o zaplacení 61 550 Kč s příslušenstvím

1. Napadeným rozsudkem zamítl soud I. stupně žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 61 550 Kč s 12 % úrokem z prodlení ročně z této částky od 1. 1. 2025 do zaplacení (výrok I.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Takto rozhodl o žalobě (došlé soudu dne 27. 3. 2025), kterou se žalobce domáhal zaplacení žalované částky s příslušenstvím jakožto bezdůvodného obohacení z neplatné pojistné smlouvy [název] ze dne 26. 4. 2007, která skončila výpovědí ze strany žalobce. Dle žalobce je předmětná smlouva neplatná pro rozpor se zákonem, evropským právem a dobrými mravy. Žalovaná částka je pak představována rozdílem mezi žalobcem zaplaceným pojistným ve výši 253 200 Kč a žalovanou poskytnutým pojistným plněním ve výši 191 650 Kč.

2. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby s tím, že žalobce se podanou žalobou fakticky domáhá vrácení části ceny za to, že byl více než 17 let řádně pojištěn pro případ smrti, úrazu a hospitalizace. Pojistnou smlouvu považuje za platnou. Potvrdila, že žalobce skutečně zaplatil za dobu trvání předmětné smlouvy o investičním životním pojištění na pojistném celkem 253 200 Kč, z toho však 78 703 Kč byla cena za tzv. připojištění. Na tzv. hlavní pojištění žalobce uhradil celkem 174 497 Kč a na odkupném obdržel 191 650 Kč. Namítla, že její celkové plnění na smlouvu činí 270 353 Kč (191 650 Kč + 78 703 Kč), což převyšuje plnění žalobce. Současně vznesla námitku promlčení ve vztahu k platbám žalobce za poslední dva, resp. tři roky před podáním žaloby a z opatrnosti též námitku započtení částky 191 650 Kč proti nepromlčené části pohledávky žalobce.

3. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že dne 26. 4. 2007 uzavřel žalobce se žalovanou pojistnou smlouvu [název] č. [číslo] (dále i jen „pojistná smlouva“), kterou bylo sjednáno investiční životní pojištění žalobce pro případ smrti nebo dožití, úrazu a pro případ pobytu v nemocnici s pojistným v celkové výši 1 200 Kč měsíčně. Toto pojištění skončilo výpovědí ze strany žalobce. Žalobce zaplatil na pojistném celkově částku 253 200 Kč, a to po měsíčních splátkách 1 200 Kč od 27. 4. 2007 do 25. 10. 2024; z toho částka 214 800 Kč byla uhrazena v období od počátku pojištění do 27. 3. 2022 a částka 38 400 Kč byla uhrazena v období od 28. 3. 2022 do podání žaloby (poslední platba byla uskutečněna dne 25. 10. 2024). Žalovaná vyplatila žalobci při ukončení pojistné smlouvy dne 29. 11. 2024 tzv. odkupné ve výši 191 650 Kč. Žalobce následně po ukončení pojistné smlouvy vyzval žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení ve výši 61 550 Kč.

4. Na takto zjištěný skutkový stav věci soud I. stupně aplikoval § 37 odst. 1, § 100 odst. 1, § 107 odst. 1, 2 a 3 a § 457 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), § 4 odst. 4 a § 5 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, jakož i konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, kterou v odůvodnění svého rozsudku citoval. Dospěl k závěru, že předmětná pojistná smlouva je absolutně neplatná pro neurčitost, neboť v okamžiku uzavření smlouvy nelze zjistit výši úplaty (z celkové částky placené žalobcem) náležející pojistiteli v případě investičního životního pojištění. Uzavřel, že jde o podstatný nedostatek v podobě neurčitosti ceny plnění, neboť při absenci určitého ujednání o výši počátečních nákladů není zřejmé, kolik pojistník (žalobce) za získání možnosti investovat či spořit prostřednictvím žalované vlastně platí. S odkazem na ustanovení odstavce 1.5.1 Všeobecných pojistných podmínek dovodil, že při neurčitosti hlavního (investičního) pojištění nelze oddělit pouze (rizikové) připojištění, a to považovat za platně sjednané.

5. Vzhledem k absolutní neplatnosti pojistné smlouvy (pro popsanou neurčitost) a s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 33 Cdo 499/2023, soud I. stupně nezkoumal, zda sjednané smluvní podmínky měly charakter nepřiměřených či zneužívajících ujednání, neboť co není určitým způsobem ujednáno, nelze takto vůbec dál hodnotit – tudíž prostor pro aplikaci směrnice dle soudu I. stupně ani nevznikl. Z totožných důvodů soud I. stupně neshledal ani důvod pro položení předběžné otázky o aplikaci směrnice a judikatury SDEU, neboť by bylo nadbytečné a procesně nehospodárné.

6. S ohledem na námitku promlčení vznesenou ze strany žalované soud I. stupně uzavřel, že nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení je promlčen v rozsahu jednotlivých plateb žalobcem uhrazených před datem 27. 3. 2022, tj. v rozsahu částky 214 800 Kč, a to v důsledku uplynutí objektivní promlčecí doby. Jako nepromlčené tedy shledal platby uhrazené v období od 27. 3. 2022 do poslední platby dne 25. 10. 2024, tedy v částce 38 400 Kč. Vzhledem k neplatnosti pojistné smlouvy pak dle soudu vzniklo i žalované právo na vydání bezdůvodného obohacení ve výši částky žalobci zaplacené. V souvislosti se žalovanou uplatněnou námitkou započtení vyplaceného odkupného proti nepromlčeným platbám žalobce soud I. stupně uzavřel, že částka, kterou by měl žalobce vydat žalované, výrazně převyšuje částku, kterou by měla žalovaná vydat žalobci. Současně neshledal námitku promlčení (vznesenou ze strany žalované) rozpornou s dobrými mravy. Konstatoval, že na investiční části produktu žalobce zaplatit žalované za celou dobu trvání smlouvy částku 174 497 Kč, nicméně na odkupném inkasoval částku vyšší – 191 650 Kč, tedy na této části produktu žalobce vydělal, smysl spořící složky produktu byl naplněn. V této souvislosti zároveň zdůraznil, že žalobce byl po celou dobu trvání smlouvy (tj. po dobu 17,5 let) sjednaným připojištěním fakticky chráněn, a již z těchto důvodů nelze na straně žalované shledat jakékoliv porušení dobrých mravů a současně ani žalobce by neměl z neplatnosti smlouvy nepřiměřeně těžit. Uzavřel, že vyhovění žalobě by za konkrétních výše popsaných okolností posuzované věci bylo v rozporu s dobrými mravy a z neplatně sjednané pojistné smlouvy by nepřiměřeně těžil žalobce.

7. S tímto podstatným odůvodněním soud I. stupně žalobu v plném rozsahu zamítl, tedy i co do požadovaného příslušenství, když žalovaná v souvislosti s vyplacením částky 191 650 Kč dne 29. 11. 2024 (tedy před datem 1. 1. 2025) nemohla být v prodlení ani se zaplacením nepromlčeného nároku žalobce ve výši 38 400 Kč.

8. Výrok o nákladech řízení odůvodnil soud I. stupně podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Procesně úspěšné žalované proto přiznal náhradu nákladů řízení v plné výši, které jsou představovány paušální náhradou hotových výdajů účastníka podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za 3 úkony po 300 Kč (vyjádření ze dne 9. 5. 2025, příprava účasti na jednání a účast na jednání dne 22. 7. 2025) podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., tedy celkovou částkou 900 Kč.

9. Rozsudek napadl včasným a přípustným odvoláním žalobce s tím, že soud I. stupně na základě provedeného dokazování dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobce nesouhlasil se závěrem soudu o seznámení žalobce se Specifikací podmínek pojištění s tím, že žalovaná žalobci uvedenou Specifikaci nikdy nepředala a s jejím obsahem nebyl ani jinak seznámen. S odkazem na konkrétní rozhodnutí Městského soudu v [adresa] namítl, že v tomto sporu není vůbec možná aplikace základní objektivní promlčecí doby dle ust. § 107 obč. zák. a k promlčení nároku žalobce v objektivní promlčecí době tak nemohlo dojít. Počátek běhu subjektivní promlčecí doby pak dle žalobce lze spojit až s okamžikem, kdy pojistník udělil plnou moc advokátovi. Uvedl, že žalovaná při vznesení námitky promlčení zjevně nebyla v dobré víře, protože si musela být vědoma skutečnosti, že její pojistné smlouvy životního pojištění trpí systémovými vadami, které je činí absolutně neplatnými, když tato skutečnost byla soudem I. stupně shledávána opakovaně. Vznesení námitky promlčení je tak výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. Žalobce rovněž nesouhlasil s vypořádáním vzájemných plnění obou stran způsobem dle soudu I. stupně. Požadoval, aby odvolací soud vypořádání vzájemných plnění účastníků posoudil dle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 52/2002, kdy předmětem vypořádání mají být veškerá vzájemně poskytnutá plnění, nikoliv jen nepromlčené pohledávky. Ztotožnil se se závěry soudu I. stupně o absolutní neplatnosti předmětné pojistné smlouvy pro neurčitost ujednání o poplatcích. Současně soudu I. stupně vytkl absenci zkoumání zneužívající povahy smluvních ujednání. Namítl, že z uvedených důvodů je napadený rozsudek v rozporu s unijním právem, s judikaturou SDEU i s judikaturou Ústavního soudu, zajišťující vysokou úroveň ochrany spotřebitele. Závěrem žalobce navrhl, aby odvolací soud podal žádost Soudnímu dvoru Evropské unie o rozhodnutí o předběžné otázce týkající se výkladu unijního práva s tím, že rozhodnutí Soudního dvora EU je nezbytné k rozhodnutí v této věci, na kterou dle názoru žalobce dopadá směrnice. Z vyložených důvodů žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalobě zcela vyhoví a přizná žalobci plnou náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

10. Žalovaná ve vyjádření k odvolání žalobce odmítla závěr soudu I. stupně o neurčitosti ujednání o výši poplatku na úhradu počátečních nákladů. Současně uvedla, že posoudil-li soud I. stupně předmětnou smlouvu jako neplatnou, jeho navazující právní hodnocení je správné. Ztotožnila se se závěrem soudu I. stupně, že žaloba je nemravná a představuje zjevné zneužití práva. Uvedla, že žalobce totiž na investiční složce, kterou označuje za zneužívající a nemravnou, vydělal – investoval celkem 174 497 Kč, a přestože smlouvu vypověděl mnoho let před původně ujednaným datem ukončení investice, na odkupném obdržel 191 650 Kč. V tomto řízení se tak snaží získat zpět pouze část ceny za to, že byl více než 17 let řádně pojištěn pro případ smrti, úrazu a hospitalizace. K aplikaci objektivní promlčecí lhůty žalovaná odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 1984/22, podle něhož není judikatura SDEU týkající s e neaplikace promlčecích lhůt použitelná pro spory z investičního životního pojištění. Ztotožnila se s odkazem soudu I. stupně na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Cdo 499/2023, podle něhož nelze posuzovat (ne)přiměřenost smluvních ujednání, která soud považuje za neurčitá. Uzavřela, že i přes své přesvědčení o platnosti předmětné smlouvy považuje napadený rozsudek ve výrokové části za věcně správný a odvolání žalobce za nedůvodné.

11. Odvolací soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání postupem podle § 214 odst. 3 o. s. ř. Rozhodnutí bylo vyhlášeno veřejně dne 14. 1. 2026. Napadený rozsudek i řízení, které jeho vydání předcházelo, přezkoumal odvolací soud podle ustanovení § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. Poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

12. Soud I. stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů, z nichž čerpal správná skutková zjištění, která odvolací soud shrnul pod body 3. až 6. odůvodnění tohoto rozsudku. Takto správně zjištěný skutkový stav posoudil soud I. stupně zcela správně i po stránce právní.

13. Soud I. stupně rovněž správně uzavřel, že právní vztah účastníků vycházející z pojistné smlouvy uzavřené dne 26. 4. 2007 se řídí zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. § 3028 odst. 3 o. z.). Správně též vycházel i z úpravy promlčení podle § 107 odst. 1, 2 obč. zák. Podle citované právní úpravy se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí ve dvouleté subjektivní a v tříleté objektivní promlčecí době, respektive v desetileté objektivní promlčecí době v případě úmyslného bezdůvodného obohacení.

14. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu I. stupně, že předmětná smlouva o investičním životním pojištění ze dne 26. 4. 2007 obsahovala neurčitá ustanovení, pro která je absolutně neplatná podle § 37 odst. 1 obč. zák. (kterým se posuzovaný právní vztah řídí ve smyslu přechodných ustanovení - § 3028 odst. 3 o. z. a § 3036 o. z.). Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 33 Cdo 499/2023 (proti němuž podaná ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2024, sp. zn. III. ÚS 2438/23 odmítnuta), dovodil, že spočívá-li důvod neplatnosti (pojistné) smlouvy v absenci určitého ujednání (ve smyslu § 37 obč. zák. jde o vadu projevu, spočívající v tom, že určité ujednání, jež má přímý dopad na celou smlouvu, ve smlouvě obsaženo není), pak takové (chybějící, neexistující) ujednání logicky vzato nelze podrobit přezkumu z hlediska jeho přiměřenosti podle § 56 odst. 1 obč. zák. (zda nejde o jednání, jež v rozporu s požadavkem poctivosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran). Jinak řečeno nemůže jít o nepřiměřené ujednání, pokud si strany něco neujednaly. To, co ve smlouvě sjednáno není, nemůže podléhat testu přiměřenosti. Odvolací soud v této souvislosti rovněž odkazuje na správné závěry soudu I. stupně v bodech 31. až 37. odůvodnění jeho rozhodnutí. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení se s ohledem na vznesenou námitku promlčení začal promlčovat ve vztahu ke každé jednotlivé splátce, jakmile byla uhrazena.

15. Odvolací soud má za správný i závěr soudu I. stupně o aplikaci objektivní promlčecí doby dle § 107 odst. 2 obč. zák., jakož i odkaz na judikaturu Ústavního soudu o nepoužitelnosti závěrů rozsudku SDEU na spory ze smluv o investičním životním pojištění (viz bod 46. až 48. odůvodnění napadeného rozhodnutí). Žalobce v odvolání namítal s odkazem na evropskou legislativu a judikaturu, že objektivní promlčecí dobu nelze na tento případ aplikovat. V této souvislosti lze odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1984/22, jehož předmětem byl spor o platnost smlouvy o investičním životním pojištění uzavřené v roce 2012, včetně posouzení souvisejících otázek promlčení. Největší pozornost Ústavní soud věnoval námitce promlčení a jejímu souladu s dobrými mravy a aplikovatelnosti judikatury SDEU mající potenciální dopad na počátek běhu objektivní promlčecí lhůty. Ústavní soud v odůvodnění citovaného usnesení konstatoval, že závěry rozsudku SDEU C 485/19 (na který se tamní stěžovatel odvolával) nejsou ve sporech ze smluv o investičním životním pojištění použitelné. Tento závěr odůvodnil odlišnými skutkovými a právními okolnostmi. Na rozdíl od případu posuzovaném SDEU (posuzované smlouvě o spotřebitelském úvěru od nebankovní společnosti) se totiž v případě smluv o investičním životním pojištění nevyskytují žádná zneužívající ustanovení. V této souvislosti Ústavní soud poukázal mj. i na úřední sdělení [právnická osoba] ze dne 2. 5. 2012, ve kterém tento regulátor také k závěrům o existenci zneužívajících ustanovení nedospěl. Ústavní soud jasně deklaroval, že „je nutno vést dělící linii mezi poskytnutím spotřebitelského úvěru a uzavřením životního pojištění, jakožto investicí svého druhu.“ Pojišťovny uzavírající smlouvy o investičním životním pojištění totiž podléhají přísné regulaci [právnická osoba]. Naopak nebankovní úvěrující společnosti žádné takové regulaci nepodléhají. K otázce rozporu námitky promlčení s dobrými mravy Ústavní soud zdůraznil, že: „nelze ani a priori přijmout výklad, podle něhož účastník smluvního vztahu, který způsobil neplatnost smlouvy, se nemůže úspěšně bránit vznesením námitky promlčení.“ To dle Ústavního soudu platí zejména za situace, kdy klient pojišťovny netvrdil a ani neprokázal existenci smluvního ujednání mezi stranami sporu, které by ho alespoň částečně omezovalo v uplatnění jeho nároků plynoucích z uzavření smlouvy o investičním životním pojištění. Dle závěrů Ústavního soudu tedy námitku promlčení uplatněnou pojišťovnou nelze považovat za rozpornou s dobrými mravy jen proto, že tvrzený nárok je dovozován z neplatné smlouvy, a že v případě posuzování počátku běhu objektivní promlčecí lhůty nelze v případech smluv o investičním životním pojištění aplikovat závěry rozsudku SDEU C 485/19. Tyto závěry plně dopadají i na projednávanou věc.

16. Odvolací soud při rozhodování v této věci výše citovanou judikaturu Nejvyššího soudu, která byla podrobena ústavnímu přezkumu, respektuje a neshledává proto důvod pro předložení předběžné otázky SDEU – ve smyslu posouzení, zda má vnitrostátní soud povinnost se na návrh spotřebitele zabývat existencí zneužívajících smluvních ujednání ve spotřebitelských smlouvách.

17. Odvolací soud proto souhlasí se závěrem soudu I. stupně, podle něhož námitka promlčení vznesená žalovanou není v rozporu s dobrými mravy. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je pak třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010 nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1775/2022 či ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1897/2022). Žalobce přitom v této projednávané věci netvrdil žádné okolnosti, které by mu bránily ve včasném uplatnění nároku vůči žalované, a které by tak mohly opodstatňovat kvalifikaci uplatnění námitky promlčení jako rozporné s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 o. z.), s principem poctivosti (§ 6 o. z.) nebo se zákazem zneužití práva (§ 8 o. z.).

18. Soud I. stupně v přezkoumávané věci též správně uzavřel, že nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení je promlčen (za situace, kdy žaloba byla podána dne 27. 3. 2025), s ohledem na tříletou objektivní promlčecí dobu, z hlediska jednotlivých plateb pojistného od počátku pojištění až do dne 26. 3. 2022, resp. co do částek zaplacených před datem 27. 3. 2022 (viz bod 45. odůvodnění napadeného rozsudku). Nepromlčena tak zůstala částka pojistného ve výši 38 400 Kč. V řízení však bylo prokázáno (a mezi účastníky v tom rovněž nebylo sporu), že žalovaná vyplatila žalobci z titulu pojistné smlouvy odkupné ve výši 191 650 Kč. V otázce vypořádání vzájemných plnění účastníků z neplatné smlouvy dle § 457 obč. zák. tak soud I. stupně správně uzavřel, že bezdůvodné obohacení žalované na úkor žalobce nevzniklo, neboť žalovaná již vyplatila žalobci více, než kolik činí nepromlčený nárok.

19. Ve vazbě na všechny shora uvedené konkrétní okolnosti případu odvolací soud akcentuje, že takového vypořádání účastníků z neplatné pojistné smlouvy považuje zároveň za spravedlivé, neboť žalobci byla oproti částce 78 703 Kč (tedy ceně za tzv. připojištění) ze strany žalované po dobu více než sedmnácti let trvání pojistné smlouvy poskytnuta pojistná ochrana pro případ smrti, úrazu i hospitalizace, přičemž navíc byla žalobci na odkupném za investiční část produktu poskytnuta částka vyšší (191 650 Kč), nežli na tuto část produktu za celou dobu trvání smlouvy fakticky sám zaplatil (174 497 Kč).

20. Pokud jde o žalobcem zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 29 Odo 52/2002 či rozsudek Městského soudu v [adresa] v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka], tato nejsou podle názoru odvolacího soudu na posuzovanou věc přiléhavá, neboť neřeší dopad námitky promlčení při vypořádání vzájemných plnění účastníků neplatné smlouvy.

21. Odvolací soud tak s ohledem na veškeré uvedené skutečnosti rozsudek soudu I. stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně věcně správného výroku o nákladech řízení, jehož znění bylo v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř.

22. Pouze pro úplnost odvolací soud dodává, že účastníci (především pak žalobce) v průběhu řízení předkládali na podporu své argumentace mnohá rozhodnutí soudů v obdobných věcech. Rozhodovací praxe není jednotná; odvolací soud proto dbal zejména na to, aby věc posuzoval s ohledem na její konkrétní specifické skutkové okolnosti.

23. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná byla v odvolacím řízení zcela úspěšná. Náklady odvolacího řízení na straně žalované, která byla v řízení zastoupena pověřeným zaměstnancem, jsou na základě § 151 odst. 3 o. s. ř., za použití vyhlášky č. 254/2015 Sb., tvořeny paušální náhradou v rozsahu jednoho úkonu ve výši 300 Kč, a to za vyjádření k odvolání žalobce ze dne 29. 9. 2025. Jejich zaplacení uložil odvolací soud neúspěšnému žalobci ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku podle § 211 a § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř.