o zaplacení 91 881 Kč s příslušenstvím,

1. Napadeným rozsudkem zamítl soud I. stupně žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci 91 881 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 25. 5. 2024 do zaplacení (výrok I.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 500 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Rozhodl tak již potřetí o žalobě, kterou se žalobce po žalované domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 91 881 Kč s příslušenstvím z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného [orgán] o žádosti žalobce o poskytnutí informace pod sp. zn. [spisová značka], které trvalo od 28. 9. 2022 do 8. 4. 2024.

2. První zamítavý rozsudek soudu I. stupně ze dne 14. 2. 2025, č. j. [spisová značka], byl k odvolání žalobce zrušen usnesením Městského soudu v [adresa] ze dne 30. 4. 2025, č. j. [spisová značka], z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu, když z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně nebylo zřejmé, co konkrétně bylo předmětem posuzovaného řízení (tzn. jaké informace žalobce žádal poskytnout podle zákona č. 106/1999 Sb.), jaký byl průběh tohoto řízení (tzn. zda orgány veřejné moci činily úkony směřující k vydání rozhodnutí v přiměřených či zákonem stanovených lhůtách nebo zda tyto lhůty a v jakém rozsahu byly překročeny, či z jakého důvodu došlo ke zrušení původního rozhodnutí), ani zda a z jakého důvodu měl žalobce na získání požadovaných informací nějaký osobní zájem ve smyslu skutečného dopadu do jeho osobní sféry. Nedostatečná skutková zjištění soudu I. stupně o průběhu posuzovaného řízení pak vedla k tomu, že soud I. stupně nemohl zhodnotit (a ani nehodnotil) kritéria složitosti řízení, jednání poškozeného ani postupu orgánů veřejné moci během řízení ve smyslu § 31a odst. 3 písm. b), c) a d) zákona č. 82/1998 Sb.

3. Druhý zamítavý rozsudek soudu I. stupně ze dne 25. 6. 2025, č. j. [spisová značka], byl k odvolání žalobce zrušen usnesením Městského soudu v [adresa] ze dne 22. 10. 2025, č. j. [spisová značka], z důvodu nerespektování pokynu odvolacího soudu, který byl obsažen v jeho předchozím rozhodnutí ze dne 30. 4. 2025, č. j. [spisová značka], zejména aby soud I. stupně náležitě zjistil skutkový stav věci, tzn. průběh posuzovaného řízení, jeho předmět a zájem žalobce na získání požadovaných informací. Odvolací soud tak znovu uložil soudu I. stupně, aby se pečlivě soustředil na veškeré okolnosti daného případu, tzn. zjistil, jaké informace žalobce žádal poskytnout, jakých účastníků a jaké věci se žalobcem žádaná rozhodnutí týkala (co bylo jejich obsahem) a jaký měla či mohla mít význam pro realizaci konkrétních práv žalobce. Poté se měl soud I. stupně zabývat obranou žalované, že význam posuzovaného řízení pro žalobce byl marginální, resp. tvrzením žalobce, že řízení pro něj mělo standardní či zvýšený význam. Vzhledem k tomu, že tvrzení obou účastníků řízení ve vztahu k tomuto kritérii byla velmi obecná, měl soud I. stupně zvážit, zda žalovanou vyzve, aby své tvrzení o nepatrném významu předmětu řízení pro žalobce doplnila o skutečnosti týkající se konkrétně nyní posuzovaného řízení (žalobce již v tomto směru soudem I. stupně vyzván byl). Pokud by soud I. stupně opět dospěl k závěru, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v jeho nepřiměřené délce, měl náležitě odůvodnit přiznanou formu zadostiučinění.

4. Soud I. stupně v dalším řízení vyšel ze zjištění, že žalobce požádal dne 28. 9. 2022 žalovanou o rozhodnutí [orgán] ze dne 9. 8. 2019, č. j. [spisová značka], a kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v [adresa] ze dne 27. 2. 2020, č. j. [spisová značka], a to bez odůvodnění, za jakým účelem o informace žádá. Žalobce pouze žádal o provedení nezbytné anonymizace údajů. Přípisem ze dne 4. 10. 2022, doručeném 7. 10. 2022, žalovaná vyrozuměla žalobce o prodloužení lhůty pro vyřízení žádosti o 10 dní. Zároveň dopisem ze dne 4. 10. 2022, doručeným 17. 10. 2022, požádala dotčenou osobu, jíž se požadovaná informace týkala, o vyjádření k poskytnutí informace žalobci s odůvodněním, že vzhledem k žalobcově znalosti konkrétního čísla jednacího uvedených rozhodnutí, které se běžně nezveřejňuje, se domnívá, že totožnost dotčené osoby je žalobci známá, nicméně že žalobce důvod žádosti neosvědčil. Dopisem ze dne 24. 10. 2022, doručeném 26. 10. 2022, dotčená osoba sdělila, že nesouhlasí s poskytnutím informací, neboť žalobce neuvedl důvod a v požadovaných dokumentech jsou citlivé osobní informace, které se týkají příspěvku na živobytí a doplatku na bydlení. Žalobci bylo dne 30. 12. 2022 částečně vyhověno co do anonymizovaného rozhodnutí [orgán] č. j. [spisová značka], z něhož nebylo zřejmé, jaké osoby a jakého řízení se rozhodnutí týká. Ve zbytku byla žádost žalobce rozhodnutím [orgán] ze dne 3. 1. 2023, č. j. [spisová značka], částečně odmítnuta. Dne 4. 1. 2023 byl proti rozhodnutí o částečném odmítnutí podán žalobcem rozklad s odůvodněním, že anonymizovaným rozhodnutím v uvedeném rozsahu správní orgán porušil práva žalobce, neboť z rozhodnutí není zřejmé, čeho se správní řízení týkalo, přičemž správní orgán neprokázal, že by dotčená osoba byla žalobci známa a tato osoba prokazatelně žalobci známa není. Dne 16. 1. 2023 byl spis předložen rozkladové komisi. Dne 27. 4. 2023 se sešla rozkladová komise, která uvedla, že bylo nesprávně rozhodnuto, když poskytnutí kasační stížnosti není možné odmítnout podle § 11 odst. 4 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím a navrhla rozhodnutí zrušit. Dne 21. 2. 2024 rozhodl místopředseda vlády a [orgán] [tituly před jménem] [jméno FO] o rozkladu tak, že se rozhodnutí ruší a věc se vrací žalované k novému projednání s tím, že se [orgán] ztotožnil s přijatým usnesením rozkladové komise. Spis byl žalované vrácen dne 14. 3. 2024. Dopisem žalované ze dne 8. 4. 2024, který byl doručen žalobci téhož dne, byla požadovaná informace žalobci poskytnuta s vyloučením pouze osobních údajů. Rozhodnutí se týkalo žádosti o příspěvek na živobytí dotčené osoby za konkrétní období, který dotčené osobě nebyl přiznán.

5. Soud I. stupně dále zjistil, že žalobce nárok na nemajetkovou újmu za nesprávný úřední postup za posuzované řízení u žalované uplatnil dne 25. 5. 2025. Žalovaná nárok žalobce projednala a v bodě XVIII. stanoviska a přiznala žalobci za posuzované řízení peněžní odškodnění ve výši 5 859 Kč [558 dnů x 21 Kč x 0,50 (snížení o 50 %)].

6. Na podkladě těchto skutkových zjištění soud I. stupně uzavřel s odkazem na § 1 odst. 1, § 13 odst. 1, § 14 odst. 3, § 15 odst. 2, § 26 a § 31a odst. 1, 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále i jen „OdpŠk“), § 14 odst. 5 písm. d), odst. 6, § 15 odst. 1, § 16 odst. 2 a 3 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále také jen „InfZ“), že žaloba není důvodná.

7. Soud I. stupně nejprve uvedl, že předmětné řízení bylo zahájeno dne 28. 9. 2022 podáním žádosti o informaci, a skončilo dne 8. 4. 2024, kdy byla informace žalobci poskytnuta, trvalo tedy 558 dní (1,5 roku). Délku řízení hodnotil soud I. stupně jako nepřiměřenou, neboť neodpovídala době, v níž je možné skončení řízení v obdobných věcech zpravidla očekávat. Řízení nebylo skutkově, právně ani procesně složité, jednalo se o žádost o informace podle zákona č. 106/1999 Sb. Věc byla řešena druhostupňovým správním orgánem při rozhodování o rozkladu. Uvedenou instančnost rozhodování však nelze podle soudu I. stupně přičítat k procesní složitosti řízení, ale je ji naopak nutno přičíst k tíži státu, když první rozhodnutí žalované bylo zrušeno s ohledem na jeho nepřezkoumatelnost. Žalobce se na délce řízení svým postupem nepodílel.

8. Z hlediska kritéria postupu orgánů veřejné moci soud I. stupně shledal, že v posuzovaném řízení byly překročeny zákonné lhůty podle zákona č. 106/1999 Sb. jak pro rozhodnutí o žádosti žalobce [a to i po zrušení prvostupňového rozhodnutí, neboť v případě, kdy bylo zrušeno rozhodnutí povinného subjektu a věc mu byla vrácena k novému vyřízení, počíná lhůta pro nové vyřízení žádosti plynout ode dne právní moci rozhodnutí nadřízeného orgánu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2014, č. j. [spisová značka])], tak pro vydání rozhodnutí v řízení o rozkladu. Žalobce podal žádost dne 28. 9. 2022, rozhodnuto o žádosti bylo 30. 12. 2022 a 3. 1. 2023, žalobce pak dne 4. 1. 2023 podal proti rozhodnutí rozklad a teprve dne 21. 2. 2024 bylo rozhodnutí žalované zrušeno (právní moc dne 26. 2. 2024). Požadovaná informace byla žalobci poskytnuta až dopisem ze dne 8. 4. 2024. Ze žádné skutečnosti, která v řízení vyšla najevo, však nebylo podle soudu I. stupně možné dovodit, že by bylo ze strany žalované řízení vedeno „šikanózně“, jak uvádí žalobce, aniž by toto své tvrzení jakkoliv rozvedl. Bylo prokázáno, že žalovaná žalobci informace částečně poskytla již na počátku, když provedla kompletní anonymizaci rozhodnutí, s čímž se ovšem žalobce nespokojil. Pokud v řízení o rozkladu [orgán] rovněž shledal, že odůvodnění prvostupňového rozhodnutí je nedostatečné, nelze ani z tohoto bez dalšího dovodit, že by žalovaná postupovala vůči žalobci „šikanózně“.

9. Význam předmětu řízení pro žalobce hodnotil soud I. stupně jako marginální. Uvedl, že řízení o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb. není judikaturou řazeno mezi řízení s typově zvýšeným významem. Informace požadované žalobcem v posuzovaném řízení se týkaly třetí osoby a vztahovaly se k řízení o příspěvku na živobytí za konkrétní období. Žalobce stran důvodů, pro které požadované informace požadoval a potřeboval, ničeho neuvedl (a neprokázal). Zvýšený význam posuzovaného řízení odvozoval výhradně z porušení svého základního práva, což není určující hledisko. Soud I. stupně poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu vysvětlil, že posouzení významu informace pro žalobce nelze odvozovat od významnosti práva, které je prostřednictvím žádostí o informace podle zákona č. 106/1999 Sb. realizováno, nýbrž pouze individuálně od vztahu požadované informace a konkrétního žadatele. Zvýšený význam nelze podle soudu I. stupně dovozovat ani ze zvýšeného úsilí žalobce (podání rozkladu) k získání informací, když i takové úsilí mohl žalobce vyvinout za účelem ukojení své prosté zvědavosti, nikoliv z důvodu, že informaci potřeboval k uplatnění konkrétního subjektivního práva. Podávání opravných prostředků je právem účastníka řízení, které zákon předpokládá a nelze při jeho využití automaticky hovořit o zvýšeném významu.

10. Soud I. stupně dodal, že jelikož se žalobce k jednání nedostavil, ač byl řádně a v dostatečném časovém předstihu předvolán, nemohl mu poskytnout procesní poučení podle § 118a o. s. ř. o nedostatcích jeho skutkových tvrzení a návrhů důkazů, vyzvat žalobce k jejich doplnění a poučit jej o následcích nevyhovění takovým výzvám. Soud I. stupně se ztotožnil s doplňujícím tvrzením žalované týkající se nepatrného významu řízení pro žalobce, totiž že jednání žalobce vykazuje znaky účelovosti. Žalobce sám v odůvodnění rozkladu uvedl, že dotčená osoba je pro něj neznámá, přičemž odmítl sdělit jakýkoliv důvod, proč a za jakým účelem tedy uvedené informace požaduje.

11. Soud I. stupně tak dospěl k závěru, že celkovou dobu posuzovaného řízení nelze přes uvedený marginální význam předmětu řízení pro žalobce považovat za přiměřenou, když lze v zásadě předpokládat, že řízení o poskytnutí informace bude skončeno do přibližně 60 dnů (tj. 15 dnů pro poskytnutí informace nebo rozhodnutí o odmítnutí žádosti + 10 dnů přípustného prodloužení lhůty + 15 dnů pro podání rozkladu + 15 pracovních dnů pro rozhodnutí o rozkladu), a že tedy došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk. Uvedený nesprávný úřední postup pak byl způsobilý vyvolat na straně žalobce nemajetkovou újmu, kdy vznik takové újmy představované stavem nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován, se předpokládá (NS 30 Cdo 3007/2010).

12. Soud I. stupně pak měl za to, že s ohledem na marginální význam předmětu posuzovaného řízení pro žalobce je v daném případě zcela dostatečným zadostiučiněním za vzniklou nemajetkovou újmu morální satisfakce (konstatování porušení práva) a že pro poskytnutí peněžitého zadostiučinění není důvodu. Za situace, kdy žalovaná před podáním žaloby žalobci poskytla peněžité zadostiučinění (byť v podstatně nižší než požadované výši), však již není důvod konstatovat porušení práva, neboť tato forma satisfakce je již přiznanou a vyplacenou relutární náhradou konzumována. Z uvedených důvodů soud I. stupně žalobu jako nedůvodnou v celém rozsahu zamítl.

13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud I. stupně podle § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a § 1 odst. 3 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, a přiznal úspěšné žalované právo na náhradu nákladů řízení za vyjádření k žalobě, vyjádření k odvolání, přípravu a účast na jednání, vyjádření k odvolání a vyjádření k výzvě soudu, vše po 300 Kč, tj. ve výši 1 500 Kč.

14. Žalobce napadl rozsudek soudu I. stupně včasným a přípustným odvoláním s odůvodněním, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, vychází z neúplných a vnitřně rozporných skutkových zjištění a je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů; současně soud I. stupně nerespektoval závazný právní názor odvolacího soudu. Žalobce uvedl, že odvolací soud již dvakrát zrušil předchozí rozsudky soudu I. stupně v této věci právě proto, že soud I. stupně nedostatečně zhodnotil jednotlivá kritéria podle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., neprovedl jejich komplexní posouzení a nevyhodnotil přiměřenost formy a výše zadostiučinění ve světle konkrétních okolností posuzovaného řízení. Ani v nyní napadeném rozsudku soud I. stupně nerealizoval plnohodnotný test proporcionality mezi jednotlivými kritérii § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Z odůvodnění rozsudku plyne, že sice formálně uvádí kritéria délky řízení, složitosti, chování žalobce a postupu orgánu veřejné moci, avšak rozhodující váhu přikládá pouze svému vlastnímu závěru o „nepatrném významu“ předmětu řízení pro žalobce, který přebírá tvrzení žalované, aniž by byl tento závěr podložen důkazy a jejich logickým hodnocením.

15. Žalobce měl za to, že zjištění soudu I. stupně o jedinému průtahu v období od projednání věci rozkladovou komisí dne 27. 4. 2023 do rozhodnutí o rozkladu dne 21. 2. 2024 a neshledání v postupu žalované nesprávný či šikanózní prvek, je v rozporu jak se zjištěným skutkovým stavem, tak se zákonem o svobodném přístupu k informacím a judikaturou správních soudů. Již samotné překročení lhůt podle § 14 odst. 5 a 6 a § 16 zákona č. 106/1999 Sb. v rozsahu, kdy celé řízení trvalo 558 dnů, představuje nesprávný úřední postup. Dále se ukázalo, že prvotní právní názor žalované byl nesprávný. Soud I. stupně pak zcela pominul, že nesprávný postup žalované vyplývá i ze skutečnosti, že v posuzovaném řízení nadřízený [orgán] vydal „Opatření proti nečinnosti” ze dne 22. 3. 2023 a nařídil [orgán], aby do 15 pracovních dnů rozhodl o žadatelově rozkladu. [orgán] nicméně rozhodl teprve 21. 2. 2024 a informace byly poskytnuty teprve 8. 4. 2024. Soud I. stupně též nerespektoval nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 570/20, podle něhož je třeba délku řízení o základních právech (včetně řízení o informacích podle zákona č. 106/1999 Sb.) posuzovat jako celek.

16. Žalobce dále poukázal na to, že platí, že úkolem žalobce je prokázat základ nároku a úkolem žalované je na svoji obranu uvést důvody a důkazy pro maximální snížení zadostučinění. Má-li žalovaná (a poté soud) pro účely odškodnění tvrdit a dovozovat „marginální význam” řízení, je povinností soudu zjistit alespoň obsah a povahu požadovaných informací; bez toho není možné přesvědčivě uzavřít, že význam řízení byl „nepatrný”, ani přezkoumat přiměřenost krácení zadostiučinění. Soud I. stupně uvedl, že žalobce informaci k realizaci konkrétního subjektivního práva bezprostředně nepotřeboval, neuvedl však odpovídající důkazy. Žalobce upozornil, že povinný subjekt nebyl žádán o „obecná sdělení“, nýbrž o konkrétní listiny - správní rozhodnutí a procesní podání [orgán] v soudním řízení (kasační stížnost a její doplnění). Tyto informace svou povahou mohou mimo jiné sloužit ke kontrole legality a konzistence postupu orgánu veřejné moci a k posouzení, jak stát v soudním přezkumu obhajuje vlastní rozhodovací praxi (je tak nepřijatelný argument soudu I. stupně, že význam řízení je nepatrný, protože požadovaná rozhodnutí se netýkala přímo žalobce). Žalobce k získání informací musel podávat opravný prostředek (rozklad) včetně návrhu na opatření proti nečinnosti a vytrvat až do zrušení nezákonného rozhodnutí [orgán], což také svědčí o reálné potřebě a významu informací. Žalovaná své tvrzení o „marginálním významu“ opírala výlučně o četnost žádostí a domněnky o motivaci žalobce, aniž by doložila jakékoli konkrétní skutečnosti o tom, že žalobce informaci fakticky nepotřeboval, že průtahy v řízení pro něj byly zanedbatelné, či že by šlo o čistě šikanózní jednání. Soud I. stupně tato tvrzení převzal a povýšil je na skutkový závěr.

17. Žalobce též nesouhlasil se závěrem soudu I. stupně o tom, že dostačujícím zadostiučiněním za nemajetkovou újmu je konstatování porušení práva. Poskytnutí částky 5 859 Kč žalovanou v rámci mimosoudního vypořádání nelze bez dalšího považovat za plnou kompenzaci vzniklé újmy ani za důvod k nepřiznání dalšího zadostiučinění. Nakonec měl žalobce za nesprávné rozhodnutí soudu I. stupně o náhradě nákladů řízení. Podle žalobce mělo být rozhodnuto podle § 142 odst. 3 o. s. ř., když žalobce byl v řízení úspěšný co do základu, spor se vedl toliko o formu a výši zadostiučinění, která závisí na uvážení soudu. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil a žalobě vyhověl v plném rozsahu, nebo aby rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

18. Žalovaná se k odvolání žalobce vyjádřila tak, že soud I. stupně již plně vyhověl požadavkům odvolacího soudu, řízení doplnil a dospěl ke správným závěrům o meritu věci. Konkrétně tedy dostatečným způsobem popsal průběh řízení a postup dotčených orgánů (body 8., 31. a 35. odůvodnění), zhodnotil povahu informací a zjišťoval zájem žadatele na jejich poskytnutí a na tomto zevrubně posoudil význam řízení pro žalobce, čemuž přizpůsobil formu odškodnění. (body 32. až 34. a bod 36. odůvodnění). Žalovaná proto navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně potvrdil.

19. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu I. stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

20. Odvolací soud konstatuje, že soud I. stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů, z kterých čerpal správná skutková zjištění (bod 8. odůvodnění napadeného rozsudku). Správně zjištěný skutkový stav posoudil soud I. stupně přiléhavým způsobem i po stránce právní, aplikuje přitom (správně) příslušná ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. Odvolací soud se tak se závěry soudu I. stupně (skutkovými i právními, které odvolací soud shrnul pod body 4. až 12. odůvodnění tohoto rozsudku) jako správnými ztotožňuje a v podrobnostech na ně pro stručnost odůvodnění svého rozhodnutí odkazuje.

21. K odvolacím námitkám žalobce, jakkoliv nejsou způsobilé vyvrátit správnost přezkoumávaného rozsudku, dodává odvolací soud nad rámec přiléhavého odůvodnění napadeného rozsudku soudu I. stupně toliko následující:

22. Odvolací soud ve svém rozhodnutí ze dne 30. 4. 2025, č. j. [spisová značka], potvrdil jako správný závěr soudu I. stupně, že předmětem řízení podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, je základní právo podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod, že na toto řízení je třeba nahlížet jako na jediné řízení od okamžiku podání žádosti až do okamžiku poskytnutí informace, že je na něj aplikovatelné i stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále i jen „Stanovisko“), z něhož mimo jiné plyne, že vznik nemajetkové újmy je v případě porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě presumován (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2402/2020, uveřejněný pod č. 45/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Od tohoto závěru se soud I. stupně nijak neodchýlil.

23. Soud I. stupně též splnil veškeré pokyny, které mu byly uloženy odvolacím soudem v usnesení ze dne 22. 10. 2025, č. j. [spisová značka], neboť náležitě zjistil skutkový stav věci (tzn. předmět a detailní průběh posuzovaného řízení a zájem žalobce na získání požadovaných informací), a když po zhodnocení veškerých kritérií obsažených v § 31a odst. 3 písm. a) až e) OdpŠk učinil závěr, že v předmětném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, tak se znovu zabýval vhodnou formou či výší přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle § 31a odst. 1 a 2 OdpŠk. Odůvodnění rozsudku soudu I. stupně obsahuje veškeré náležitosti § 157 odst. 2 o. s. ř., je srozumitelné a přesvědčivé a rozsudek je přezkoumatelný.

24. Odvolací soud připomíná judikaturu Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009), podle níž pro závěr, zda konkrétní věc byla projednána v přiměřené lhůtě, je třeba celkovou délku řízení poměřit kritérii uvedenými v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, tj. přihlédnout ke složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k celkové délce řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného. Přitom pouze příčiny prodloužení řízení spočívající na straně státu mohou vést k závěru o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Zároveň platí, že na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění se projeví kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012).

25. Soud I. stupně podle výše citované judikatury Nejvyššího soudu postupoval, když právě již vyhodnocením kritéria postupu orgánů veřejné moci během řízení /§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk/ dospěl k závěru, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícího v jeho nepřiměřené délce, a tím k porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě (§ 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk). Soudem I. stupně zjištěné nedostatky v postupu orgánů veřejné moci během řízení shledává i odvolací soud. Soud I. stupně přiléhavě poukázal na zákonem č. 106/1999 Sb. stanovené lhůty pro učinění úkonů povinným subjektem (viz § 14 až § 16 cit. zák.), které byly mnohonásobně překročeny. Soud I. stupně též k tíži státu přičetl zrušení rozhodnutí žalované [orgán] mj. pro nepřezkoumatelnost. Námitky žalobce, že soud I. stupně k uvedeným skutečnostem nepřihlédl, nebo že v posuzovaném řízení shledal pouze jeden průtah, resp. že řízení neposuzoval v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 570/20 jako celek, se tak míjí s obsahem odůvodnění napadeného rozhodnutí.

26. Odvolací soud dále sdílí závěr soudu I. stupně, že ze žádné skutečnosti nebylo lze dovodit, že by [orgán] postupovalo vůči žalobci šikanózně. Překročení zákonem stanovených lhůt pro vydání rozhodnutí orgánem veřejné moci nebo zrušení nesprávného rozhodnutí prvostupňového orgánu veřejné moci nadřízeným orgánem, nelze bez dalšího považovat za šikanózní jednání či za úmyslné obstrukce.

27. Odvolací soud neměl za důvodnou námitku žalobce, že soud I. stupně převrátil důkazní břemeno ve vztahu k hodnocení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného /§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk/. Odvolací soud shodně se soudem I. stupně připomíná, že význam předmětu řízení je dán jednak typově v tom smyslu, že určité druhy řízení mají pro účastníky větší význam, než řízení jiná (jde především o věci trestní, které v obecné rovině negativně ovlivňují a zatěžují osobní život trestně stíhaného, pracovně právní spory, věci osobního stavu, věci sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života). Význam předmětu řízení pro poškozeného je také dán okolnostmi konkrétního sporu, kdy například s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu, je třeba jeho věc vyřídit přednostně. Zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu nad rámec této obecné presumpce tvrdí a prokazuje poškozený (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009).

28. Soud I. stupně vyšel správně z judikatury Nejvyššího soudu vztahující se k hodnocení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného, a to pokud se jedná o řízení o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb. Z ní plyne, že byť žadatel není povinen vysvětlovat v žádosti o poskytnutí informace skutečnosti, na kterých staví svůj zájem na jejich poskytnutí, pak to zároveň neznamená, že by poskytnutí informací mělo pro žadatele ve všech případech shodný význam. O standardním či dokonce zvýšeném významu předmětu řízení o poskytnutí informace, a tím i případném poskytnutí zadostiučinění v penězích, lze proto uvažovat pouze v případě, kdy žadatel potřebuje naléhavě a nutně informace získat pro následnou (nikoli časově vzdálenou) realizaci svých konkrétních práv. Jde-li naopak o situaci, kdy žadatel informaci k realizaci konkrétního subjektivního práva bezprostředně nepotřebuje, bude možné uvažovat o tom, že význam posuzovaného řízení bude snížený, případně nepatrný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 30 Cdo 760/2022 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2025, sp. zn. 30 Cdo 1845/2025).

29. Z výše uvedeného vyplývá, že standardní či dokonce zvýšený význam předmětu řízení o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb. se nepředpokládá, a že tak bylo na žalobci, aby význam předmětu řízení pro jeho osobu tvrdil a prokazoval on sám. Soud I. stupně vyzval žalobce usnesením ze dne 5. 6. 2025, č. j. [spisová značka], aby doplnil svá tvrzení o tom, jaký měl zájem na získání požadovaných informací, tj. za jakým účelem informace žádal a jaký měl případný vztah k účastníkům řízení, v kterém informace žádal, a aby ke svým tvrzením předložil důkazy. Žalobce na výzvu soudu I. stupně reagoval toliko polemikou o tom, kterého z účastníků v tomto řízení tíží jaké důkazní břemeno. Soud I. stupně měl proto v úmyslu žalobce znovu vyzvat k doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů k otázce významu předmětu řízení pro žalobce a poučit jej podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. při jednání dne 25. 6. 2025, k němuž se však žalobce, který byl k jednání řádně a včas předvolán (dne 9. 6. 2025), po omluvě nedostavil, čímž se vzdal tohoto dobrodiní soudu, a proto musí nést následky neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního.

30. Argumentace žalobce o významu předmětu řízení pro něj tak stála na tvrzení, že významnost práva na informace a právo na rychlé vyřízení žádosti dostatečně vyjadřuje zákonná lhůta, že zvýšený význam předmětu řízení se v případech týkajících se základních práv presumuje a že vynaložené úsilí a snaha k získání žádané informace po odmítnutí žádosti povinným subjektem prokazuje její vyšší význam pro žadatele. Odvolací soud konstatuje, že není správný názor žalobce, že zvýšený význam předmětu řízení se v případech týkajících se základních práv presumuje. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20, na který žalobce poukazoval, se v případě nepřiměřené délky řízení, v jehož rámci rozhodují orgány veřejné správy o základních právech a svobodách poškozeného, uplatní toliko domněnka vzniku nemajetkové újmy, nikoliv domněnka zvýšeného významu předmětu řízení pro poškozeného. Ostatní žalobcem uváděné skutečnosti pak nejsou pro hodnocení kritéria významu předmětu řízení o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb. pro poškozeného právně relevantní, jak vyplývá z výše citované judikatury Nejvyššího soudu.

31. Odvolací soud se dále ve svém rozhodnutí ze dne 22. 10. 2025, č. j. [spisová značka], vyjádřil k zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve formě konstatování porušení práva tak, že s ohledem na to, že tato forma zadostiučinění má toliko podpůrnou funkci a lze ji přiznat jen ve zcela výjimečných případech (především tehdy, kdy se poškozený na průtazích v řízení sám v nezanedbatelné míře podílel, nebo pokud byl význam předmětu řízení pro poškozeného pouze nepatrný a nemohl tak vůbec negativně zasáhnout do jeho osobní sféry), je nutné tyto výjimečné případy dostatečně odůvodnit, což se v dané věci nestalo. Soudu I. stupně proto uložil, aby zvážil, zda žalovanou vyzve, aby své obecné tvrzení o nepatrném významu předmětu řízení pro žalobce doplnila o skutečnosti týkající se konkrétně nyní posuzovaného řízení. Žalovaná pak k výzvě soudu I. stupně uvedla, že jí není známo, pro jaké účely žalobce poskytnuté informace využil či hodlal využít a odkázala na svou argumentaci prezentovanou již v rámci předběžného projednání uplatněného nároku.

32. Odvolací soud proto při jednání dne 15. 4. 2026 zopakoval dokazování podle § 213 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 213a odst. 1 o. s. ř. žádostí žalobce o zadostiučinění za vzniklou újmu ze dne 25. 5. 2024 a dopisem žalované ze dne 5. 6. 2024 adresovaném žalobci, z nichž nad rámec zjištění soudu I. stupně zjistil, že žalobce v rámci předběžného uplatnění nároku u žalované za nemajetkovou újmu vzniklou žalobci v řízení o jeho žádosti o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb. pod sp. zn. [spisová značka] uvedl, že řízení bylo pro žalobce „významné z hlediska žádaných informací vypovídajících o právním fungování [orgán] a plnění jeho povinnosti v situaci, kdy žadatel opakovaně vedl s [orgán] soudní spory“. Žalovaná sdělila žalobci, že od něj obdržela 25 žádostí o náhradu nemajetkové újmy vzniklé v souvislosti s vyřizováním jeho žádostí o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., přičemž žalovaná uplatněné nároky částečně uznala a přiznala žalobci odškodnění v souhrnné výši 151 780,58 Kč. Žalobce žádal žalovanou o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., a to dne 18. 3. 2021, dne 20. 3. 2021, 2 x dne 19. 10. 2021, dne 23. 10. 2021, dne 2. 11. 2021, dne 12. 11. 2021, 2 x dne 6. 1. 2022, dne 21. 1. 2022, dne 27. 1. 2022, dne 12. 4. 2022, dne 13. 4. 2022, dne 21. 4. 2022, dne 13. 6. 2022, dne 15. 6. 2022, dne 16. 6. 2022, dne 11. 7. 2022, dne 25. 7. 2022, dne 20. 8. 2022, dne 28. 9. 2022 ([spisová značka]), dne 3. 10. 2022, dne 23. 10. 2022, dne 22. 11. 2022 a dne 8. 12. 2022. Žalovaná sdělila žalobci, že při výpočtu zadostiučinění za nemajetkovou újmu vyšla z toho, že žalobce neosvědčil svůj zájem na poskytnutí informací ani v žádostech o informace, ale ani v žádostech o náhradu škody. Žalovaná tak vycházela z toho, že význam všech řízení byl pro žalobce marginální, o čemž svědčí i četnost podávaných žádostí. Žalovaná též poukázala na to, že výsledek mnoha žádostí o informace závisel na posouzení shodné právní otázky, jednalo se tedy o žádosti obdobné, přičemž nejistota žalobce o výsledek řízení se nemohla nikterak multiplikovat, když žádosti byly po zaujetí právního názoru nadřízeného orgánu řešeny od té doby shodně.

33. Žalobce až při jednání odvolacího soudu dne 15. 4. 2026 začal tvrdit, že u žalované podal okolo 50 žádostí o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb., protože byl sám účastníkem soudních řízení se žalovanou (rozsudek sp. zn. [spisová značka] týkající se příspěvku na bydlení byl žalobci doručen v září 2022, rozsudek sp. zn. [spisová značka] týkající se doplatku příspěvku na bydlení byl žalobci doručen v únoru 2023), z požadovaných rozhodnutí pak čerpal informace pro svá vlastní řízení, když zvažoval, zda v nich bude dále pokračovat.

34. Odvolací soud konstatuje, že žalobcem uváděné nové skutečnosti v odvolacím řízení nemohly být odvolacím důvodem, neboť pro to nebyly splněny předpoklady stanovené v § 205a o. s. ř. Žalobce byl v řízení před soudem I. stupně řádně poučen podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. (resp. se vzdal tohoto dobrodiní soudu, jak je uvedeno výše) o povinnosti tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti a splnit důkazní povinnost, tedy zejména tvrdit a prokázat, jaký měl zájem na získání požadovaných informací. Účastníci řízení též byli soudem I. stupně řádně poučeni podle § 119a odst. 1 o. s. ř. a žalobcem nově uváděné skutečnosti nenastaly až po vyhlášení rozhodnutí soudu I. stupně

35. Odvolací soud tak uzavírá, že v průběhu celého soudního řízení do doby, než řízení bylo při jednání soudu I. stupně dne 25. 6. 2025 zkoncentrováno ve smyslu § 118b odst. 1 o. s. ř. a účastníci řízení poučeni podle § 119a odst. 1 o. s. ř., nevysvětlil, pro jakou (nikoli časově vzdálenou) realizaci svých konkrétních práv získání informací naléhavě a nutně potřeboval. V takovém případě postupoval soud I. stupně zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, když uzavřel, že význam předmětu posuzovaného řízení byl pro žalobce zcela nepatrný, neboť žalobce netvrdil, a tedy ani neprokázal, že požadované informace k realizaci svého konkrétního subjektivního práva bezprostředně potřeboval.

36. Odvolací soud nakonec uvádí, že soud I. stupně nepochybil, když dospěl k závěru, že dostačující formou zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou žalobci porušením práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě (§ 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk) je konstatování porušení tohoto práva žalobce ve smyslu § 31a odst. 2 věty první OdpŠk, když význam předmětu posuzovaného řízení pro žalobce byl pouze nepatrný a nemohl tak vůbec negativně zasáhnout do jeho osobní sféry. Soud I. stupně zároveň postupoval správně, když nevyslovil tuto formu satisfakce ve výroku svého rozhodnutí. Žalobci totiž byla před zahájením tohoto řízení vyplacena žalovanou peněžitá částka na náhradu nemajetkové újmy, což konzumuje požadavek na konstatování porušení práva (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010 nebo ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 30 Cdo 27/2018).

37. Odvolací soud tak s ohledem na veškeré uvedené skutečnosti rozsudek soudu I. stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně správného výroku o nákladech řízení, jehož znění je v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř.

38. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení úspěšné žalované přísluší náhrada nákladů řízení odpovídající paušální náhradě hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Žalované vznikly v odvolacím řízení náklady ve výši 900 Kč za 3 úkony po 300 Kč - vyjádření k odvolání žalobce dne 28. 1. 2026, příprava účasti na jednání a účast na jednání před odvolacím soudem dne 15. 4. 2026 podle § 1 odst. 3 písm. a), b) a c) vyhlášky č. 254/2015 Sb., které odvolací soud uložil zaplatit neúspěšnému žalobci. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 211 a § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.; k určení lhůty delší nebo stanovení plnění ve splátkách neshledal odvolací soud důvod.