o určení vlastnického práva k nemovitostem

1. Napadeným rozsudkem zamítl soud I. stupně žalobní návrh, kterým se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem pozemku parc. č. [číslo] o výměře 165 m² – dráha a pozemku parc. č. [číslo] o výměře 388 m² – zeleň, zapsáno v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro [adresa], Katastrální pracoviště [adresa], pro obec [adresa], kat. území [adresa] (výrok I.). Současně uložil žalobci povinnost, aby žalovanému zaplatil na náhradě nákladů řízení částku 3 300 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Dále uložil žalobci povinnost, aby vedlejšímu účastníku na straně žalované zaplatil na náhradě nákladů řízení částku 3 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

2. Ve věci samé rozhodoval soud I. stupně podruhé poté, kdy bylo jeho předchozí (zamítavé) rozhodnutí zrušeno usnesením Městského soudu v [adresa] ze dne 20. 3. 2024, č. j. [spisová značka]. Odvolací soud soudu I. stupně vytkl, že učinil nedostatečná skutková zjištění ohledně tvrzené dohody, která se podle žalobce měla týkat závazku žalovaného vybudovat alternativní přístupovou cestu do areálu žalovaného, když žalobce současně tvrdil, že se jednalo o hlavní důvod, pro který přistoupil ke sjednání kupní smlouvy ze dne 2. 7. 2012. Odvolací soud v této souvislosti vysvětlil, že předpokladem pro to, aby bylo možno řešit otázku platnosti samotné kupní smlouvy ze dne 2. 7. 2012, je posouzení otázky, zda smluvní strany skutečně před tím uzavřely ústní dohodu o zřízení alternativní cesty, která měla být současně důvodem pro sjednání pozdější smlouvy kupní. Teprve po vyřešení této předběžné otázky je možno se zabývat námitkou žalobce, že kupní smlouva ze dne 2. 7. 2012 je neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Odvolací soud v této souvislosti poukázal na skutečnost, že z dosud provedených důkazů žádná dohoda o zřízení alternativní cesty nevyplývá, přičemž jak žalovaný, tak vedlejší účastník na straně žalované sjednání takové ústní dohody popírají. Z provedeného dokazování totiž nevyplynulo, kdo by vlastně měl takovou tvrzenou ústní dohodu sjednávat, jak přesně zněla a proč nebyla součástí písemné kupní smlouvy ze dne 2. 7. 2012. Ze všech těchto důvodů uložil odvolací soud soudu I. stupně, aby v dalším řízení poučil žalobce podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. o tom, že je třeba prokázat tvrzení žalobce o uzavření ústní dohody o zřízení alternativní cesty, přičemž důkazní břemeno spočívá na žalobci.

3. Soud I. stupně se v dalším řízení řídil instrukcí soudu odvolacího a žalobci poskytl odpovídající procesní poučení podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. Důkazní řízení pak k návrhu žalobce doplnil výslechem svědkyně [tituly před jménem] [jméno FO], která byla do roku 2011 [funkce] žalobce a dále vyslechl svědka [jméno FO] a dokazování doplnil též důkazy listinnými, přičemž některé důkazní návrhy, označené žalovaným, zamítl. Ve věci samé pak soud I. stupně znovu rozhodl tak, že návrh na určení vlastnictví žalobce k oběma výše specifikovaným pozemkům zamítl.

4. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník sporných pozemků. První pozemek parc. č. [číslo] v kat. území [adresa] (dále jen pozemek č.1), je umístěn mezi pozemky ve vlastnictví žalobce a původně byl též jejich součástí. Pozemek č. 1 pak sousedí s pozemkem parc. č. [číslo] ve vlastnictví žalovaného, na kterém má žalovaný zřízen areál a spodní cíp pozemku sousedí s pozemky ve veřejném vlastnictví, které tvoří bývalou polní cestu. Druhý ze sporných pozemků (pozemek č. 2) je umístěn vlevo od pozemku parc. č. [číslo] v kat. území [adresa], na kterém je vystaven areál žalovaného. Podle zjištění soudu I. stupně nesouhlasil žalobce v roce 2011 s vybudováním stavby v areálu žalovaného, neboť přístup k tomuto areálu by vedl přes jeho pozemek. Následně však uzavřel žalobce se žalovaným dne 2. 7. 2012 kupní smlouvu, na jejímž základě prodal žalovanému oba sporné pozemky, které předtím oddělil ze svého pozemku. V geometrickém plánu bylo uvedeno, že oddělené pozemky budou zajišťovat napojení pozemků budoucího vlastníka (žalovaného) na komunikaci v [adresa]. Po uzavření kupní smlouvy zaslal žalobce souhlasné stanovisko ke stavbě žalovaného. V roce 2014 zahájil žalobce řízení o umístění plotu kolem svého pozemku, Stavební úřad však vydal stanovisko negativní, neboť oplocení by bylo zamezeno v přístupu na pozemky ostatních vlastníků.

5. Takto zjištěný skutkový stav posoudil soud I. stupně podle ustanovení zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák.). Jako předběžnou otázkou se přitom zabýval tím, zda má žalobce na požadovaném určení vlastnického práva naléhavý právní zájem. V této otázce uzavřel, že naléhavý právní zájem žalobce je dán. Žalobce prokázal, že žalovaný je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník sporných pozemků, přičemž žalobce současně tvrdil, že takový stav neodpovídá skutečnosti, neboť s ohledem na tvrzenou neplatnost kupní smlouvy žalovaný vlastnického práva k těmto konkrétním pozemkům nenabyl. Soud I. stupně poukázal na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (např. rozsudek publikovaný pod sp. zn. 22 Cdo 2727/2020) s tím, že nevidí důvod, aby se od uvedené rozhodovací praxe dovolacího soudu v této věci odchyloval. Uzavřel proto, že podmínka naléhavého právního zájmu na podání žaloby ve smyslu § 80 o. s. ř. je v případě žalobce splněna.

6. Dále se soud I. stupně zabýval platností kupní smlouvy ze dne 2. 7. 2012. Nejprve věnoval otázce, zda žalobce v řízení prokázal tvrzení, podle něhož jednal žalovaný v rozporu s dobrými mravy tím, že nedodržel ústní dohodu účastníků a nezřídil alternativní cestu přes nově vydělený pozemek parc. č. [číslo] na [adresa]. V této otázce soud I. stupně uzavřel, že se žalobci přes poskytnuté procesní poučení nepodařilo v řízení prokázat tvrzení o existenci ústní dohody mezi účastníky, podle níž měl žalovaný závazek zřídit alternativní cestu přes výše uvedený pozemek. Takovýto závazek žalovaného neplyne ze žádného z listinných důkazů, přičemž žalovaný i vedlejší účastník takovouto ústní dohodu před soudem popřeli. Ústní dohoda o alternativní cestě přitom nebyla vtělena ani do písemné kupní smlouvy ze dne 2. 7. 2012. Za dostatečný důkaz nelze podle závěru soudu I. stupně považovat ani vyjádření Úřadu [adresa] na souhlasu s dělením pozemků ze dne 31. 10. 2011. V textu souhlasu úřadu s dělením pozemků je sice uvedeno, že účelem dělení pozemků je zajištění napojení budoucího vlastníka na komunikaci [adresa], je ale zřejmé, že stavební úřad tento text toliko převzal z odůvodnění žádosti žalobce. Tvrzená ústní dohoda nebyla podle soudu I. stupně prokázána ani výpovědí svědků [tituly před jménem] [jméno FO] a [jméno FO]. Výpovědi svědků soud I. stupně podrobně rozebral a vysvětlil, z jakého důvodu neuvěřil tvrzení [tituly před jménem] [jméno FO], která byla dlouholetou partnerkou současného [funkce] žalobce. Zároveň soud I. stupně poukázal na okolnost, že tvrzení žalobce ohledně obsahu dohody jsou zčásti nekonzistentní, když žalobce někdy tvrdí, že se žalovaný měl zavázat ke zřízení alternativní přístupové cesty a někdy uvádí, že měl toliko poskytovat součinnost ke zbudování takové cesty.

7. Ze všech těchto důvodů soud I. stupně uzavřel, že se žalobci v řízení nepodařilo prokázat tvrzení, že kupní smlouvu se žalovaným uzavřel za tím účelem, že žalovaný zřídí alternativní cestu na svůj pozemek, přičemž tato ústní dohoda měla být hlavním důvodem pro sjednání písemné kupní smlouvy mezi účastníky. Ze všech těchto důvodů hodnotil soud kupní smlouvu ze dne 2. 7. 2012 jako platný právní úkon a určovací žalobu jako neopodstatněnou zamítl (výrok I.).

8. Výrok o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky odůvodnil soud I. stupně odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že nezastoupenému žalovanému přiznal nárok na náhradu nákladů řízení v rozsahu 11 paušálních náhrad po 300 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř., ve spojení s § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb. Výrok o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem odůvodnil soud I. stupně odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř., za použití § 151 odst. 3 o. s. ř. s tím, že nezastoupenému vedlejšímu účastníku náleží náhrada za 10 úkonů po 300 kč podle § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb.

9. Proti tomuto rozsudku podal žalobce dne 21. 11. 2024 včasné a přípustné odvolání, které doplnil podáním ze dne 2. 12. 2024. Odvolání žalobce směřovalo proti všem výrokům napadeného rozhodnutí.

10. Podle obsahu uplatnil žalobce především odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. c) a d) o. s. ř., když soudu I. stupně vytkl, že postupoval procesně nestandardně, nevyslechl některé z označených svědků, jeho rozhodnutí bylo překvapivé a při hodnocení důkazů se odchýlil od závěrů ze svého prvního rozhodnutí ve věci samé. Dále namítal, že soud I. stupně hodnotil důkazy izolovaně, bez vzájemné souvislosti, přičemž dezinterpretoval výpovědi svědků [tituly před jménem] [jméno FO] a [jméno FO]. Podle žalobce soud I. stupně v odůvodnění rozsudku relativizoval výpověď [tituly před jménem] [jméno FO] a naopak opomněl snížit věrohodnost výpovědi svědka [jméno FO]. Žalobce podrobně rozebral provedené dokazování a dovodil, že žalobní tvrzení žalobce bylo zcela souladné s výpovědí [funkce] [tituly před jménem] [jméno FO] i svědkyně [jméno FO]. Tím bylo dle názoru odvolatele prokázáno jeho tvrzení o zřízení alternativní cesty.

11. Podle obsahu pak žalobce v odvolání uplatnil rovněž odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř., když vyjádřil pochyby o nestrannosti [funkce] soudu I. stupně. Uvedl, že postup nalézacího soudu v něm vyvolal „velmi silné podezření,“ že hodnocení důkazů nebylo učiněno s ohledem na nejlepší vědomí a svědomí soudkyně, ale místo toho bylo výsledkem v nechuti odročovat jednání za účelem výslechu dalších svědků. Odvolatel v tom spatřoval motivaci řízení co nejrychleji ukončit a věc rozhodnout bez co nejmenšího úsilí bez ohledu na přesvědčení o správnosti takového rozhodnutí.

12. Ze všech těchto důvodů žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek znovu zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

13. Žalovaný ani vedlejší účastník se k odvolání žalobce písemně nevyjádřili. Při odvolacím jednání se však ztotožnili se skutkovými i právními závěry soudu I. stupně a navrhli potvrzení napadeného rozsudku. Současně žádali přiznat náhradu nákladů odvolacího řízení.

14. Odvolací soud přezkoumal postupem podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 o. s. ř. správnost rozsudku soudu I. stupně, včetně správnosti postupu v řízení, které jeho vydání předcházelo. Poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

15. Nejdříve se odvolací soud zabýval námitkou podjatosti, kterou žalobce podle obsahu vznesl vůči [funkce] soudu I. stupně [tituly před jménem] [jméno FO]. V textu odvolání totiž namítl, že procesní postup soudu I. stupně v dalším řízení (po zrušení prvého rozsudku) v něm vyvolal „velmi silné podezření,“ že hodnocení důkazů nebylo učiněno s ohledem na nejlepší vědomí a svědomí soudkyně, ale místo toho bylo výsledkem nechuti odročovat jednání za účelem výslechu dalších svědků, tedy motivováno snahou řízení co nejrychleji ukončit a věc rozhodnout. Daná procesní situace pak v žalobci vyvolala „pochybnosti o nestrannosti nalézacího soudu při hodnocení důkazů.“ Podle obsahu se jedná o odvolací důvod ve smyslu ustanovení § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř., pro jehož uplatnění neplatí lhůta uvedená v ustanovení § 15a odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud proto důvodnost této námitky posoudil v rámci odvolacího přezkumu a shledal, že námitka žalobce není opodstatněná.

16. Podle § 14 odst. 1 o. s. ř. jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, účastníkům nebo jejich zástupcům je důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Podle § 14 odst. 4 o. s. ř. však nejsou důvodem pro vyloučení soudce takové okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.

17. Žalobce spatřoval důvody pro podjatost soudkyně především v té okolnosti, že nevyhověla jeho návrhu na doplnění dokazování a neodročila ústní jednání. Namísto toho ve věci rozhodla, což žalobce přičítal snaze řízení co nejrychleji ukončit. Z obsahu spisu se podává, že soud I. stupně po zrušení svého předchozího rozsudku usnesením Městského soudu v [adresa] ze dne 20. 3. 2024 důkazní řízení obsáhle doplňoval. Při ústním jednání dne 11. 6. 2024 poskytl žalobci podle instrukce odvolacího soudu procesní poučení ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. a na podkladě důkazů označených oběma stranami pak důkazní řízení doplnil výslechem svědkyně [tituly před jménem] [jméno FO] (bývalá partnerka [funkce] žalobce [tituly před jménem] [jméno FO]). Ústní jednání poté odročil za účelem dalšího doplnění dokazování na den 30. 7. 2024. Při odročeném jednání soud I. stupně doplnil dokazování listinami (ortofotomapa) a výslechem svědka [jméno FO]. Poté ústní jednání opět odročil za účelem doplnění dokazování návrhy žalovaného a vedlejšího účastníka. Zástupce žalobce k dotazu [funkce] uvedl, že další důkazní návrhy nad rámec označených již nemá. Vedlejší účastník doplnil, že na výslechu označeného svědka [jméno FO] již netrvá. Jednání bylo odročeno na 26. září 2024. K tomuto jednání se žádný z předvolaných svědků nedostavil. Soud I. stupně následně všechny další návrhy žalovaného a vedlejšího účastníka na doplnění dokazování zamítl usnesením. Svůj procesní postup řádně odůvodnil, jak při rozhodování dne 26. 9. 2024 do protokolu, tak v odůvodnění napadeného rozsudku. V odůvodnění rozsudku současně v souladu s § 157 odst. 2 o. s. ř. odůvodnil, proč neprováděl další důkazy listinné (smlouvou o úvěru, informacemi z KN v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka] a správními rozhodnutími [orgán] úřadu). Odvolací soud proto uzavřel, že žalobce v rámci odvolání namítl okolnosti, které spočívaly výhradně v postupu [funkce] [tituly před jménem] [jméno FO] v rámci nalézacího řízení. Takové okolnosti však nemohou být podle § 14 odst. 4 o. s. ř. důvodem k vyloučení soudkyně z projednání a rozhodnutí sporné věci. Nezakládají proto ani odvolací důvod podle ustanovení § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř.

18. V přezkoumávané věci nebyl založen ani odvolací důvod podle ustanovení § 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř., neboť soud I. stupně ve věci postupoval procesně korektním způsobem. Jak vysvětleno shora, nalézací soud poskytl žalobci podle instrukce odvolacího soudu v dalším řízení procesní poučení podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. o tom, že nemá za prokázané jeho tvrzení o sjednání ústní dohody ohledně alternativního přístupu na pozemek. Současně žalobce vyzval k doplnění dalších důkazů, které by toto tvrzení podporovaly a poučil jej i o následcích nesplnění výzvy. Žalobce ke svému tvrzení označil jako důkaz výslech svědkyně [tituly před jménem] [jméno FO] a (opakovaný) výslech [tituly před jménem] [jméno FO], [funkce] žalobce, který byl jednáním za žalobce pověřen. Soud I. stupně opakovaný výslech inženýra [jméno FO] neprováděl, svůj postup odůvodnil. Výslech svědkyně [tituly před jménem] [jméno FO] soud provedl a v odůvodnění rozhodnutí podrobně zhodnotil. Další neprovedené důkazy výslechem svědků, byly důkazními návrhy žalovaného či vedlejšího účastníka. Z těchto důkazů soud I. stupně provedl výslech vlastníka jednoho ze sousedních pozemků [jméno FO] a důkazy listinné. Ostatní důkazy navržené žalovaným a vedlejším účastníkem soud I. stupně zamítl pro nadbytečnost, přičemž svůj postup řádně odůvodnil. Konečné rozhodnutí soudu I. stupně nemohlo být překvapivé, když se účastníkům řízení dostalo ze strany soudu řádného poučení, jak podle § 118a o.s.ř., tak podle § 119a o. s. ř. Na základě těchto skutečností odvolací soud shledal, že odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř. ve věci není dán.

19. Podle obsahu uplatnil žalobce v odvolání rovněž odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. d) o. s. ř., když namítl, že soud I. stupně (v důsledku neprovedení některých důkazů) neúplně zjistil skutkový stav věci. Tato námitka není opodstatněná, odvolací soud k tomu uvádí, že si soud I. stupně v řízení opatřil dostatek důkazů pro konečné rozhodnutí ve věci, přičemž provedené důkazy hodnotil v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř. V odůvodnění rozsudku pak řádně vyložil, ze kterých důkazů vycházel, jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení a jaký skutkový závěr na jejich podkladě učinil. V souladu s § 157 odst. 2 o. s. ř. soud I. stupně současně vysvětlil, z jakého důvodu důkazní řízení nedoplňoval o výslechy svědků [jméno FO], [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO], proč nedoplňoval výslech jednatele žalobce a neprováděl některé z důkazů listinných. Rovněž odvolací soud se domnívá, že by doplnění dokazování výpovědí výše uvedených svědků bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení, zejména s přihlédnutím k tomu, že šlo o důkazní návrhy žalovaného či vedlejšího účastníka, kterými neměla být prokazována existence ústní dohody. Odvolací soud proto uzavřel, že ani odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. d) o. s. ř. není v přezkoumávané věci založen.

20. V dané věci tedy učinil soud I. stupně správná skutková zjištění, s nimiž se odvolací soud ztotožňuje. Žalovaný je vlastníkem předmětných pozemků parc. č. [číslo] a parc. č. [číslo] v kat. území [adresa], obec [adresa]. Vlastnické právo nabyl od žalobce na základě kupní smlouvy ze dne 2. 7. 2012. Platnost kupní smlouvy nyní žalobce zpochybňuje tvrzením, že žalovaný porušil ústní dohodu, která měla být sjednána mezi účastníky ještě před uzavřením smlouvy kupní a jejím předmětem měl být závazek žalovaného, že přes nově vydělený pozemek parc. č. [číslo] zřídí alternativní cestu a přestane využívat k dopravní obsluze svého areálu pozemek žalobcův (parc. č. [číslo]). V nedodržení tohoto ústního závazku žalovaného spatřoval žalobce jednání v rozporu s dobrými mravy, z něhož dovozoval neplatnost celé kupní smlouvy ze dne 2. 7. 2012. To vše za situace, kdy v textu kupní smlouvy nebyla žádná předchozí ústní dohoda ani zmíněna, nebyla do něj vtělena ani žádná odkládací podmínka apod. Odvolací soud souhlasí se skutkovým závěrem soudu I. stupně, podle něhož žalobce svá tvrzení o existenci ústní dohody o alternativním přístupu na pozemek v řízení neprokázal. Tento závěr soudu I. stupně má oporu v provedeném dokazování, soud I. stupně podrobně a přesvědčivě vysvětlil, ze kterých důkazů vycházel a proč neuvěřil tvrzení žalobce, že existence ústní dohody o alternativním přístupu byla hlavním důvodem, pro který přistoupil k uzavření kupní smlouvy. Současně soud I. stupně přesvědčivě a logicky vysvětlil, proč považoval za věrohodnou výpověď svědka [jméno FO] a co snižuje věrohodnost výpovědi svědkyně [tituly před jménem] [jméno FO]. Odvolací soud pro stručnost na podrobné vysvětlení soudu I. stupně v bodě 45. až 46. odůvodnění odkazuje. Rovněž odvolací soud se domnívá, že z provedených důkazů nelze učinit spolehlivý závěr o existenci tvrzené ústní dohody. Na sjednání ústní dohody pak nelze usuzovat pouze z textu obsaženého ve vyjádření Úřadu Městské části [adresa] ze dne 31. 10. 2011, když tento text byl správním úřadem převzat z žádosti žalobce. Odvolací soud proto uzavřel, že skutkový závěr soudu I. stupně byl správný. Odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. e) o. s. ř. tedy v přezkoumávané věci nebyl dán.

21. Soud I. stupně věc zcela správně posoudil i po stránce právní. Za situace, kdy žalobce ve věci neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzení o existenci ústní dohody týkající se alternativního přístupu na pozemek, nemohlo být prokázáno ani žádné jednání žalovaného, které by mohlo být hodnoceno coby jednání stojící v rozporu s dobrými mravy. Nebyla tak splněna podmínka ustanovení § 39 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném do 31. 12. 2013, ze které by bylo možno dovozovat neplatnost kupní smlouvy ze dne 2. 7. 2012.

22. Na základě těchto skutečností postupoval odvolací soud podle ustanovení § 219 o. s. ř. a napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil, včetně věcně správných výroků o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným a ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem, jejichž znění bylo v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., za použití § 151 odst. 3 o. s. ř.

23. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 151 odst. 3 o. s. ř., za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný nebyl v řízení před odvolacím soudem zastoupen. K odvolání žalobce se písemně nevyjadřoval, zúčastnil se pouze odvolacího jednání. Na náhradě nákladů odvolacího řízení mu proto náleží pouze paušální náhrada ve výši 300 Kč vypočtená podle § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb.

24. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem je rovněž odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 151 odst. 3 o. s. ř., za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. Vedlejší účastník nebyl před odvolacím soudem zastoupen. K odvolání žalobce se písemně nevyjadřoval, zúčastnil se pouze odvolacího jednání. Na náhradě nákladů odvolacího řízení mu proto náleží pouze paušální náhrada ve výši 300 Kč vypočtená podle § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb.