o zaplacení částky 402 088,02 Kč s příslušenstvím

1. Napadeným rozsudkem vyhověl soud I. stupně žalobnímu návrhu a žalovanému uložil povinnost, aby žalobci zaplatil částku 402 088,02 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 142 687,83 Kč od 15. 3. 2018 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 64 812,06 Kč od 12. 4. 2018 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 18 729,74 Kč od 28. 4. 2018 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 103 932,25 Kč od 23. 9. 2018 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 13 475,20 Kč od 12. 5. 2019 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 5 728,04 Kč od 27. 4. 2020 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 3 505,49 Kč od 27. 4. 2020 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 10 271,69 Kč od 27. 4. 2020 do zaplacení, s[Anonymizováno]úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 4 688 Kč od 27. 4. 2020 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 10 390,31 Kč od 24. 8. 2020 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1 028,50 Kč od 19. 9. 2020 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 22 838,91 Kč od 8. 10. 2020 do zaplacení a dále nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 14 400 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.). Současně uložil žalovanému povinnost, aby žalobci na náhradě nákladů řízení zaplatil částku 303 068,80 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalobce (výrok II.).

2. Soud I. stupně takto rozhodl k návrhu, kterým se žalobce proti žalovanému domáhal zaplacení peněžitého plnění na základě smlouvy o údržbě a opravě vozidel ze dne 24. 7. 2012. V této souvislosti žalobce tvrdil, že v období od února 2018 do září 2020 poskytl žalovanému služby spočívající v opravách a provádění servisu osobních vozidel ve vlastnictví žalovaného, ovšem v užívání třetích osob. Přestože žalobce cenu služeb žalovanému řádně vyúčtoval, žalovaný mu dosud ničeho neuhradil.

3. Ve věci samé rozhodoval soud I. stupně již podruhé poté, kdy byl jeho předchozí rozsudek zrušen usnesením Městského soudu v [adresa] ze dne 26. 4. 2023, č. j. [spisová značka] a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro [adresa] k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu I. stupně, že v důsledku nesprávného právního posouzení otázky předběžné zatížil řízení procesní vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tuto vadu spatřoval v absenci procesního poučení žalobce podle § 118a odst. 2 o. s. ř. pro případ, že by právní vztah mezi účastníky byl (zcela či zčásti) posuzován jako bezdůvodné obohacení na straně žalovaného. Podle závěru odvolacího soudu nebyly totiž správné závěry soudu I. stupně, podle nichž v případě, že žalobce neprokáže splnění smluvní podmínky z rámcové smlouvy ze dne 24. 7. 2012 (tzv. kontrolní mechanismus u jednotlivých zakázek), nevzniká mu právo na zaplacení opravy ani jejího ekvivalentu. Odvolací soud vyložil, že v takovém případě sice žalobce netíží smluvní povinnost, což ovšem neznamená, že by právní vztah mezi účastníky nebylo možné posoudit podle zásad o bezdůvodném obohacení. Odvolací soud proto soudu I. stupně uložil, aby v dalším řízení poskytl žalobci poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. a vyzval jej k doplnění žalobního tvrzení a označení důkazů pro případ, že by plnění žalobce bylo posuzováno jako bezdůvodné obohacení na straně žalovaného.

4. Soud I. stupně postupoval v dalším řízení podle instrukce soudu odvolacího a poučil žalobce podle § 118a odst. 2 o. s. ř., že věc je možno po právní stránce posoudit jinak, než podle žalobcova právního názoru (jako právo na vydání bezdůvodného obohacení) a v této souvislosti jej vyzval k doplnění tvrzení a označení důkazů podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. Důkazní řízení poté obsáhle doplnil při ústním jednání konaném ve dnech 13. 2. 2024, 16. 4. 2024, 10. 6. 2024 a 9. 9. 2024. K důkazu provedl jak listinné důkazy (zejména daňovými doklady a doklady o historii opravených vozidel), tak výslech svědků [jméno FO] (zaměstnance žalobce), [tituly před jménem] [jméno FO] (zaměstnance žalovaného) a [tituly před jménem] [jméno FO] (zaměstnance importéra značky [název] do ČR). Současně zamítl návrh na doplnění dokazování znaleckým posudkem.

5. Takto zjištěný skutkový stav posoudil soud I. stupně podle § 269 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, ve spojení s § 266 odst. 1 téhož zákona, za použití ustanovení § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění platném od 1. 1. 2014 (o. z.). Poté shledal, že žaloba je v celém rozsahu po právu.

6. V předběžné otázce soud I. stupně uzavřel, že účastníci sjednali dne 24. 7. 2012 nepojmenovanou smlouvu, předmětem které byla údržba oprava vozidel žalovaného v užívání třetích osob. Smlouva ze dne 24. 7. 2012 měla podle závěru soudu I. stupně formu smlouvy rámcové, podle které se postupovalo u jednotlivých dílčích zakázek, jež byly sjednávány konkludentně – převzetím vozidla do servisu žalobcem.

7. Ve všech tvrzených případech pak soud I. stupně zjistil, že žalobce převzal vozidla žalovaného k provedení servisních úkonů od uživatelů, kteří smluvními partnery žalovaného. O opravě (servisu) jednotlivých vozidel pak žalobce vedl evidenci vyžadovanou výrobcem ve vlastním elektronickém systému [název], který používají autorizované servisy značky [název], na základě jednotného systému [název]. Poté se soud I. stupně u jednotlivých zakázek (celkem 12 faktur za servisní úkony u 11 vozidel) zabýval tím, zda a jaké úkony žalobce u vozidla provedl, zda tyto úkony spadaly do záruky či nikoli a také tím, jak velká zakázka byla mezi účastníky dohodnuta.

8. Po provedeném dokazování soud I. stupně shledal, že všechny žalobcem fakturované úkony u celkem 12 faktur byly žalobcem také provedeny, a proto vzniklo žalobci právo na jejich úhradu, a to buď a) z titulu nepojmenované smlouvy sjednané dne[Anonymizováno]24. 7. 2012, případně b) z titulu práva na vydání bezdůvodného obohacení. Při určení výše ceny bezdůvodného obohacení na straně žalovaného vycházel soud I. stupně ze skutečnosti, že spolupráce mezi účastníky byla dlouhodobého rázu a jednalo se o poskytování služeb autorizovaného servisu na základě rámcové smlouvy. Vycházel tedy z ceny obvyklé pro servisní úkony u tohoto typu vozidel, jež jsou určovány výrobcem. Ke každé zakázce byla žalobcem řádně vystavena faktura, přičemž u každé faktury soud I. stupně vysvětlil, zda přiznává plnění na základě smlouvy či na základě bezdůvodného obohacení žalovaného a v jakém rozsahu. Žalobnímu návrhu vyhověl v celém rozsahu a žalovanému uložil povinnost, aby žalobci zaplatil částku 402 088,02 Kč spolu s přísl. a náhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 14 400 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Povinnost k náhradě příslušenství dlužné částky odůvodnil soud I. stupně odkazem na ustanovení § 1970 o. z., ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Právo na zaplacení minimálních nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč za každou vystavenou fakturu pak soud I. stupně odůvodnil odkazem na § 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

9. Výrok o náhradě nákladů řízení mezi účastníky odůvodnil soud I. stupně odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že procesně úspěšnému žalobci náleží náhrada nákladů za uhrazený soudní poplatek, soudní poplatek za odvolání a náhrada nákladů vypočtená podle vyhl. č. 177/1996 Sb.

10. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dne 16. 1. 2025 včasné a přípustné odvolání, které směřovalo proti oběma výrokům napadeného rozhodnutí. Žalovaný v rámci opravného prostředku podrobně rekapituloval průběh řízení a namítl, že za podstatu sporu považuje skutečnost, zda byla plnění žalobcem skutečně poskytnuta.

11. Podle obsahu namítl žalovaný v odvolání zejména nesprávné skutkové zjištění soudu I. stupně a nesprávné právní posouzení věci. Nesouhlasil se závěrem, že žalobce v řízení před soudem prokázal u jednotlivých zakázek poskytnutí fakturovaného plnění. Současně odvolatel zpochybnil údaje z interní databázi žalobce namítl, že v rámci dodatečně provedených listinných důkazů, byl soudu doložen pouze výpis ze servisní historie vozidel, tedy z interního [název] systému žalobce, který se propisuje záznamy, které jsou finálně na vystavené faktuře. Tento interní systém žalobce tak představuje pouze záznam o položkách, které byly předmětem fakturace a vychází z údajů, které eviduje sám žalobce ve svém interním systému [název]. Relevanci takových údajů žalovaný zpochybnil a dovodil, že samotný záznam v počítačovém systému žalobce nemůže bez dalších podpůrných důkazů prokazovat poskytnutí plnění ze strany servisu zákazníkům.

12. Odvolatel současně namítl, že chybějí další důkazy, například předávací protokoly, kterými by bylo možno provedené servisní práce před soudem prokázat spolehlivě. Soudu I. stupně vytkl, že zcela ignoroval námitky žalovaného ohledně obsahu záznamu interní [název] v databázi žalobce.

13. Odvolatel zpochybnil rovněž právní závěr soudu I. stupně, podle něhož provedením prací ze strany žalobce došlo k bezdůvodnému obohacení na straně žalované. Přímým následkem takového právního závěru soudu je dle žalovaného to, že žalobce byl zcela omilostněn od povinnosti plnit smluvně převzaté závazky podle podmínek rámcové smlouvy, ale též došlo k tomu, že žalovaný byl zbaven možnosti uplatnit na porušení povinnosti žalobce jakýkoliv postih, například ze smluvního zajištění splnění podmínek smlouvy. Neplnění smluvně převzaté povinnosti je tak soudem aprobováno jako právně konformní postup.

14. Žalovaný zároveň dovodil, že posuzování nároku na úhradu bezdůvodného obohacení za údajně provedené práce je zatíženo výrazně přísnějším dokazováním, přičemž žalobce v dodatečně provedeném důkazním řízení důkazní břemeno neunesl. I v hypotetickém případě, kdy by soud hledal některý z nároku na úhradu bezdůvodného obohacení za dostatečně prokázaný, bylo by podle názoru žalovaného v rozporu s dobrými mravy takový nárok žalobci přiznat, protože sám žalobce vznik takového nároku zapříčinil tím, že jednal v rozporu s platně sjednanou smlouvou mezi účastníky, která poskytování služeb mezi stranami upravovala.

15. Ze všech těchto důvodů žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žalobní návrh v celém rozsahu zamítne a žalobci uloží povinnost k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

16. Žalobce se ve vyjádření k odvolání žalovaného ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu I. stupně a navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a žalobci přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení.

17. Odvolací soud přezkoumal podle ustanovení § 212 a § 212a odst. 1, 5 o. s. ř. správnost rozsudku soudu I. stupně, včetně správnosti postupu v řízení, které jeho vydání předcházelo. Poté dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

18. Z obsahu odvolání se podává, že žalovaný ve věci uplatnil zejména odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř., když namítl, že soud I. stupně ve věci učinil nesprávná skutková zjištění a věc poté nesprávně posoudil po stránce právní, když (mimo jiné) část plnění žalobci přiznal na základě právního názoru, že se žalovaný na jeho úkor bezdůvodně obohatil.

19. Odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. e) o.s.ř. míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí soudu, je nesprávné. Musí tedy jít o takové skutkové zjištění, na jehož základě soud věc posoudil po stránce právní a které je nesprávné v tom smyslu, že nemá oporu v provedeném dokazování. Mezi vadami skutkového zjištění a vadami právního posouzení je úzká vzájemná souvislost. Právní posouzení je nesprávné ve smyslu § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř., jestliže soud na správně zjištěný skutkový stav aplikuje nesprávnou právní normu, případně aplikuje správnou právní normu, ale nesprávně ji vyloží, či neaplikuje adekvátní právní normu.

20. V dané věci učinil soud I. stupně správná a úplná skutková zjištění, s nimiž se odvolací soud ztotožňuje. Odvolací soud má ve shodě se soudem I. stupně zato, že žalobce dostatečným způsobem u jednotlivých zakázek prokázal, že provedl jím tvrzené práce na opravě či servisu vozidel, a to ve všech 12 tvrzených případech. Jak správně zjistil soud I. stupně, všechny doložené faktury obsahují číslo faktury, datum vystavení a splatnost. Uvedeno je také číslo zakázky, registrační značka opravovaného vozidla, jeho VIN, datum přijetí zakázky, stav kilometrů při převzetí, podrobný popis prací a použitého materiálu a též identifikace zákazníka (třetí osoby, která vozidlo do servisu předala). Všechny tyto údaje se podle zjištění soudu I. stupně shodují se záznamy o historii vozidla, které byly servisem vytvořeny v systému [název]. U každé jednotlivé zakázky je zde uvedeno totožné datum přijetí, stav najetých kilometrů, číslo zakázky, číslo vystavené faktury a rozpis provedených prací, včetně seznamu použitých dílů. Výslechem svědka [tituly před jménem] [jméno FO], zaměstnance společnosti [právnická osoba], (importér vozidel značky [název] do ČR) bylo spolehlivě zjištěno, že systém [název] je systémem výrobce ([název]), který obsahuje centrální databázi oprav vozidla nebo událostí v jednotlivých autorizovaných servisech a je provázána s tzv. [název] systémy jednotlivých servisů či dealerů značky [název] v ČR. Rovněž podle názoru odvolacího soudu je tak databáze v systému [název] relevantním důkazem o tom, že žalobcem tvrzené servisní úkony byly u konkrétních vozidel skutečně provedeny. Za situace, kdy ani jednotliví uživatelé nereklamovali, že by servisní úkony na vozidlech provedeny nebyly, není důvodu, aby na tyto údaje vycházející z historie vozidla, bylo soudem pohlíženo jako na nejisté. Rovněž odvolací soud proto hodnotil tyto důkazy jako věrohodné.

21. Byl proto správný skutkový závěr soudu I. stupně, že žalobce u všech dílčích zakázek unesl důkazní břemeno ohledně tvrzení, že účtované servisní úkony na vozidlech řádně provedl. V případě faktur pod č. [číslo], [číslo], [číslo] a č. [číslo] bylo na účetních dokladech uvedeno schvalovací číslo žalovaného. Kontrolní mechanismus žalovaného podle čl. 3 bod 3.3 rámcové smlouvy tak byl v těchto případech dodržen a žalovanému vznikla smluvní povinnost žalobci zde účtované částky uhradit.

22. V případě faktury č. [číslo] byla situace odlišná, neboť se jednalo o drobnou zakázku, která přidělení schvalovacího čísla dle rámcové smlouvy nevyžadovala. Žalovaný tak má smluvní povinnost uhradit žalobci plnění za servisní úkony na základě čl. 3 bod 3. 1 rámcové smlouvy.

23. U faktur č. [číslo], [číslo], [číslo] a č. [číslo] nebyl tzv. kontrolní mechanismus dodržen, když žalovaný těmto zakázkám nepřidělil tzv. schvalovací číslo. Tato okolnost však neznamená, že by nebylo možné právní vztah mezi účastníky v těchto konkrétních případech posuzovat podle zásad o bezdůvodném obohacení. Za situace, kdy se jednalo o opravu věci ve vlastnictví žalovaného a žalobce před soudem prokázal historií vozidla a dalšími listinnými důkazy, že opravu v nárokovaném rozsahu provedl, byl správný závěr soudu I. stupně, že se žalovaný na úkor žalobce v tomto rozsahu bezdůvodně obohatil. Na tomto závěru ničeho nemění ani zjištění, že některé servisní úkony mohly být provedeny před uplynutím servisního intervalu výrobce, jak k tomu k zřejmě došlo u vozidla reg. značky [SPZ]. Žalobce i v tomto případě spolehlivě prokázal historií vozidla, že servisní úkon skutečně provedl.

24. V případě faktur č. [číslo] a [číslo] se jednalo o opravy vozidel po pojistných událostech, soud I. stupně správně odkázal na čl. 4 rámcové smlouvy a dovodil, že nebyly splněny podmínky pro smluvní plnění (nepředcházelo provedení odhadu pojišťovny a nebyl vystaven zakázkový list). Nicméně v řízení bylo prokázáno, že i v těchto případech byly servisní úkony u vozidel provedeny a žalovaný se tak na úkor žalobce v tomto rozsahu bezdůvodně obohatil. V podrobnostech odkazuje odvolací soud na správně a přehledně zjištěný skutkový stav tak, jak byl soudem I. stupně popsán v bodě 42 odůvodnění rozsudku.

25. Z výše uvedeného plyne, že skutková zjištění soudu I. stupně byla správná a měla oporu v provedeném dokazování. Odvolací důvod dle § 205 odst. 2 písm. e) o. s. ř. proto nebyl založen.

26. K bezdůvodnému obohacení žalovaného došlo v letech 2018-2020, tedy za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění platném od 1. 1. 2014 (dále jen o. z.). Soud I. stupně tak po právní stránce správně posoudil vztah vzniklý u těchto zakázek podle ustanovení § 2991 odst. 1 a 2 o. z. Odvolací soud souhlasí i s navazujícím závěrem soudu I. stupně, podle něhož je při určení výše bezdůvodného obohacení na straně žalovaného nutno vycházet z cen fakturovaných žalobcem za práce a díly v době rozhodné, neboť se jedná o cen obvyklou při poskytování služeb autorizovaného servisu [název], která vychází z ceny určované výrobcem pro autorizované servisy v ČR.

27. Jako neopodstatněnou hodnotí odvolací soud námitku žalovaného, že přiznání práva na vydání bezdůvodného obohacení žalobci by bylo v rozporu s dobrými mravy, neboť to byl sám žalobce, který svým jednáním u některých zakázek vznik takového nároku zapříčinil tím, že jednal v rozporu s platně sjednanou smlouvou. Podmínky pro vydání bezdůvodného obohacení jsou v dané věci nepochybně splněny, neboť to byl žalovaný, který plněním žalobce získal majetkový prospěch ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z. Žalobce v případě servisních úkonů, které nebyly kryty rámcovou smlouvou, plnil bez právního důvodu. Skutková podstata bezdůvodného obohacení plněním bez právního důvodu je přitom definičně vymezena tím, že již v době plnění absentuje právní důvod, který by ochuzenému zakládal povinnost poskytnout předmětné hodnoty (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2020, publikováno pod sp. zn. 28 Cdo 4277/2019 či rozhodnutí ze dne 21. 8. 2014, publikováno pod sp. zn. 33 Cdo 764/2013). Už v okamžiku přijetí plnění tak vzniklo žalovanému bezdůvodné obohacení, neboť jeho majetkový stav se nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo. To vše za situace, kdy právní jednání žalobce svým obsahem i účelem odpovídalo zákonu i dobrým mravům. Za porušení dobrých mravů nelze považovat prosté nedodržení některé ze smluvních podmínek rámcové smlouvy, pokud se nejedná o jednání, které by současně odporovalo zákonu či veřejnému pořádku.

28. Na základě těchto skutečností odvolací soud shledal, že byl správný závěr soudu I. stupně, podle něhož fakturované úkony žalobce byly ve všech 12 případech řádně provedeny a žalobci tak vzniklo právo na zaplacení peněžitého plnění buď z titulu nepojmenované rámcové smlouvy ze dne 24. 7. 2012 (pokud byly podmínky rámcové smlouvy dodrženy) anebo mu vzniklo právo na vydání bezdůvodného obohacení, které žalovaný získal na úkor žalobce v případech, kdy žalovaný nepřidělil zakázce nad 3 000 Kč bez DPH tzv. schvalovací číslo (neodsouhlasil výslovně její provedení dle čl. 3 bod 3. 3 smlouvy) či u pojistného plnění nedodržel postup předpokládaný rámcovou smlouvou v čl. 4.

29. Nepojmenovaná smlouva mezi účastníky byla sjednána dne 24. 7. 2012. Oba účastníci jsou podnikatelé, smlouvu sjednali při své podnikatelské činnosti. Právní vztahy mezi účastníky vzniklé je proto třeba posuzovat jako tzv. nepojmenovanou smlouvu podle § 269 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen obchodní zákoník). Jednalo se zároveň o tzv. rámcovou smlouvu, která se v praxi obecně používá tam, kde smluvní strany předpokládají dlouhodobý obchodní vztah a touto formou stanoví základní pravidla, jimž podléhají všechny další jednotlivé dílčí smlouvy, uzavřené v budoucnu na podkladě této smlouvy. Byl proto správný i závěr soudu I. stupně, že jednotlivé dílčí smlouvy (zakázky) byly mezi účastníky uzavírány konkludentně tím, že uživatel předal v souladu s rámcovou smlouvou konkrétní vozidlo do servisu žalobce k provedení servisních úkonů.

30. Z výše uvedeného plyne, že rovněž právní závěry, ke kterým soud I. stupně ve věci dospěl, byly správné. Odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. proto nebyl dán.

31. Na základě těchto skutečností postupoval odvolací soud podle ustanovení § 219 o. s. ř. a rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil jako věcně správné, včetně věcně správného výroku o náhradě nákladů řízení, jehož znění bylo v souladu se zásadou upravenou v § 142 odst. 1 o. s. ř.

32. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce byl v řízení před odvolacím soudem plně úspěšný. Náklady řízení na straně žalobce, který byl zastoupen advokátem, jsou tvořeny: dvěma úkony právní služby po 9 940 Kč podle § 7 bod 6., ve spojení s § 11 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, náhradou hotových výdajů za 2 úkony právní služby po 450 Kč podle § 13 odst. 4 téhož předpisu a 21 % DPH v částce 4 363,80 Kč. Celkem 25 143,80 Kč. Náklady řízení jsou splatné k rukám advokáta žalobce (§ 149 odst. 1 o. s. ř., za použití § 224 odst. 1 o. s. ř.).