč a od 1. 1. 2023: 42 000 Kč [jméno FO] využíval v období od 1. 2. 2012 do 30. 9. 2023 výlučně k pracovním účelům postupně tři osobní vozidla, přičemž náklady na jejich provoz činily od 1. 2. 2012 do 30. 9. 2023 částku 2 015 622 Kč, z toho v období od 1. 2. 2012 do 28. 2. 2022 částku 1 919 715 Kč a za období od 1. 3. 2022 do 30. 9. 2023 částku 95 907 Kč. Výměra [místo] [adresa] ([místo]) činila v období od 1. 1. 2010 do 24. 3. 2022 celkem 844,75 ha, předmětné pozemky s výměrou 126,3901 ha tak tvořily cca 14,96 % celkové plochy [místo], od 25. 3. 2022 do 2. 10. 2023 pak výměra [místo] činila 784,88 ha, předmětné pozemky s výměrou 42,8582 ha tak tvořily cca 5,46 % celkové výměry [místo].

12. Důkazní řízení bylo v dalším řízení před soudem I. stupně doplněno rovněž výslechem svědka [tituly před jménem] [jméno FO]. Z výpovědi svědka vzal soud I. stupně za prokázané, že žalobci by v případě vlastnictví předmětných pozemků v letech 2012 - 2021 nevznikl žádný náklad související s výkonem funkce [funkce] a [funkce], a tedy že ani nedošlo k žádné úspoře na straně žalobce, když tuto funkci by svědek [jméno FO] ohledně předmětných pozemků zastával pro žalobce jako zaměstnanec v hlavním pracovním poměru, přičemž výkon funkce na předmětných pozemcích by patřil do jeho pracovní náplně, avšak nebyl by za ni zvlášť ohodnocen s tím, že časová náročnost, kterou by byl býval vynaložil, kdyby předmětné pozemky v rozhodném období patřily žalobci, by byla naprosto zanedbatelná (max. 4 pracovní dny v roce), jelikož se jedná o tzv. bezzásahové území, které je [funkce] pouze monitorováno.

13. Takto zjištěný skutkový stav posoudil soud I. stupně podle ustanovení § 58 ZOPK, ve spojení s § 60 odst. 1 téhož zákona, za použití ustanovení 3079 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014. Posouzení podmínek nároku žalobce na náhradu škody pak soud I. stupně provedl podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném do 31. 12. 2013, neboť k porušení zákona protiprávním jednání žalovaných došlo ještě před dnem nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (o. z.).

14. Soud I. stupně po provedeném dokazování ve věci samé uzavřel, že druhý žalovaný porušil zákonnou povinnost, upravenou v ustanovení § 61 odst. 1 ZOPK, tedy povinnost přednostně nabídnout předmětné pozemky ke koupi [právnická osoba], v tomto případě žalobci. Právní předchůdce prvního žalovaného pak porušil výše uvedené ustanovení zákona tím, že dne 27. 12. 2011 sjednal kupní smlouvu s druhým žalovaným, ačkoliv o předkupním právu státu na předmětné pozemky nepochybně věděl (byl o něm žalobcem prokazatelně informován) a následně odmítl žalobci takto nabyté pozemky převést v rozporu s ustanovením § 61 odst. 1 ZOPK. K porušení zákonné povinnosti ve smyslu § 420 odst. 1 občanského zákoníku totiž došlo již tím, že žalovaní nerespektovali předkupní právo státu. Tímto jednáním (opomenutím) tak žalovaní porušili svou právní povinnost upravenou v ustanovení § 61 odst. 1 ZOPK. V dané věci tím byly splněny všechny předpoklady odpovědnosti žalovaných za škodu, neboť se jednalo o úkon nepochybně protiprávní, přičemž žalobkyně v řízení před soudem I. stupně doložila výši škody (vyplacené finanční náhrady, která jí vznikla právě v důsledku zaviněného protiprávního jednání obou žalovaných). Příčinná souvislost tím byla založena. Jako neopodstatněnou pak soud I. stupně hodnotil námitku žalovaných, podle níž žalobce jednal v rozporu s ustanovením § 415 obč. zákoníku, když finanční náhrady v rozhodném období vyplácel. Soud I. stupně zdůraznil, že to byl naopak žalobce, kdo musel jednat v souladu se zákonem, neboť ten mu v § 58 odst. 3 ZOPK ukládá finanční náhradu vlastníkovi či nájemci pozemků vyplácet.

15. Podle pokynu odvolacího soudu se soud I. stupně v řízení dále zabýval obranou žalovaných, podle níž by způsobená škoda měla být ponížena o náklady, které žalobci nevznikly proto, že v rozhodném období předmětné pozemky nevlastnil, respektive o náklady, které by mu vznikly, pokud by v předmětném období pozemky vlastnil. V této souvislosti vzal soud I. stupně za prokázané, že žalobci by v případě vlastnictví předmětných pozemků v letech 2012-2021 nevznikl žádný náklad související s výkonem funkce [funkce] a [funkce]. Podle závěru soudu I. stupně tak nedošlo k žádné úspoře nákladů na straně žalobce, když tuto funkci by ohledně předmětných pozemků pro žalobce zastával jeho zaměstnanec, přičemž uvedená funkce by patřila do jeho pracovní náplně. Pro její zanedbatelnou časovou náročnost by však za výkon této funkce na předmětných pozemcích nebyl zvlášť ohodnocen, neboť se jedná se o tzv. bezzásahové území, které se pouze monitoruje.

16. Pokud jde o námitku žalovaných, že by údajná škoda měla být ponížena o náklady vynaložené na činnost [jméno FO], který pro právní předchůdce prvního žalovaného vykonával činnost [funkce] od 1. 2. 2012, soud I. stupně jí neshledal opodstatněnou s tím, že pokud by druhý žalovaný sám neporušil svou zákonnou povinnost podle § 61 odst. 1 ZOPK, tedy povinnost přednostně nabídnout předmětné pozemky ke koupi státu a pokud by právní předchůdkyně prvního žalovaného neporušila výše uvedené ustanovení ZOPK tím, že dne 27. 12. 2011 sjednala kupní smlouvu s druhým žalovaným, ačkoli věděla o předkupním právu státu, nikdy by jim uplatněné náklady nevznikly. Za této situace soud I. stupně dovodil, že nelze přijmout konstrukci žalovaných, podle níž obranou uplatněné náklady právní předchůdkyně prvního žalovaného byly vynaloženy účelně, když vznikly v důsledku trvajícího porušení zákonných povinností oběma žalovanými.

17. Zároveň se soud I. stupně v dalším řízení zabýval i titulem, na základě kterého byla právnímu předchůdci prvního žalovaného státem dne 26. 5. 2015 vyplacena částka 16 061 Kč. V této souvislosti vzal za prokázané, že uvedená částka byla žalobcem poskytnuta z důvodu nákladů, které právnímu předchůdce prvního žalovaného vznikly na základě nařízení o vyklizení dřevní hmoty ze zpracovaného větrného polomu. Podle závěru soudu I. stupně se tedy nejednalo o náhradu poskytnuto podle ustanovení § 58 odst. 2 ZOPK. V rozsahu této částky proto žalobní návrh zamítl jako neopodstatněný (výrok II. rozsudku).

18. Ve zbylé části považoval soud I. stupně žalobu za opodstatněnou, a proto návrhu vyhověl co do částky 1 503 172 Kč s příslušenstvím (výrok I. rozsudku). O povinnosti k úhradě příslušenství dluhu rozhodl soud I. stupně s odkazem na ustanovení § 1970 o. z., ve spojení s nařízením vlády číslo 351/2013 Sb.

19. Výrok ad III. o náhradě nákladů řízení mezi účastníky odůvodnil soud I. stupně s odkazem na ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že procesní úspěch žalobce představuje 97,84 %. Procesní úspěch žalovaných pak vyčíslil na 1,08 %. Náklady řízení na straně procesně úspěšného žalobce, který byl zastoupen advokátem, vypočetl podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. na souhrnných 312 824,21 Kč.

20. Výrok ad IV. o nákladech státu odůvodnil soud I. stupně odkazem na ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb. s tím, že žalobce v dané věci je od povinnosti hradit soudní poplatek osvobozen podle § 11 zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích.

21. Proti tomuto rozsudku podali oba žalovaní včasné a přípustné odvolání. Odvolání prvního žalovaného směřovalo proti výrokům I., III. a IV. rozsudku. Odvolatel především namítl, že řízení ve věci je stiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dále soudu I. stupně vytkl, že na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a věc opět nesprávně posoudil i po stránce právní.

22. Procesní vadu spatřoval první žalovaný v té okolnosti, že v žalobě ze dne 21. 6. 2022 byl jako žalobce bez jakýchkoliv pochybností označen subjekt: „[právnická osoba],“ tedy nikoliv sama Česká republika, zastoupena organizační složkou státu. Soud I. stupně tak podle odvolatele neměl bez dalšího dovodit, že žalobcem je Česká republika a považovat výše uvedené pochybení za odstranitelnou vadu podání, nýbrž měl řízení zastavit pro neodstranitelný nedostatek podmínky.

23. Odvolatel současně zdůraznil, že je i nadále přesvědčen o tom, že v řízení před soudem nebylo prokázáno, že pokud by druhý žalovaný předmětné pozemky před jejich prodejem nabídl ke koupi žalobci, tento by je skutečně zakoupil. Již z tohoto důvodu nelze mezi tvrzenými porušeními povinností žalovaných a vznikem škody dovozovat příčinnou souvislost.

24. První žalovaný současně dovodil, že předkupní právo státu ani právo na vydání předmětných pozemků nebylo porušeno s úmyslem umožnit, aby první žalovaný a jeho právní předchůdce mohli po státu uplatňovat náhrady podle ustanovení § 58 ZOPK. Vyplácení náhrad nebylo přímým důsledkem tvrzeného porušení předkupního práva ani tvrzeného porušení následné povinnosti žalovaného vydat pozemky státu.

25. Odvolatel setrval též na námitce promlčení, vznesené již v předchozím řízení před soudem prvního stupně. V této souvislosti zopakoval, že se žalobce o tvrzené škodě dozvěděl vždy v okamžiku vyplacení každé náhrady, neboť v každém tomto okamžiku již věděl i o tvrzeném porušení předkupního práva druhým žalovaným, respektive o tvrzeném porušení povinnosti právní předchůdkyně prvního žalovaného vydat předmětné pozemky státu.

26. První žalovaný soudu prvního stupně vytkl, že odmítl žalovanou částku ponížit i o náklady, které by vynaložil stát, pokud by byl po celou předmětnou dobu vlastníkem předmětných pozemků. V této souvislosti dovodil, že závěry soudu I. stupně, týkající se pracovního poměru [tituly před jménem] [jméno FO], z výslechu tohoto svědka nevyplývají.

27. Odvolatel konečně nesouhlasil ani s tím, že soud I. stupně přiznal žalobci náhradu nákladů řízení za zastoupení advokátní kanceláří. Namítl, že se tím soud odchýlil od ustálené judikatury, podle které se u organizačních složek státu vychází z toho, že lze v zásadě předpokládat jejich dostatečné materiální a personální vybavení k tomu, aby své zájmy před soudem hájily sami.

28. Ze všech těchto důvodů první žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí znovu zrušil a řízení zastavil pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř., případně změnil tak, že žalobu zamítne v celém rozsahu a náklady řízení přizná žalovaným.

29. Odvolání druhého žalovaného směřovalo rovněž proti výroku I., III. a IV. rozsudku soudu I. stupně. Odvolatel namítl, že řízení před prvostupňovým soudem bylo postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné posouzení sporné věci a dále soudu I. stupně vytkl, že dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a věc nesprávně posoudil po stránce právní.

30. Procesní vadu spatřoval odvolatel v nedostatku procesní způsobilosti žalobce k podání návrhu. Zdůraznil, že v žalobě byla jako žalobkyně zcela určitým způsobem označena [právnická osoba], nikoliv stát zastoupený organizační složkou státu. V této souvislosti namítl, že není náležitým procesním postupem, pokud soud I. stupně pouze na základě dalšího podání žalobce dovodil, že od počátku je žalobcem v řízení Česká republika.

31. Druhý žalovaný též zpochybnil příčinnou souvislost mezi údajným porušením právní povinnosti ze strany žalovaných a vzniklou škodou. Namítl, že se soud I. stupně nedostatečně vypořádal s námitkou, že mezi údajným porušením zákonné povinnosti druhým žalovaným a škodou vzniklou žalobci není příčinná souvislost, respektive tato příčinná souvislost byla přerušena. I kdyby druhý žalovaný porušil zákonné předkupní právo žalobce, nebyla by zde podle názoru odvolatele příčinná souvislost mezi tímto porušením a škodou, která měla žalobci vzniknout vyplacením náhrady podle § 58 ZOPK. Druhý žalovaný setrval rovněž v námitce, že žalobce zjevně porušil prevenční povinnost podle ustanovení § 415 obč. zákoníku. Pokud byl žalobce od počátku přesvědčen, že převod předmětných pozemků mezi žalovanými nebyl po právu, dopustil se zjevného porušení prevenční povinnosti, když prvnímu žalovanému náhradu podle § 58 ZOPK nadále vyplácel.

32. Druhý žalovaný rovněž zpochybnil účelnost zastoupení žalobce advokátní kanceláří a navrhl, aby odvolací soud rozsudek v napadeném rozsahu změnil tak, že žalobu ve zbylé části zamítne a žalobci uloží povinnost k náhradě nákladů řízení.

33. Žalobce se k odvolání žalovaných podrobněji nevyjádřil.

34. Účastníci souhlasili s tím, aby o odvolání žalovaných proti napadenému rozsudku bylo odvolacím soudem rozhodnuto bez nařízení jednání. Odvolací soud proto postupoval podle ustanovení § 214 odst. 3 o. s. ř. a o odvolání žalovaných rozhodl, aniž by zatím účelem odvolací jednání nařizoval. Rozsudek byl vyhlášen veřejně dne 20. 8. 2025.

35. Odvolací soud přezkoumal podle ustanovení § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. správnost rozsudku soudu I. stupně, včetně správnosti postupu v řízení, které jeho vydání předcházelo. Poté dospěl k závěru, že odvolání žalovaných proti rozhodnutí soudu I. stupně ve věci samé není důvodné. Částečně opodstatněným pak odvolací soud shledal odvolání žalovaných v části, ve které směřovalo proti rozhodnutí o nákladech řízení.

36. Žalovaní uplatnili v řízení shodně odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř., když namítli, že soud I. stupně pochybil, pokud řízení nezastavil. V této souvislosti poukázali na okolnost, že v žalobě byl žalobce zcela určitým způsobem označen pouze jako „[právnická osoba],“ nikoliv jako Česká republika zastoupená organizační složkou státu. Podle názoru obou odvolatelů tak soud I. stupně řízení zatížil procesní vadou, neboť v řízení jednal s „non subjektem.“

37. Odvolacím důvodem podle § 205 odst. 2 písm. c) o.s.ř. jsou všechny vady řízení s výjimkou těch, které jsou uvedeny v § 205 odst. 2 písm. a) nebo b) o.s.ř. Uplatní se bez ohledu na to, zda se týkají postupu soudu I. stupně při dokazování, posuzování procesních otázek v průběhu řízení, poučování účastníků či dalších nedostatků v činnosti soudu I. stupně, ke kterým došlo v průběhu řízení, anebo v souvislosti s rozhodováním soudu. Porušení procesněprávních předpisů představuje vadu řízení jen tehdy, nebylo-li výsledkem právního posouzení určité procesní otázky v soudním rozhodnutí, neboť se projevilo toliko činností nebo opomenutím při provádění jednotlivých úkonů soudu. Tzv. jiné vady řízení, nejsou způsobilým odvolacím důvodem podle § 205 odst. 2 písm. c) o.s.ř. bez dalšího, ale jen tehdy, jestliže mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí soudu ve věci.

38. V dané věci spatřovali oba odvolatelé naplnění výše citovaného odvolacího důvodu ve skutečnosti, že v žalobním návrhu nebyla výslovně označena jako žalobce Česká republika, zastoupená organizační složkou státu. Z obsahu spisu se ovšem podává, že sám žalobce tento nedostatek záhy odstranil podáním ze dne 1. 9. 2022, tedy ještě před konáním prvého ústního jednání, které u Obvodního soudu pro [adresa] proběhlo dne 16. 11. 2022. Ze žalobního návrhu bylo zřejmé, že žaloba je podávána státem, za něhož v řízení před civilním soudem jedná [právnická osoba]. Za této situace lze podle názoru odvolacího soudu usuzovat na to, že žalobce sám zhojil původně vadné označení v žalobním návrhu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR, publikované pod sp. zn. 26 Cdo 2799/2015). Odvolací soud se proto neztotožnil s námitkou, podle níž soud I. stupně pochybil, když v řízení (či po určitou část řízení) jednal s non subjektem. Pokud by totiž soud I. stupně řízení ve sporné věci zastavil s odkazem na neodstranitelný nedostatek podmínky řízení (§ 104 odst. 1 o. s. ř.), šlo by o přepjatě formalistický výklad procesních pravidel, který by ve svém důsledku vedl ke svévolnému odmítnutí přístupu žalobce k soudu (viz nález Ústavního soudu ČR ze dne 24. 6. 2014, publikovaný pod sp. zn. II. ÚS 475/13).

39. Na základě těchto skutečností odvolací soud uzavřel, že soud I. stupně v řízení postupoval procesně korektním způsobem. Odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř. proto nebyl založen.

40. Žalovaní dále namítli, že soud I. stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá i na nesprávném právním posouzení věci. Odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. e) o. s. ř. míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí soudu, je nesprávné. Musí jít o takové skutkové zjištění, na jehož základě soud věc posoudil po stránce právní a které je nesprávné v tom smyslu, že nemá oporu v provedeném dokazování. Mezi vadami skutkového zjištění a vadami právního posouzení je úzká vzájemná souvislost. Právní posouzení je nesprávné ve smyslu § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř., jestliže soud na nesprávně zjištěný skutkový stav aplikuje nesprávnou právní normu, případně aplikuje správnou právní normu, ale nesprávně ji vyloží či neaplikuje adekvátní právní normu.

41. V přezkoumávané věci se odvolací soud ztotožnil s právními závěry, k nimž soud I. stupně dospěl v otázce předběžné i ve věci samotné. V rámci předběžné otázky soud I. stupně správně shledal, že právo žalobce na náhradu škody se v dané věci nepromlčelo.

42. Jak vysvětleno shora, žalobce se v přezkoumávané věci domáhá zaplacení náhrady škody za vyplacenou finanční náhradu, tvořenou částkami vyplácenými vlastníkovi a nájemci pozemků podle § 58 odst. 2 ZOPK v období let 2014-2020. Soudem I. stupně bylo zjištěno, že k prvé výplatě finanční náhrady došlo 26. 5. 2015. K poslední výplatě došlo dne 8. 7. 202. Výplaty tedy proběhly již za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen o. z.). Promlčení je proto třeba posuzovat podle úpravy provedené ustanovením § 609 a násl. o. z.

43. Podle § 620 odst. 1 o. z. okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na náhradu škody zahrnují vědomost o škodě a o osobě povinné k její náhradě. V dané věci bylo postaveno najisto, že žalobce získal povědomí o osobě povinné k náhradě škody až nabytím právní moci rozsudku Okresního soudu v [adresa] ze dne 31. 8. 2020, ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Krajského soudu v [adresa] ze dne 8. 12. 2021. Podstatné přitom je, že rozhodnutí tamního soudu, jímž byl nahrazen projev vůle prvého žalovaného k uzavření kupní smlouvu o převodu předmětných pozemků na žalobce, je rozhodnutím konstitutivním. Bez kladného rozhodnutí tamního soudu by totiž nebylo možné činit jakékoliv závěry o vzniku škody ani o osobách povinných k její náhradě. Z výše uvedeného plyne, že teprve dnem nabytí právní moci potvrzujícího rozhodnutí Krajského soudu v [adresa] (8. 12. 2021) žalobce skutečně získal povědomí o škodě a také o osobách povinných k její úhradě. Řízení ve sporné věci bylo zahájeno návrhem podaným u OS pro [adresa] dne 21. 6. 2022, tedy v otevřené tříleté promlčecí době podle § 629 odst. 1 o. z. V předběžné otázce proto odvolací soud ve shodě se soudem I. stupně uzavřel, že právo žalobce na náhradu škody se nepromlčelo.

44. Odvolací soud souhlasí rovněž se závěrem soudu I. stupně, podle něhož byly v dané věci naplněny podmínky pro vznik odpovědnosti obou žalovaných za škodu. Při posouzení podmínek vzniku nároku na náhradu škody je třeba právní vztahy mezi účastníky posuzovat ještě podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném do 31. 12. 2013 (§ 3079 odst. 1 o. z.). Důvodem je ta skutečnost, že k porušení zákona žalovanými mělo dojít ještě přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. V řízení bylo zjištěno, že druhý žalovaný porušil zákonnou povinnost, upravenou v ust. § 61 odst. 1 ZOPK, tedy povinnost přednostně nabídnout předmětné pozemky ke koupi [právnická osoba] (v tomto případě žalobci). Prvý žalovaný pak porušil výše uvedené ustanovení ZOPK tím, že dne 27. 12. 2011 sjednal kupní smlouvu s druhým žalovaným, ačkoli věděl o předkupním právu státu (byl o něm žalobcem prokazatelně informován) a následně odmítl žalobci nabyté pozemky převést v souladu s § 61 odst. 1 ZOPK.

45. Odvolatelé se mýlí, pokud dovozují, že ke splnění podmínek pro vznik nároku na náhradu škody je třeba ještě prokázat, že by žalobce předmětné pozemky od druhého žalovaného skutečně zakoupil. K porušení zákonné povinnosti ve smyslu § 420 odst. 1 občanského zákoníku totiž došlo již tím, že žalovaní nerespektovali předkupní právo státu. Tímto jednáním (opomenutím) porušili žalovaní svou právní povinnost zakotvenou v § 61 ZOPK. Tím byly splněny všechny předpoklady odpovědnosti žalovaných za škodu, neboť se jednalo o úkon nepochybně protiprávní, přičemž žalobce v řízení před soudem I. stupně doložil výši škody (vyplacené finanční náhrady), která mu vznikla právě v důsledku zaviněného protiprávního jednání obou žalovaných. Příčinná souvislost tak byla založena.

46. Jako neopodstatněnou hodnotí odvolací soud námitku žalovaných, podle níž žalobce jednal v rozporu s § 415 obč. zákoníku, když finanční náhrady v rozhodném období vyplácel. Jak správně dovodil soud I. stupně, žalobce v této souvislosti naopak jednal v souladu se zákonem, neboť ustanovení § 58 odst. 3 ZOPK ukládá státu povinnost vyplácet finanční náhradu vlastníkovi či nájemci pozemků.

47. Z výše uvedeného plyne závěr, že ve věci byly splněny všechny předpoklady odpovědnosti žalovaných za škodu, přičemž žalobce v řízení před soudem I. stupně spolehlivě doložil výši škody (jím vyplacené finanční náhrady), která mu vznikla právě v důsledku zaviněného protiprávního jednání obou žalovaných.

48. Odvolací soud se ztotožňuje i s navazujícím závěrem soudu I. stupně, podle něhož nebyly v dalším řízení zjištěny žádné výdaje, o které by bylo třeba skutečnou škodu (tvořenou vyplacenými náhradami) dále snižovat. Rovněž odvolací soud se domnívá, že náklady související s výkonem funkce [funkce] a [funkce], které by v případě vlastnictví předmětných pozemků v rozhodné době vykonával žalobce, jsou zanedbatelné. Z výpovědi svědka [jméno FO] bylo zjištěno, že výše uvedenou činnost by v případě předmětných pozemků vykonával zaměstnanec žalobce v rámci své pracovní náplně a za správu předmětných pozemků v rozsahu čtyř pracovních dní v roce by s největší pravděpodobností nebyl zvlášť finančně ohodnocen. Odvolací soud souhlasí též se závěrem soudu I. stupně, že náklady na činnost [jméno FO], naopak financované právní předchůdkyní prvé žalované, není možno považovat za výdaje, o které by bylo třeba skutečnou škodu v dané věci ponížit. Takto vynaloženým nákladům žalovaného předcházelo porušení zákonné povinnosti podle § 61 odst. 1 ZOPK. Pokud by druhý žalovaný předkupní právo státu neporušil, nevznikly by mu ani náklady spojené s činností svědka [jméno FO]. Mzdové náklady na činnost [jméno FO] tak nelze považovat za náklady účelně vynaložené, když vznikaly v důsledku přetrvávajícího porušení zákonné povinnosti ze strany žalovaných.

49. Na základě těchto skutečností odvolací soud shledal, že ani odvolací důvody podle ustanovení § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř. nejsou v přezkoumávané věci dány. Odvolací soud proto postupoval podle ustanovení § 219 o. s. ř. a rozsudek soudu I. stupně v napadeném výroku I. jako věcně správný potvrdil. Jako věcně správný byl rozsudek potvrzen rovněž ve výroku IV. o náhradě nákladů státu, jehož znění bylo v souladu s ustanovením § 148 odst. 1 o. s. ř.

50. Opodstatněným však odvolací soud shledal odvolání žalovaných v té části, ve které směřovalo proti rozhodnutí o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky. Soud I. stupně při rozhodování o nákladech řízení mezi účastníky sice správně aplikoval zásadu úspěchu ve věci, která je upravena v ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., avšak pochybil, když procesně úspěšnému žalobci přiznal náhradu i za zastoupení advokátní kanceláří. Podle ustálené soudní rozhodovací praxe nelze považovat za účelně vynaložené náklady na zastoupení účastníka advokátem v případech, kdy je účastníkem řízení organizační složka státu, která je k hájení svých práv a povinností v dané oblasti dostatečně odborně i personálně vybavena (srov. např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 376/12 nebo sp. zn. II. ÚS 3790/19).

51. V dané věci byla žalobcem Česká republika, zastoupená organizační složkou státu. [právnická osoba] je specializovanou organizační složkou státu, která zajišťuje odbornou i praktickou péči o přírodu, zejména chráněné krajinné oblasti, národní přírodní rezervace a národní přírodní památky. Podle veřejně dostupných zdrojů má tato [právnická osoba] ústředí v [adresa] a dále se dělí na [počet] regionálních pracovišť. V roce 2024 vykazovala uvedená [právnická osoba] 740 zaměstnanců, z toho jen na ústředí v [adresa] bylo zaměstnáno 8 právníků. Podle názoru odvolacího soudu tak [právnická osoba] disponuje dostatečným odborným i personálním aparátem k tomu, aby právní agendu mohla vykonávat bez nutnosti přenášet ji na advokátní kancelář a zvyšovat tím náklady řízení. Pokud tak žalobce přesto učinil, pak není důvod považovat takto vzniklé náklady za náklady účelně vynaložené (§ 142 odst. 1 o. s. ř).

52. Z tohoto důvodu odvolací soud uzavřel, že žalobci náleží za řízení do vyhlášení rozsudku soudu I. stupně toliko náhrada paušálních výdajů účastníka nezastoupeného advokátem podle § 151 odst. 3 o. s. ř., ve výši stanovené podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., tj. 300 Kč za každý z celkem 18 úkonů. Celkem tedy 5 400 Kč. Odvolací soud proto postupoval podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a napadený rozsudek ve výroku III. změnil jen tak, že výše nákladů řízení činí 5 400 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný.

53. Výrok II. rozsudku soudu I. stupně nebyl napaden odvoláním účastníků. Zůstal proto stranou přezkumné činnosti odvolacího soudu a nabyl samostatně právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.).

54. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. a contrario, za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., neboť procesně úspěšnému žalobci v odvolacím řízení náklady nevznikly.