pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. 30 C 311/2012-343, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 30 C 311/2012-399,

1. Rozsudkem ze dne [datum], ve znění doplňujícího rozsudku ze dne [datum] (dále jen napadený rozsudek), vyhověl soud I. stupně zčásti žalobnímu návrhu a žalované uložil povinnost, aby žalobkyni zaplatila zákonný úrok z prodlení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.). Současně byla tímto rozsudkem zamítnuta žaloba v té části, ve které se žalobce proti žalované domáhal zaplacení částky [částka], kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši [částka] od [datum] do [datum] a smluvního úroku ve výši 1,99 % měsíčně z částky [částka] od [datum] do zaplacení (výrok II.). Dále soud I. stupně zastavil řízení v části, ve které se žalobce proti žalované domáhal zaplacení smluvního úroku ve výši [částka] za období od [datum] do [datum] (výrok III.). Žaloba byla rovněž zamítnuta v části, ve které se žalobce proti žalované domáhal zaplacení částky [částka] (výrok doplněný rozsudkem z [datum]). O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalované (výrok IV.).

2. Soud I. stupně takto rozhodl o návrhu, kterým se žalobce proti žalované domáhal zaplacení souhrnné částky [částka] s příslušenstvím s tím, že se jedná o dluh žalované ze smlouvy o revolvingovém úvěru a o vydání platební karty [číslo] která byla sjednána mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobce ([právnická osoba]) dne [datum]. Žalobce tvrdil, že žalované byl na základě této smlouvy poskytnut„ konečný úvěrový rámec“ ve výši [částka]. Tento úvěrový rámec byla žalovaná povinna splácet v měsíčních splátkách, přičemž úvěr byla oprávněna čerpat prostřednictvím poskytnuté kreditní karty. Žalovaná však nehradila sjednané splátky řádně a včas. Právní předchůdce žalobce proto od úvěrové smlouvy odstoupil, v důsledku čehož se stala splatnou celá dlužná částka. Žalobce dále tvrdil, že ke dni zesplatnění ([datum]) činila celková dlužná částka [částka]. Žalovaná po zesplatnění uhradila na dluh jen [částka]. Ke dni zahájení řízení tak pohledávka žalobce činila [částka] (z toho jistina [částka], smluvní pokuta a poplatky [částka], kapitalizovaný smluvní úrok [částka]). Vedle toho požadoval žalobce zaplacení obchodní úroku ve výši 23,88 % ročně.

3. Soud I. stupně ve věci rozhodoval podruhé poté, kdy byl jeho předchozí rozsudek pro zmeškání ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 30 C 311/2012-47, k odvolání žalované změněn rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 91 Co 45/2013-240 tak, že se rozsudek pro zmeškání nevydává. Odvolací soud ve výše uvedeném rozhodnutí dovodil, že ve věci nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání dle § 153b o. s. ř. Důvodem byla především ta okolnost, že žalobní tvrzení byla v okamžiku rozhodování soudu I. stupně neurčitá. Žalobce se totiž domáhal zaplacení souhrnné částky [částka] s příslušenstvím s tím, že na něj byla postoupena pohledávka [právnická osoba] Multiservis, později GE [příjmení] [příjmení]. Tvrdil přitom, že šlo o úvěrovou smlouvu, kdy měl být žalované poskytnut„ konečný úvěrový rámec“ ve výši [částka]. Žalovaná se zavázala úvěrový rámec splácet v měsíčních splátkách v minimální výši 5 % z částky, kterou čerpala v předcházejících měsících, přičemž konkrétní výše měsíční splátky byla závislá na čerpání peněžních prostředků. Čerpání těchto peněžních prostředků mělo být zachyceno v platební historii. Nárok na smluvní pokutu žalobce odůvodnil obecným odkazem na Sazebník GE Money bank a na obchodní podmínky. Tvrdil přitom, že ke dni zesplatnění [datum] činila dlužná částka žalované [částka], jistina [částka]. Žaloba však neobsahovala vylíčení rozhodujících skutečností tak, aby bylo možno spolehlivě určit, jak vznikl dluh žalované a jakým způsobem žalobce vyčíslil, že jistina činila ke dni zahájení řízení [částka], smluvní pokuta [částka] a kapitalizovaný smluvní úrok [částka]. Nebylo ani jasné, z jakého důvodu požadoval žalobce ještě zaplacení úroku smluvního (vedle smluvní pokuty a zákonného úroku z prodlení). Jelikož se soud I. stupně při vydání rozsudku pro zmeškání s těmito nejasnostmi nevypořádal a nevysvětlil, jak dospěl k právnímu závěru, podle něhož skutková tvrzení odůvodňují žalované plnění podle § 497 a násl. obchodního zákoníku, odvolací soud konstatoval, že ke dni vydání rozsudku pro zmeškání nebylo obsahem žalobního návrhu úplné a určité žalobní tvrzení, na jehož základě by bylo možno usoudit na povahu jednotlivých žalobcem požadovaných nároků, z níž se skládala celková částka [částka] s příslušenstvím. Současně soudu I. stupně vytkl, že nezkoumal ani podmínky řízení a neuvedl, na základě jaké úvahy dospěl k závěru, že je příslušný k projednání sporu, když žalovaná namítala, že je státní příslušnicí Slovenské republiky (s trvalým bydlištěm na Slovensku).

4. Ze všech těchto důvodů postupoval odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a napadený kontumační rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že se rozsudek pro zmeškání nevydává. Soudu I. stupně zároveň uložil, aby přezkoumal podmínky řízení podle § 103 o. s. ř. a dále, aby vyzval žalobce k doplnění žalobních tvrzení a označení důkazů k jím tvrzené pohledávce (k její výši a též ke struktuře této pohledávky). Současně vyslovil závazný právní názor, podle něhož insolvenční řízení zahájené se žalovanou dne [datum] nemělo význam na probíhající civilní řízení, neboť úpadek v případě žalované byl soudem prohlášen až [datum], tedy až po vydání napadeného rozsudku soudu I. stupně ([datum]).

5. V napadeném rozsudku vyšel soud I. stupně ze zjištění, žalovaná měla v době zahájení řízení ([datum]) bydliště na území České republiky na adrese [adresa]. Od [datum] do [datum] byla zaměstnankyní společnosti [právnická osoba], [obec], žila v tuzemsku přinejmenším 8 let, měla zde rodinu a trvalé zázemí. Na výše uvedené adrese v [obec] přebírala též poštu. S ohledem na okolnost, že předmětem řízení byl dluh žalované z úvěrové smlouvy, soud I. stupně dovodil, že pravomoc soudu České republiky je s ohledem na nařízení Rady (ES) č. 44/2001 založena.

6. Ve věci samé vyšel soud I. stupně ze zjištění, že mezi právním předchůdcem žalobce ([právnická osoba]) a žalovanou byla dne [datum] sjednána smlouva o úvěru na úhradu kupní ceny vozidla [číslo] [právnická osoba] byla při tomto právním jednání zastoupena [právnická osoba] car s.r.o. Předmětem úvěrové smlouvy byl úvěr poskytnutý žalované na nákup ojetého vozidla tov. zn. Peugeot 206 v ceně [částka]. Výše poskytnutého úvěru činila pouze [částka], neboť se jednalo o rozdíl mezi cenou vozidla ([částka]) a částku zaplacenou klientem ([částka]).

7. Podle doplněného žalobního tvrzení měla být součástí této smlouvy ze dne [datum] pod [číslo] další (původně v žalobě označená) smlouva o revolvingovém úvěru a o vydání a užívání platební karty [číslo] ze dne [datum]. Soud I. stupně v této souvislosti konstatoval, že ve smlouvě ze dne [datum] bylo na str. 4 tiskopisu obsaženo ustanovení s názvem smlouva o revolvingovém úvěru a o vydání užívání kreditní karty, ve kterém bylo uvedeno, že právní předchůdce se žalovanou zároveň podpisem smlouvy o úvěru na kupní cenu vozidla uzavírají úvěrovou smlouvu a žalovaná žádá o poskytnutí úvěrového rámce až do výše [částka] a dále otevření účtu a vydání kreditní karty. V této souvislosti však soud I. stupně dovodil, že žalobce v řízení neprokázal spojitost mezi uzavřením smlouvy o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty [číslo] na společném formuláři se smlouvou o úvěru na úhradu kupní ceny vozidla pod [číslo] neprokázal ani poskytnutí finančních prostředků na základě smlouvy [číslo] ze dne [datum]. Podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru je totiž údaj, do jaké částky je věřitelem dlužníkovi poskytován úvěr. Podle žalobních tvrzení měla být žalované ke smlouvě [číslo] poskytnuta úvěrová částka do výše [částka]. Soud I. stupně zdůraznil, že z provedeného dokazování nevyplynulo, že by se žalovaná se [právnická osoba] Money Multiservis dohodla na úvěru do částky [částka], přičemž soudu nebylo doloženo, že by se nedílnou součástí úvěrové smlouvy stalo oznámení ze strany GE Money Multiservis o výši poskytnutého úvěru v této částce.

8. Soud I. stupně proto dospěl k závěru, že mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou nebyla úvěrová smlouva [číslo] vůbec uzavřena. Sjednána byla nepochybně pouze smlouva o úvěru na úhradu kupní ceny vozidla pod [číslo] ze dne [datum]. Nebylo pochyb, že žalovaná na základě kreditní karty čerpala určité finanční prostředky, kdy část těchto finančních prostředků uhradila, nezpochybňovala tedy použití platební karty a potvrdila, že čerpala [částka] od [datum] do [datum]. Zpět na účet GE Money bank vložila za období od [datum] do [datum] částku [částka]. Neuhrazeno tedy zůstalo [částka]. V této souvislosti však poukázal soud I. stupně též na okolnost, že dne [datum] bylo na základě rozhodnutí konkursního soudu žalobci uhrazeno [částka] (tuto částku si žalobce následně započetl na jím požadované příslušenství, přičemž podáním ze dne [datum] vzal žalobní návrh částečně zpět.

9. Takto zjištěný skutkový stav posoudil soud I. stupně podle ustanovení § 451 odst. 1,2 zák. č. 40/1961 Sb. a shledal, že žaloba je důvodná jen zčásti, když se žalovaná na úkor žalobce bezdůvodně obohatila částkou [částka], tedy částkou tvořící dle platební historie rozdíl mezi finančními prostředky čerpanými prostřednictvím kreditní karty a finančními prostředky, které žalovaná již žalobci z tohoto titulu uhradila. S ohledem na okolnost, že žalobci bylo na základě rozhodnutí konkursního soudu dne [datum] již uhrazeno [částka], soud I. stupně uzavřel, že jistina dluhu byla již zcela zaplacena. S odkazem na nařízení vlády č. 142/1994 Sb. však soud I. stupně dovodil, že žalobci náleží ještě úrok z prodlení z výše uvedené dlužné částky ([částka]). Úrok z prodlení z této částky za období od [datum] do [datum] pak soud I. stupně kapitalizoval na částku [částka]. Jelikož úrok z prodlení dosud zaplacen nebyl, soud I. stupně dovodil, že v tomto rozsahu (tedy co do částky [částka]) je žaloba opodstatněná a žalované proto uložil povinnost, aby žalobkyni zaplatila zákonný úrok z prodlení ve výši [částka], a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Ve zbylé části pak žalobu zamítl (výrok II.). Současně soud I. stupně rozhodl o částečném zpětvzetí žalobního návrhu, když řízení na návrh žalobce zastavil v části, ve které se po žalované domáhal zaplacení smluvního úroku ve výši [částka] za období od [datum] do [datum] (výrok III.). Jelikož původním rozsudkem ze dne [datum] nebyl vyčerpán celý předmět řízení, soud I. stupně ještě doplňujícím rozsudkem zamítl zbývající část jistiny dluhu v rozsahu [částka] (doplněný výrok v rozhodnutí ze dne [datum]).

10. Výrok ad IV. o nákladech řízení mezi účastníky odůvodnil soud I. stupně odkazem na ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že částečného procesního úspěchu dosáhly obě strany. Náhradu nákladů řízení proto soud I. stupně poměrně rozdělil, když vypočetl, že procesní úspěch žalobkyně činí 26 % a procesní úspěch žalované 74 %. Žalované proto přiznal náhradu nákladů řízení v rozsahu 48 % vynaložených nákladů, které vypočetl podle vyhlášky č. 177/19 96 Sb. na výsledných [částka].

11. Proti tomuto rozsudku podal žalobce dne [datum] včasné odvolání, které výslovně směřovalo proti výrokům ad I., II. a IV. rozhodnutí. Opravný prostředek byl doplněn ještě podáním ze dne [datum], které směřovalo proti doplněnému výroku v rozsudku ze dne [datum].

12. Odvolatel vytkl soudu I. stupně zejména nesprávné právní posouzení věci, když nesouhlasil s přijatým závěrem, podle něhož v řízení nebyla prokázána spojitost mezi uzavřením smlouvy o revolvingovém úvěru a o vydání a užívání kreditní karty ze dne [datum] a smlouvou o úvěru na úhradu kupní ceny vozidla ze dne [datum]. Žalobce zopakoval, že jeho právní předchůdce se žalovanou nejdříve uzavřel smlouvu o úvěru na úhradu kupní ceny vozidla dne [datum]. Ve smlouvě se jakožto věřitel zavázal poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši [částka] a žalovaná se naopak zavázala tyto peněžní prostředky věřiteli vrátit. Potud byla zjištění soudu I. stupně správná. V bodě 11. Smlouvy ze dne [datum] byla ovšem dle žalobce se žalovanou uzavřena další - samostatná dohoda o úvěru a o vydání a užívání kreditní karty s poskytnutým úvěrovým rámcem [částka]. Vzhledem k tomu, že se jednalo o závazek odlišný od úvěru na úhradu kupní ceny vozidla, byl tento další závazek žalované evidován i pod jiným číslem smlouvy, konkrétně pod [číslo]. Podle žalobce se jednalo pouze o evidenční číslo, které bylo vygenerováno kvůli variabilnímu symbolu za účelem přehledného hrazení splátek. V opačném případě by nebylo možno oba úvěry od sebe odlišit a docházelo by ke„ smíchání“ finančních prostředků. V návaznosti na tuto druhou úvěrovou smlouvu pak byla žalované zaslána zatímní neaktivní kreditní karta, která byla aktivována až první platbou žalované dne [datum]. Z této platební karty pak žalovaná čerpala finanční prostředky. Podle názoru žalobce tak byl vztah mezi smlouvou o úvěru na úhradu kupní ceny vozidla ze dne [datum] a smlouvou o revolvingovém úvěru ze dne [datum] nezpochybnitelně prokázán, když vyplynul z výpisu z účtu, které byly žalované pravidelně zasílány a z dalších listinných důkazů před soudem provedených.

13. Smlouva ze dne [datum] byla proto dle názoru žalobce uzavřena platně a pro přiznávání pouze ponížené částky z titulu bezdůvodného obohacení není žádný důvod. S tímto podstatným odůvodněním žalobce navrhl, aby odvolací soud prvostupňové rozhodnutí v napadených výrocích I., II. a IV. zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení či sám uložil žalované povinnost dlužnou částku zaplatit v celém rozsahu.

14. Žalovaná ve vyjádření k odvolání žalobce uvedla, že rozsudku soudu I. stupně ničeho nevytýká a také proto sama opravný prostředek ve věci nepodávala. Navrhla, aby odvolací soud napadené rozhodnutí v odvoláním dotčeném rozsahu potvrdil. Současně žádala přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení.

15. Účastníci v dané věci souhlasili s tím, aby odvolací soud rozhodl bez nařízení jednání. Odvolací soud proto postupoval podle ustanovení § 214 odst. 3 o. s. ř. a o odvolání žalobce rozhodl, aniž by zatím účelem nařídil ústní jednání. Rozsudek byl vyhlášen veřejně dne [datum].

16. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu I. stupně, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo postupem podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. Poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce proti výroku ad I. rozhodnutí není přípustné. V části, ve které odvolání žalobce směřovalo proti výrokům ad II. a IV. rozsudku a rovněž proti výroku doplněnému rozsudkem ze dne [datum], odvolací soud hledal, že opravný prostředek žalobce není důvodný.

17. Jak uvedeno výše, opravný prostředek žalobce směřoval rovněž proti výroku ad I. rozsudku, jímž bylo jeho návrhu částečně vyhověno, neboť soud I. stupně uložil tímto výrokem žalované povinnost, aby žalobci zaplatila částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku.

18. Podle ustanovení § 201 o. s. ř. může účastník napadnout rozhodnutí okresního soudu nebo rozhodnutí krajského soudu, vydané v řízení v prvním stupni odvoláním, pokud to zákon nevylučuje. Subjektivní legitimaci k podání odvolání přitom zákon přiznává účastníkům řízení za předpokladu, že jim byla rozhodnutím soudu způsobena určitá újma v jejich právech. Podle § 218 písm. b) o. s. ř. odmítne odvolací soud odvolání, které bylo podáno někým, kdo k odvolání není oprávněn. Odvolací soud v takových případech rozhoduje, aniž by byl oprávněn zkoumat věcnou stránku napadeného rozhodnutí a jemu předcházející řízení.

19. V dané věci napadl žalobce (mimo jiné) výrok ad I. rozsudku, jímž bylo jeho žalobnímu návrhu částečně vyhověno. Z výše uvedeného plyne, že žalobce neměl subjektivní legitimaci k podání opravného prostředku proti této části soudního rozhodnutí. Odvolací soud proto postupoval podle § 218 písm. b) o. s. ř. a odvolání žalobce odmítl v té části, ve které směřovalo proti výroku I. rozsudku soudu I. stupně (výrok ad I. rozsudku odvolacího soudu).

20. Ve zbylé části pak odvolací soud odvolání žalobce proti rozhodnutí soudu I. stupně přezkoumal. Z obsahu odvolání žalobce se podává, že odvolatel uplatnil především odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř., když namítl, že soud I. stupně ve věci učinil nesprávný skutkový závěr a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

21. Odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. e) o. s. ř. míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí soudu, je nesprávné. Musí tedy jít o takové skutkové zjištění, na jehož základě soud věc posoudil po stránce právní a které je nesprávné v tom smyslu, že nemá oporu v provedeném dokazování. Mezi vadami skutkového zjištění a vadami právního posouzení je úzká vzájemná souvislost. Právní posouzení je nesprávné ve smyslu § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř., jestliže soud na správně zjištěný skutkový stav aplikuje nesprávnou právní normu, případně aplikuje správnou právní normu, ale nesprávně ji vyloží či neaplikuje adekvátní právní normu.

22. V dané věci učinil soud I. stupně správná skutková zjištění, s nimiž se odvolací soud ztotožňuje. Správné bylo rovněž právní posouzení, k němuž soud I. stupně v přezkoumávané věci dospěl, a to jak v otázce předběžné, tak ve věci samé.

23. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu I. stupně, podle něhož jsou tuzemské soudy nadány pravomocí k projednání a rozhodnutí věci. Podle nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne [datum] o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech se toto nařízení vztahuje na věci občanské a obchodní bez ohledu na druh soudu (čl. 1). Podle čl. 2 citovaného nařízení mohou být osoby, které mají bydliště na území některého členského státu, žalovány u soudu tohoto členského státu bez ohledu na svou státní příslušnost, nestanoví-li toto nařízení, jinak. V dané věci je žalována státní občanka Slovenska, která v době zahájení řízení pobývala na území České republiky, kde měla trvalé zaměstnání a rodinné zázemí. Podle vlastního vyjádření zde žalovaná žila již po dobu osmi let. Předmětem řízení je dluh z úvěrové smlouvy, jedná se tedy o věc obchodní a nikoliv daňovou, celní či správní. Byla proto správný závěr soudu I. stupně, podle něhož je založena pravomoc tuzemského soudu ve sporné věci jednat a rozhodnout.

24. Žalobcem tvrzená smlouva o revolvingovém úvěru a o vydání a užívání kreditní karty měla být sjednána v září [rok]. Právní vztahy mezi účastníky vzniklé je proto třeba posuzovat ještě podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen obchodní zákoník) a podpůrně též podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění [účinnost] (dále jen občanský zákoník). Žalobce od počátku řízení tvrdil, že se zaplacení dlužné částky domáhá na základě úvěrové smlouvy [číslo] která měla být mezi právním předchůdcem žalobce ([právnická osoba]) a žalovanou sjednána dne [datum]. Její nedílnou součástí měly být obchodní podmínky uvedené společnosti a sazebník poplatků. Současně tvrdil, že na základě popsané smlouvy poskytl žalované„ konečný úvěrový rámec ve výši [částka]“ přičemž žalovaná následně díky tomu vybírala peníze z účtu prostřednictvím kreditní karty. K tomu dokládal platební historii žalované s navazujícím tvrzením, že žalovaná neplnila závazek splácet, a proto právní předchůdce žalobce od smlouvy odstoupil, v důsledku čehož se stala dlužná částka splatnou v celém rozsahu. Uvedená žalobní tvrzení však neměla oporu v předložených listinných důkazech, když žalobce v řízení před soudem I. stupně předložil pouze smlouvu o úvěru na úhradu kupní ceny vozidla ze dne [datum] pod [číslo]. Jednalo se o právní úkon sjednaný sice mezi týmiž účastníky, ovšem jiného dne a se zcela jiným předmětem závazku.

25. Poté, kdy byl žalobce soudem I. stupně při jednání dne [datum] správně poučen podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o tom, že jeho tvrzení nejsou prokázána a současně vyzván k doplnění tvrzení a označení důkazů ohledně právního titulu, na základě kterého se zaplacení dlužné částky domáhá, žalobce svá tvrzení částečně doplnil v tom směru, že„ zřejmě došlo k tomu, že žalovaná právního předchůdce požádala o kartu později.“ Proto mělo dojít k „ pozdější aktivaci platební karty“ a tedy i k „ pozdějšímu poskytnutí revolvingového úvěru.“ O dříve založené platební historii žalované pak počal žalobce tvrdit, že se jedná o pouhý interní výpis právního předchůdce žalobce, když tvrzené datum uzavření úvěrové smlouvy je ve skutečnosti okamžikem otevření úvěru, kdy si žalovaná měla aktivovat kreditní kartu.

26. Odvolací soud se ve shodě se soudem I. stupně domnívá, že žalobce v řízení neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzení, že mezi účastníky byla dne [datum] sjednána platná úvěrová smlouva (smlouva o revolvingovém úvěru a o vydání a využívání platební karty). Závěr o sjednání úvěrové smlouvy v žalobcem tvrzených parametrech totiž nelze učinit ze žalobcem předložené listiny, jíž je smlouva o úvěru pod [číslo]. Z listiny se podává jen tolik, že dne [datum] došlo ke sjednání odlišné smlouvy mezi stranami, na základě které byl právním předchůdcem žalobce poskytnut žalované spotřebitelský úvěr na kupní cenu ojetého vozidla v částce [částka]. Součástí uvedené smlouvy bylo též ujednání o vydání karty CCS a sjednání havarijního pojištění a rovněž pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Smlouva byla datována a řádně podepsána. Z výše popsané úvěrové smlouvy [číslo] však nelze usuzovat na současné sjednání další (žalobcem tvrzené) smlouvy o revolvingovém úvěru pod [číslo]. Takový závěr nelze učinit ani z nečíslovaného odstavce, systematicky v tiskopisu zařazeného až za poslední bod nazvaný„ Závěrečná ustanovení“ (označeno jako bod 10.). V textu posledně uvedeného ustanovení se sice uvádí, že klient (zákazník) souhlasí s uzavřením smlouvy (je zde vyplněno slovo [jméno]), nejsou zde však uvedeny žádné konkrétní podmínky tvrzené úvěrové smlouvy, která by v důsledku tohoto jednání měla být sjednána (s výjimkou předtištěné informace o úvěrovém rámci„ až do výše [částka]“ který rovněž neodpovídá tvrzením žalobce).

27. Z předložené listiny tedy nevyplývá, že by mezi stranami měla být v důsledku označeného jednání sjednána žalobcem tvrzená úvěrová smlouva [číslo]. Není zde specifikována ani kreditní karta, která měla být žalobkyni na základě tohoto ujednání vydána, není konkretizována výše ani frekvence dohodnutých splátek a obsaženy nejsou ani další podstatné náležitosti úvěrové smlouvy ve smyslu ustanovení § 497 a násl. obchodního zákoníku, ve spojení s § 4 zák. č. 321/2001 Sb. o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru. Zejména absentuje konkrétní závazek dlužnice o způsobu vrácení částky úvěru a o zaplacení úroku. Z textu tohoto neoznačeného ustanovení smlouvy [číslo] pak neplyne ani konkrétní ujednání o podmínkách vzniku tvrzené úvěrové smlouvy v budoucnu. Nedoloženo zůstalo též tvrzení, že by právní předchůdce žalované oznámil, zda a v jaké konkrétní výši ji z tohoto titulu úvěr poskytuje. Neprokázána zůstala ostatně i související tvrzení žalobce o tom, že ke sjednání smlouvy o revolvingovém úvěru došlo později, a to dne [datum] v důsledku„ aktivace karty.“

28. Přestože byl žalobce soudem I. stupně správně poučen na základě § 118a odst. 3 o. s. ř. o tom, že z předložených důkazů jeho tvrzení nevyplývají, další relevantní důkazní návrhy již v řízení neoznačil. Byl proto správný závěr soudu I. stupně, podle něhož žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně vzniku tvrzené smlouvy o revolvingovém úvěru [číslo]. Za této situace bylo správné rovněž právní posouzení, že se žalovaná mohla plněním právního předchůdce žalobce nanejvýš bezdůvodně obohatit (§ 451 odst. 1 obč. zákoníku). Jestliže sám žalobce předložil platební historii, podle které měl rozdíl mezi poskytnutými finančními prostředky a splacenými finanční prostředky činit [částka], byla správná úvaha soudu I. stupně, že dluh žalované zanikl na základě plnění ve výši [částka], které bylo na účet žalobce připsáno dne [datum]. Jelikož plnění žalované z tohoto titulu přesáhlo výši jejího předpokládaného bezdůvodného obohacení, dluh zanikl splněním.

29. Z výše uvedeného plyne, že skutkový závěr i právní posouzení soudu I. stupně bylo správné. Odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř. tak nebyly založeny. Na základě těchto skutečností postupoval odvolací soud podle ustanovení § 219 o. s. ř. a zamítavé rozhodnutí soudu I. stupně ve výrocích ad II. rozsudku a v doplněném zamítavém výroku ze dne [datum] potvrdil jako věcně správné.

30. Jako věcně správné bylo potvrzeno rozhodnutí soudu I. stupně i ve výroku ad IV., neboť rozhodnutí o nákladech řízení bylo v souladu se zásadou uvedenou v ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., když soud I. stupně rozdělil náhradu nákladů řízení mezi obě strany v poměru dle jejich procesního úspěchu ve věci a správně vypočetl též výši přiznávané náhrady.

31. Výrok ad III. rozsudku soudu I. stupně, kterým bylo řízení částečně zastaveno, nebyl napaden odvoláním žádného z účastníků. Zůstal proto stranou přezkumu odvolacího soudu a nabyl samostatně právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.).

32. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná byla v odvolacím řízení zcela úspěšná. Náklady řízení na straně žalované, která byla zastoupena advokátem, jsou tvořeny: odměnu advokáta za 2 úkony právní služby po [částka] podle § 7 bod 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb., náhradou hotových výdajů podle § 13 odst. 3 téhož předpisu za 2 úkony právní služby po [částka] a 21 % DPH v částce [částka] Celkem [částka]. Daň z přidané hodnoty je součástí nákladů řízení na základě ustanovení § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř. Náklady řízení jsou splatné k rukám advokáta žalované podle § 149 odst. 1 o. s. ř., za použití § 224 odst. 1 o. s. ř.