o zaplacení 139 668,20 Kč s příslušenstvím

1. Napadeným rozsudkem uložil soud I. stupně žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 139 668,20 Kč spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši 15 % ročně z částky 135 686,28 Kč od 23.9.2024 do 17.12.2024, úrokem z prodlení v zákonné výši 15 % ročně z částky 117 771,49 Kč od 18.12.2024 do 24.3.2025, úrokem z prodlení v zákonné výši 15 % ročně z částky 115 863,46 Kč od 25.3.2025 do zaplacení, úrokem z prodlení v zákonné výši 12 % ročně z částky 21 009,96 Kč za den 24.3.2025 a úrokem z prodlení v zákonné výši 12 % ročně z částky 19 101,93 Kč od 25.3.2025 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení příslušenství z částky 23 804,74 Kč od 23.9.2024 do 23.3.2025, z částky 21 896,71 Kč za den 24.3.2025 a z částky 4 702,81 Kč od 25.3.2025 do zaplacení (výrok II.) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 38 810,20 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 139 668,20 Kč s příslušenstvím jakožto škody vzniklé žalobkyni v důsledku nesprávného úředního postupu bývalého soudního exekutora [tituly před jménem] [jméno FO] s tím, že v celkem 439 exekučních řízeních byly pro žalobkyni jakožto oprávněnou vymoženy po povinných různé finanční částky, tyto však nebyly žalobkyni zcela nebo zčásti vyplaceny v zákonné 30denní lhůtě. Žalovaná k žalobě uvedla, že žalobkyně u ní nároky neuplatnila, dále že žaloba byla podána předčasně, neboť exekutor je trestně stíhán a žalobkyně má možnost přihlásit se s nárokem jako poškozená v adhezním řízení.

3. Předmětem tohoto řízení jsou nároky žalobkyně – původně v celkové výši 160 064,14 Kč z osmi konkrétních exekučních řízení vedených u Exekutorského úřadu pro [adresa], které byly usnesením soudu I. stupně ze dne 7. 8. 2025, č. j. [spisová značka], vyloučeny k samostatnému řízení, a to: sp. zn. [spisová značka] (17 769,79 Kč), [spisová značka] (39 056,09 Kč), [spisová značka] (56 466,79 Kč), [spisová značka] (573,12 Kč), [spisová značka] (8 411,00 Kč), [spisová značka] (17 914,79 Kč), [spisová značka] (12 828,00 Kč) a [spisová značka] (7 044,56 Kč). Usnesením ze dne 11. 9. 2025, č. j. [spisová značka], pak soud I. stupně řízení ohledně částky 20 395,94 Kč s příslušenstvím zastavil z důvodu částečného zpětvzetí žaloby před zahájením jednání, neboť po podání žaloby došlo k jejich zaplacení. V důsledku posledně uvedeného pak došlo k zániku dluhu na nevyplaceném vymoženém plnění v plné výši ve věci vedené pod sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka], a dále co do částky 1 908,03 Kč ve věci sp. zn. [spisová značka], u níž zůstala předmětem řízení částka 15 861,76 Kč.

4. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně vystupuje ve všech deseti (správně osmi – pozn. odvolacího soudu) exekučních řízeních v postavení oprávněné. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně (společností [právnická osoba]) a soudním exekutorem [tituly před jménem] [jméno FO] byla v roce 2008 podepsána Rámcová smlouva o provádění exekucí. Soud I. stupně dále z předmětných výše uvedených exekučních spisů zjistil, že v exekučním řízení sp. zn. [spisová značka] bylo od povinného pro oprávněnou vymoženo 50 936,38 Kč a oprávněné odesláno 35 074,62 Kč, v exekučním řízení sp. zn. [spisová značka] bylo od povinného pro oprávněnou vymoženo 55 203,09 Kč a oprávněné odesláno 16 147 Kč, v exekučním řízení sp. zn. [spisová značka] bylo od povinného pro oprávněnou vymoženo 56 466,79 Kč a oprávněné odesláno 0 Kč, v exekučním řízení sp. zn. [spisová značka] bylo od povinného pro oprávněnou vymoženo 8 411 Kč a oprávněné odesláno 0 Kč, v exekučním řízení sp. zn. [spisová značka] bylo od povinného pro oprávněnou vymoženo 12 828 Kč a oprávněné odesláno 0 Kč, v exekučním řízení sp. zn. [spisová značka] bylo od povinného pro oprávněnou vymoženo 89 691 Kč a oprávněné odesláno 82 646,44 Kč. Dle zjištění soudu I. stupně od okamžiku vymožení částek uplynula doba delší než 30 dnů.

5. Soud I. stupně rovněž zjistil, že žalobkyně mimosoudně uplatnila všech 8 nároků u žalované dne 8. 6. 2023 v částkách podrobně popsaných v bodě 5. odůvodnění napadeného rozsudku.

6. Na podkladě těchto skutkových zjištění soud I. stupně uzavřel, s odkazem na ustanovení § 1, § 2, § 5 písm. a), b) a 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále jen „OdpŠk“), s odkazem na novelizované ustanovení § 32 zákona č. 120/2001 Sb. (exekuční řád), jakož i s poukazem na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu (kterou v odůvodnění svého rozhodnutí citoval), že s účinností od 1. 1. 2013 platí, že neprovede li soudní exekutor v rozporu s § 46 odst. 4 exekučního řádu výplatu celé vymožené pohledávky oprávněnému, jde o nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., za který odpovídá stát. Skutečnost, že za škodu odpovídá i exekutor sám nezbavuje stát odpovědnosti a žalobci je dáno k volbě, koho bude žalovat. Dle závěrů soudu I. stupně zde proto stát nevystupuje v pozici tzv. posledního dlužníka a žaloba tudíž není podána předčasně. Soud I. stupně uzavřel, že v posuzovaném případě je namítáno pochybení exekutorského úřadu právě v souvislosti s výkonem exekuční činnosti exekutora (pochybení při nevyplacení vymoženého plnění), tedy je s ohledem na výše uvedené dána pasivní věcná legitimace státu a odpovědnost se řídí zákonem č. 82/1998 Sb.

7. Soud I. stupně současně vzal za prokázané, že v případech všech osmi exekučních řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu bývalého soudního exekutora, že žalobkyni vznikla škoda ve výši odpovídající v každém exekučním řízení částce, která žalobkyni coby oprávněné nebyla vyplacena ve lhůtě 30 dnů ode dne vymožení a že tato škoda je v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem soudního exekutora. Zároveň uzavřel, že za škodu takto vzniklou odpovídá vedle samotného soudního exekutora rovněž stát. V neposlední řadě měl za prokázané předběžné uplatnění nároků žalobkyně u žalované ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk.

8. S tímto podstatným odůvodněním soud I. stupně žalobě co do jistiny a co do podstatné části příslušenství výrokem I. vyhověl. Výrokem II. pak zamítl zbývající část zákonných úroků z prodlení, když uzavřel, že žalobkyně u žalované neuplatnila dne 8. 6. 2023 všechny nároky v té výši, v jaké je posléze uplatnila v žalobě (viz bod 25. odůvodnění napadeného rozsudku).

9. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud I. stupně podle § 142 odst. 3 a § 146 odst. 2 věty druhé zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), za použití § 151 odst. 1 o. s. ř. a přiznal převážně procesně úspěšné žalobkyni náhradu nákladů řízení v plné výši – v částce 38 810,20 Kč, sestávající ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 14 000 Kč a nákladů právního zastoupení. Současně předeslal, že se jedná pouze o tu část nákladů vynaložených žalobkyní v tomto vyloučeném řízení. Konkrétně tak soud I. stupně přiznal žalobkyni náklady spočívající v zaplaceném soudním poplatku ve výši 14 000 Kč a dále náklady právního zastoupení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „AT“), a to za: 1 úkon právní služby (vyjádření spojené s částečným zpětvzetím žaloby ze dne 10. 9. 2025) ve výši 7 540 Kč (z tarifní hodnoty 160 064,14 Kč) podle § 6 odst. 1, § 7 bod 5. a § 8 odst. 1 AT, 1 úkon právní služby (účast na jednání dne 10. 10. 2025) ve výši 6 700 Kč (z tarifní hodnoty 139 668,20 Kč) podle § 6 odst. 1, § 7 bod 5. a § 8 odst. 1 AT a ½ úkonu právní služby (účast na vyhlášení rozsudku dne 14. 10. 2025) ve výši 3 350 Kč (z tarifní hodnoty 139 668,20 Kč) podle § 6 odst. 1, § 7 bod 5. a § 8 odst. 1 AT; dále 3 režijní paušály po 450 Kč podle § 13 odst. 4 AT; cestovné k soudnímu jednání dne 10. 10. 2025 z [adresa] do [adresa] a zpět osobním automobilem [název], s kombinovanou spotřebou 5,6 l/100 km, při ceně paliva 34,70 Kč/l a náhradě za použití vozidla 5,8 Kč/km – a to jednou polovinou z celkové částky 1 548,63 Kč[Anonymizováno]a jednou polovinou z částky 2x 40 Kč (jízdenky na [adresa] MHD), neboť právní zástupce žalobce konal cestu i k jednání ve věci sp. zn. [spisová značka] mezi týmiž účastníky; náhradu za promeškaný čas dne 10. 10. 2025 při cestě k jednání soudu a zpět za 8 půlhodin po 150 Kč – a to částkou v poloviční výši 600 Kč a ve výši 150 Kč za další 1 půlhodinu v průběhu jednání dne 10. 10. 2025; 21 % DPH ve výši 4 305,90 Kč. Soud I. stupně současně uzavřel, že o nákladech řízení společných všem 439 uplatněným nárokům bude rozhodnuto v původním řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka] po jeho skončení.

10. Rozsudek napadly včasným a přípustným odvoláním obě strany sporu.

11. Žalobkyně směřovala své odvolání proti výroku III. o nákladech řízení. V souvislosti s vyloučením předmětných osmi nároků z původního řízení vedeného u soudu I. stupně pod sp. zn. [spisová značka] akcentovala, že ve vztahu k těmto osmi vyloučeným nárokům mělo být v nynějším řízení z hlediska nákladů řízení soudem rozhodnuto i o nákladech řízení vynaložených v původním řízení sp. zn. [spisová značka], neboť ohledně těchto osmi nároků na náhradu škody řízení končí. Žalobkyně tedy požadovala přiznání nákladů řízení za náklady právního zastoupení v podobě dalších tří úkonů právní služby po 7 540 Kč (převzetí a příprava zastoupení, žaloba a vyjádření ze dne 25. 6. 2025), 2 x režijní paušál po 300 Kč a 1 x 450 Kč a rovněž 21 % DPH.

12. Z vyložených důvodů žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený výrok III. rozsudku změnil tak, že uloží žalované zaplatit na náhradě nákladů řízení i dalších 28 640,70 Kč (tedy celkem 67 450,90 Kč) a přizná žalobkyni též náhradu nákladů odvolacího řízení.

13. Žalovaná napadla odvoláním vyhovující výrok I. rozsudku v plném rozsahu, jakož i výrok III. o nákladech řízení, když uplatnila odvolací důvody dle § 205 odst. 2 písm. c), d), e) a g) o. s. ř. Soudu I. stupně předně vytkla nesprávné poučení o nepřípustnosti odvolání týkající se dílčích nároků se samostatným skutkovým základem nepřevyšujících jednotlivě částku 10 000 Kč s odůvodněním, že uvedené poučení včetně jeho odůvodnění je nesprávné, nespravedlivé a porušující právo žalované na přístup k soudu, resp. právo na spravedlivý proces. V této souvislosti odkázala na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu ČR. Jako stěžejní však považuje námitku, že žaloba je podána předčasně. V této souvislosti namítla, že judikatura označená soudem I. stupně ve vztahu státu jako posledního dlužníka plně nereflektuje danou situaci, neboť s [tituly před jménem] [jméno FO] je vedeno trestní řízení, v rámci něhož je povinností žalobkyně přihlásit se do adhezního řízení. Vyjádřila přesvědčení, že s ohledem na množství a hodnotu v trestním řízení zajištěného majetku je pravděpodobné, že žalobkyně dosáhne uspokojení, byť i pouze částečného. Uzavřela, že do skončení adhezního řízení však nelze činit jednoznačný závěr o vzniku škody; tedy pokud není možné přesně identifikovat výši škody, byla žaloba podána předčasně a měla by být pro tentokrát zamítnuta. Žalovaná tak v daném případě skutečně stojí v roli posledního dlužníka. Ve vztahu k výroku o nákladech řízení žalovaná namítla, že v případě zamítnutí žaloby by náhrada nákladů řízení měla být přiznána žalované. Pokud by odvolací soud neshledal odvolání žalované důvodným, měl by posoudit důvodnost a účelnost přiznaných nákladů žalobkyně. Položku DPH u cestovného žalovaná nepovažuje za opodstatněnou s odkazem na rozsudek Městského soudu v [adresa] ze dne 25. 1. 2023, č. j. [spisová značka] s tím, že ve vyhláškové ceně pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad je DPH již zahrnuto.

14. Z uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v napadeném rozsahu změnil tak, že žalobu zamítne a přizná žalované náhradu nákladů řízení, nebo rozsudek v napadené části zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

15. Odvolací soud přezkoumal postupem podle §212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. správnost rozsudku soudu I. stupně včetně správnosti postupu v řízení, které jeho vydání předcházelo. Poté dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně proti rozhodnutí o nákladech a ani odvolání žalované ve věci samé nejsou důvodná.

16. Odvolací soud ovšem nejprve uvádí, že nemá za správný závěr soudu I. stupně v bodě 28. jeho odůvodnění, jakož i v části poučení ohledně nepřípustnosti odvolání s odkazem na ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. u dílčích nároků ve výši 8 411 Kč a 7 044,56 Kč. Nejvyšší soud k otázce přípustnosti odvolání v tzv. bagatelních věcech v usnesení ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3480/2015, konkrétně uzavřel, že: „Nepřevyšuje-li některý z více nároků na zaplacení peněžité částky se samostatným skutkovým základem, o nichž bylo rozhodnuto rozsudkem soudu prvního stupně, 10 000 Kč, je odvolání proti rozsudku ve vztahu k tomuto nároku přípustné, převyšuje-li uvedenou částku součet nároků, o nichž soud v rozsudku rozhodl.“ Vzhledem k tomu, že celková výše peněžitého plnění (uplatněného jedním žalobcem proti jednomu žalovanému), o němž bylo v této posuzované věci rozsudkem soudu I. stupně rozhodnuto, převyšuje 10 000 Kč, je odvolání proti tomuto rozsudku přípustné i v části, ve které jím bylo rozhodnuto o dílčích plněních ve výši 8 411 Kč a 7 044,56 Kč. Pokud soud I. stupně v rámci své argumentace odkázal na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 91 Co 461/2017 (který výrokem I. citovaného usnesení odmítl odvolání žalované proti rozsudku soudu I. stupně pro nepřípustnost podle § 202 odst. 2 o. s. ř.), odvolací soud nepovažuje tento odkaz za přiléhavý. Posledně uvedené usnesení totiž dopadá na situaci, kdy předmětem řízení byly jednotlivé nároky každého z tamních žalobců a) až n) ve výši 1 481,21 Kč s příslušenstvím, uplatněné proti jedné žalované; tedy jednalo se o situaci oddělených nároků více různých samostatně vystupujících účastníků, spojených ke společnému projednání, byť směřujících proti jedné žalované.

17. S výjimkou výhrady posledně uvedené však odvolací soud konstatuje, že soud I. stupně ve věci učinil dostatečná a správná skutková zjištění, která zákonem stanoveným způsobem hodnotil, a spornou věc rovněž správně posoudil po stránce právní.

18. Soud I. stupně předně správně uzavřel, s odkazem na ustanovení§ 4 odst. 2 OdpŠk, že uplatněný nárok je třeba posoudit jako nárok na náhradu škody z nesprávného úředního postupu, neboť se jedná o škodu způsobenou soudním exekutorem při výkonu exekuční činnosti. Správně též uzavřel, že tento nárok v jím zjištěném rozsahu byl u žalované předběžně uplatněn.

19. Soud I. stupně dospěl rovněž ke správnému závěru, že je v posuzované věci naplněna první podmínka vzniku odpovědnosti státu za škodu v podobě nesprávného úředního postupu soudního exekutora. Správně ve shodě se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2082/2015, jakož i s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2023, sp. zn. 30 Cdo 513/2023, uzavřel, že v případě, jedná-li se o škodu způsobenou soudním exekutorem při výkonu exekuční činnosti, odpovídají stát i soudní exekutor vedle sebe, resp. v případě exekucí zahájených po 1. 1. 2013 (kdy nabyla účinnosti novela exekučního řádu provedená zákonem č. 396/2012 Sb.) již za tuto škodu odpovídá pouze stát. Judikatura obsahující závěr o subsidiaritě uplatňování nároku na náhradu škody vůči státu se tedy v těchto případech vůbec neuplatní, neboť třetí osobou zde není dlužník žalobkyně, ale soudní exekutor. V této souvislosti Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. 1. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3359/2022, doplnil, že v případě škody způsobené nesprávným úředním postupem exekutora spočívajícím v nevyplacení vymožené částky včas, vzniká škoda již prodlením soudního exekutora s vyplacením vymoženého plnění. Případná následná nevymahatelnost dluhu vůči exekučnímu dlužníku tudíž nemá na vznik škody žalobkyně žádný vliv. Soud I. stupně v této souvislosti rovněž správně uzavřel, že žalobkyni je dáno k volbě, koho bude žalovat; stát zde proto nevystupuje v pozici tzv. posledního dlužníka a žaloba tudíž nebyla podána předčasně.

20. Odvolací soud tedy sdílí závěr soudu I. stupně, že v případě všech osmi exekučních řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a že škoda vzniklá žalobkyni je v každém předmětném exekučním řízení představována částkou, která žalobkyni coby oprávněné nebyla ve lhůtě 30 dnů ode dne jejího vymožení soudním exekutorem vyplacena. Pokud jde o samotný výpočet v žalobě uplatněné škody v podobě jednotlivých vymožených a žalobkyni současně nevyplacených částek, tento nebyl ani ze strany žalované sporován. Soud I. stupně dospěl též ke správnému závěru, že uvedená škoda je v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem. Odvolací soud dále pro stručnost odkazuje na správné závěry soudu I. v bodech 14. až 24. odůvodnění napadeného rozhodnutí.

21. Soud I. stupně pak ve vztahu k procesně úspěšné žalobkyni rozhodl správně o výši nákladů řízení, tedy v tom rozsahu, v jakém byly účelně vynaloženy v tomto vyloučeném řízení. Ve vztahu k odvolací námitce žalobkyně, že by jí měla být přiznána i další část nákladů řízení před soudem I. stupně, vynaložená v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka] a týkající se (pouze) následně vyloučených nároků, odvolací soud uvádí, že tato část nákladů řízení bude vypořádána v již zmiňovaném řízení vedeném před soudem I. stupně pod sp. zn. [spisová značka].

22. Pokud jde o samotný procesní postup soudu I. stupně v podobě vyloučení předmětné části nároků žalobkyně na náhradu škody k samostatnému řízení usnesením soudu I. stupně ze dne 7. 8. 2025, č. j. [spisová značka], odvolací soud podotýká, že rozhodnutí o vyloučení věci k samostatnému řízení je usnesením, kterým se pouze upravuje vedení řízení, a toto usnesení nemusí obsahovat odůvodnění. Proti takovému usnesení není přípustné odvolání.

23. Odvolací soud s ohledem na veškeré uvedené skutečnosti rozsudek soudu I. stupně v odvoláním napadeném rozsahu jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně věcně správného výroku o nákladech řízení, jehož znění bylo v souladu s ustanovením § 142 odst. 3 o. s. ř. i § 146odst. 2 věta druhá o. s. ř., když žalobkyně byla v řízení v převážném rozsahu úspěšná a k částečnému zpětvzetí žaloby došlo pro chování žalované.

24. Zamítavý výrok ad II. rozsudku soudu I. stupně nebyl napaden odvoláním žádného z účastníků. Zůstal proto stranou přezkumné činnosti odvolacího soudu a nabyl samostatně právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.).

25. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení úspěšné žalobkyni přísluší náhrada nákladů řízení v plné výši, která je představována odměnou advokáta za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání žalované, účast u odvolacího jednání dne 1. 4. 2026) po 6 700 Kč (z tarifní hodnoty 139 668,20 Kč) podle § 6 odst. 1 a § 7 bod 5. AT, 2 x režijním paušálem po 450 Kč podle § 13 odst. 4 AT, ve znění účinném od 1. 1. 2025, náhradou cestovného za cestu právního zástupce k odvolacímu jednání dne 1. 4. 2026 z [adresa] do [adresa] a zpět osobním automobilem zn. [název], RZ: [SPZ], při celkovém počtu ujetých kilometrů 205, průměrné spotřebě 5,6 l/100 km, vyhláškové ceně paliva – nafty 34,10 Kč/l a náhradě za použití vozidla 5,9 Kč/km – tj. částkou 1 593,16 Kč plus náhradou jízdného za MHD ve výši 100 Kč (2 x jízdenka 50 Kč), náhradou za promeškaný čas na cestě k jednání soudu a zpět za 8 půlhodin po 150 Kč podle § 14 odst. 3 AT, ve znění účinném od 1. 1. 2025, a 21 % DPH v částce 3 610,56 Kč. Celková výše nákladů odvolacího řízení je představována částkou 20 803,72 Kč.

26. O lhůtě k plnění rozhodl odvolací soud podle § 211 o. s. ř. ve spojení s § 160 odst. 1 části věty za středníkem o. s. ř.; takto prodloužená pariční lhůta odpovídá podmínkám čerpání finančních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná při výplatě peněžních plnění řídí, přičemž soudu současně nejsou známy okolnosti, pro něž by bylo důvodné se domnívat, že stanovení delší lhůty k plnění oproti třídenní lhůtě zákonné může způsobit žalobci jakoukoliv újmu. O povinnosti žalované zaplatit náklady řízení k rukám advokáta žalobce bylo rozhodnuto podle § 211 a § 149 odst. 1 o. s. ř.