o zaplacení příslušenství z částky 149 945 Kč

1. Napadeným rozsudkem zamítl soud I. stupně žalobní návrh, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobcům poplatek z prodlení ve výši 2,5 ‰ z dlužné částky za každý den prodlení, nejméně 25 Kč za každý i započatý měsíc prodlení z částky 5 787 Kč od 6. 4. 2013 do 4. 8. 2017 ve výši 22 873,12 Kč, z částky 3 757 Kč od 5. 8. 2017 do 28. 8. 2017 ve výši 225,42 Kč, z částky 5 787 Kč od 6. 5. 2013 do 28. 8. 2017 ve výši 22 786,31 Kč, z částky 822 Kč od 29. 8. 2017 do 29. 9. 2017 ve výši 63,71 Kč, z částky 5 787 Kč od 6. 6. 2013 do 29. 9. 2017 ve výši 22 800,78 Kč, z částky 5 787 Kč od 6. 7. 2013 do 29. 9. 2017 ve výši 22 366,76 Kč, z částky 3 674 Kč od 30. 9. 2017 do 30. 10. 2017 ve výši275,55 Kč, z částky 5 787 Kč od 6. 8. 2013 do 30. 10. 2017 ve výši 22 366,76 Kč, z částky 739 Kč od 31. 10. 2013 do 30. 11. 2017 ve výši 55,43 Kč, z částky 5 787 Kč od 6. 9. 2013 do 30. 11. 2017 ve výši 22 366,76 Kč, z částky 5 787 Kč od 6. 10. 2013 do 30. 11. 2017 ve výši 21 932,73 Kč, z částky 3 591 Kč od 1. 12. 2017 do 30. 12. 2017 ve výši 260,35 Kč, z částky 5 787 Kč od 6. 11. 2013 do 30. 12. 2017 ve výši 21 918,26 Kč, z částky 656 Kč od 31. 12. 2017do 30. 1. 2018 ve výši 49,20 Kč, z částky 5 787 Kč od 6. 12. 2013 do 30. 1. 2018 ve výši 21 932,73 Kč, z částky 5 787 Kč od 6. 11. 2013 do 30. 1. 2018 ve výši 21 484,24 Kč, a z částky 3 058 Kč od 30. 1. 2018 do 23. 5. 2018 ve výši 191,13 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.). Současně soud I. stupně zamítl žalobní návrh, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobcům úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 5 787 Kč od 6. 1. 2014 do 23. 2. 2018 ve výši 1 956,58 Kč, z částky 573 Kč od 24. 2. 2018 do 28. 3. 2018 ve výši 4,22 Kč, z částky 5 787 Kč od 6. 2. 2014 do 28. 3. 2018 ve výši 1 927,23 Kč, z částky 5 787 Kč od 6. 3. 2014 do 28. 3. 2018 ve výši 1 891,49 Kč, z částky 3 360 Kč od 29. 3. 2018 do 30. 4. 2018 ve výši 25,04 Kč, z částky 5 787 Kč od 6. 4. 2014 do[Anonymizováno]30. 4. 2018 ve výši 1 894,05 Kč, z částky 490 Kč od 1. 5. 2018 do 30. 5. 2018 ve výši 3,31 Kč, z částky 5 787 Kč od 6. 5. 2014 do[Anonymizováno]30. 5. 2018 ve výši 1 902,23 Kč, z částky 5 787 Kč od 6. 6. 2014 do 30. 5. 2018 ve výši 1 854,48 Kč, z částky 3 342 Kč od 31. 5. 2018 do 28. 6. 2018 ve výši 21,79 Kč, z částky 5 787 Kč od 6. 7. 2014 do 28. 6. 2018 ve výši 1 853,20 Kč, z částky 407 Kč od 29. 6. 2018 do 28. 7. 2018 ve výši 2,69 Kč, z částky 5 787 Kč od 6. 8. 2014 do 28. 7. 2018 ve výši 1 851,93 Kč, z částky 5 787 Kč od 6. 9. 2014 do 28. 7. 2018 ve výši 1 815,93 Kč, z částky 3 259 Kč od 29. 7. 2018 do 29. 8. 2018 ve výši 21,56 Kč, z částky 5 787 Kč od 6. 10. 2014 do 29. 8. 2018 ve výši 1 814,91 Kč, z částky 324 Kč od 29. 8. 2018 do 29. 9. 2018 ve výši 2,28 Kč, z částky 5 787 Kč od 6. 11. 2014 do 29. 9. 2018 ve výši 1 816,19 Kč, z částky 5 787 Kč od 6. 12. 2014 do 29. 9. 2018 ve výši 1 738,33 Kč, z částky 3 176 Kč od 30. 9. 2018 do 29. 10. 2018 ve výši 19,61 Kč, z částky 5 787 Kč od 6. 1. 2015 do 29. 10. 2018 ve výši 1 776,62 Kč, z částky 241 Kč od 30. 10. 2018 do 27. 11. 2018 ve výši 1,54 Kč, z částky 5 787 Kč od 6. 2. 2015 do 27. 11. 2018 ve výši 1 784,07 Kč, z částky 5 787 Kč od 6. 3. 2015 do 27. 11. 2018 ve výši 1 738,33 Kč, z částky 3 093 Kč od 28. 11. 2018 do 29. 12. 2018 ve výši 21,82 Kč, z částky 5 787 Kč od 6. 4. 2015 do 29. 12. 2018 ve výši 1 737,05 Kč, z částky 3 093 Kč od 30. 12. 2018 do 28. 1. 2019 ve výši 0,97 Kč, z částky 5 787 Kč od 6. 5. 2015 do 28. 1. 2019 ve výši 1 739,71 Kč, z částky 5 787 Kč od 6. 6. 2015 do 28. 1. 2019 ve výši 1 700,04 Kč, z částky 3 010 Kč od 29. 1. 2019 do 25. 2. 2019 ve výši[Anonymizováno]18,58 Kč. Z částky 5 787 Kč od 6. 7. 2015 do 25. 2. 2019 ve výši 1 694,94 Kč, z částky 75 Kč od 26. 2. 2019 do 28. 3. 2019 ve výši 0,51 Kč, z částky 5 787 Kč od 6. 8. 2015 do 28. 3. 2019 ve výši 1 697,49 Kč, z částky 5 787 Kč od 6. 9. 2015 do 28. 3. 2019 ve výši 1 655,37 Kč, z částky 2 925 Kč od 29. 3. 2019 do 29. 4. 2019 ve výši 20,64 Kč, z částky 5 787 Kč od 6. 10. 2015 do 29. 4. 2019 ve výši 1 676,01 Kč, z částky 5 787 Kč od 6. 11. 2015 do 29. 4. 2019 ve výši 1 620,91 Kč, z částky 5 779 Kč od 30. 4. 2019[Anonymizováno]do 31. 5. 2019 ve výši 40,78 Kč, z částky 5 787 Kč od 6. 12. 2015 do 31. 5. 2019 ve výši 1 620,91 Kč, z částky 2 844 Kč od 1. 6. 2019 do 28. 6. 2019 ve výši 17,56 Kč, z částky 5 787 Kč od 6. 1. 2016 do 28. 6. 2019 ve výši 1 619,65 Kč, z částky 5 787 Kč od 6. 2. 2016 do 28. 6. 2019 ve výši[Anonymizováno]1 580,19 Kč a z částky 5 696 Kč od 29. 6. 2019 do 29. 7. 2019 ve výši 38,94 Kč (výrok II.).

2. Soud I. stupně zároveň napadeným rozhodnutím zastavil řízení o vzájemném návrhu žalované na zaplacení částky 58 387 Kč (výrok III.).

3. O nákladech řízení mezi účastníky rozhodl soud I. stupně tak, že žalobcům uložil povinnost, aby žalované zaplatili částku 198 630 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalované (výrok IV.).

4. O nákladech státu rozhodl soud I. stupně tak, že žalobcům uložil povinnost, aby v České republice zaplatili na účet Obvodního soudu pro [adresa] společně a nerozdílně částku 39 285 Kč (výrok V.).

5. Soud I. stupně takto rozhodl o návrhu, kterým se žalobci proti žalované původně domáhali zaplacení dlužného nájemného za užívání bytu [číslo] o velikosti 1+1 ve [číslo] patře domu č. p. [číslo] na adrese [adresa] za období měsíců březen až květen 2013 a dále úhrady za užívání téhož bytu ve smyslu ustanovení § 712a zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném do 31. 12. 2013, za období od června 2013 do prosince 2013. Žalobci současně požadovali zaplacení ekvivalentu nájemného za užívání uvedeného bytu žalovanou za období let 2014, 2015 a za měsíce leden a únor 2016. Celkem z tohoto titulu žádali zaplacení částky 149 945 Kč. Vedle toho požadovali též zaplacení nedoplatku na službách s užíváním tohoto bytu spojených za období let 2012-2015 a dále za měsíce leden a únor 2016. Z titulu nedoplatku na službách požadovali zaplacení souhrnné částky 176 797 Kč. Celkem tak žalobci v řízení žádali zaplacení částky 326 742 Kč s příslušenstvím.

6. Soud I. stupně ve věci samé rozhodoval již potřetí poté, kdy bylo jeho předchozí rozhodnutí částečně zrušeno usnesením Městského soudu v [adresa] ze dne 6. 3. 2024, č. j. [spisová značka]. Důvodem zrušení rozhodnutí soudu I. stupně byla částečná nepřezkoumatelnost v pořadí druhého rozsudku, ve kterém prvostupňový soud nevypořádal vzájemný návrh žalované proti žalobcům o zaplacení částky 58 387 Kč. Odvolací soud vytkl soudu I. stupně také to, že se v řízení nezabýval námitkou žalované, podle níž bylo právo žalobců vůči žalované uplatněno v rozporu s dobrými mravy. Podstatným důvodem, který vedl odvolací soud ke zrušení rozhodnutí soudu prvostupňového, bylo ovšem nesprávné právní posouzení, na základě kterého učinil soud I. stupně neúplná zjištění o skutkovém stavu věci a dospěl též k předčasnému, tedy nesprávnému právnímu závěru v otázce započtení pohledávky ze strany žalobců. Odvolací soud vytkl soudu I. stupně i to, že nesprávně interpretoval jím vyslovený právní názor ohledně určení dluhu ze strany žalované. Priorita určení dluhu u poštovních poukázek za období červen 2015 až srpen 2019 se týkala pouze jistiny dluhu na nájemném, nikoliv na službách. Důsledkem této chybné úvahy soudu I. stupně byl nesprávně provedený výpočet při započítávání pohledávek účastníků. Za nesprávné označil odvolací soud konečně i závěry, které soud I. stupně učinil ohledně otázky promlčení. Odvolací soud vytkl soudu I. stupně, že postupoval nesprávně, když dovodil, že v případě žalobců byl možný zápočet i u pohledávek promlčených s tím, že se žalovaná již nemůže promlčení práva žalobců v tomto řízení dovolávat. Odvolací soud vysvětlil, že započítat je možno i částky z jiného než rozhodného období. Podle ustanovení § 1987 odst. 1 o. z. jsou totiž k započtení způsobilé pouze takové pohledávky, které lze uplatnit před soudem. Soud I. stupně postupoval nesprávně, když dovodil, že v případě žalobců byl zápočet možný i u pohledávek promlčených s tím, že se žalovaná již nemůže promlčení práva žalobců v řízení dovolat. V důsledku tohoto nesprávného právního závěru soudu I. stupně se stal nesprávným celý mechanismus zápočtu provedeného žalobci ze dne 17. 2. 2023.

7. Odvolací soud proto soudu I. stupně uložil, aby se v dalším řízení znovu zabýval otázkou započtení pohledávek ze strany žalobců. Způsobilost pohledávek k započtení měl soud I. stupně posoudit již podle nové právní úpravy, tedy na základě ustanovení § 1982 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014. V rámci hodnocení způsobilosti pohledávek započtením pak měl soud I. stupně podle ustanovení § 1987 odst. 2 o. z. přihlédnout k případnému promlčení pohledávek v okamžiku jejich střetu. V neposlední řadě se měl soud I. stupně podle pokynu soudu odvolacího zabývat i námitkou žalované, že výkon práva žalobců v tomto řízení je v rozporu s dobrými mravy.

8. Po zrušení rozsudku ze dne 19. 4. 2023 soudem odvolacím zůstalo předmětem dalšího řízení před soudem I. stupně již jen příslušenství z dlužné částky 149 945 Kč a rovněž vzájemný návrh žalované o zaplacení částky 58 387 Kč. V průběhu předchozího řízení totiž žalobci postupně vzali původní žalobní návrh zpět co do částek 167 804 Kč a 8 993 Kč. V tomto rozsahu bylo řízení pravomocně zastaveno již rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 20. 12. 2021, č. j. [spisová značka].

9. Podáním ze dne 17. 2. 2023 vzali následně žalobci žalobní návrh zpět co do částky 149 945 Kč. V tomto rozsahu bylo řízení pravomocně zastaveno rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 19. 4. 2023, č. j. [spisová značka].

10. Po zrušení rozsudku soudu I. stupně ze dne 19. 4. 2023 pak vzala žalovaná zpět svůj vzájemný návrh o zaplacení částky 58 387 Kč. V tomto rozsahu bylo řízení zastaveno výrokem III. rozsudku ze dne 30. 9. 2024. Proti výroku o (částečném) zastavení řízení nebyl podán opravný prostředek žádným z účastníků, a rozsudek v této části nabyl samostatně právní moci.

11. V průběhu dalšího řízení před soudem I. stupně došlo k úmrtí původní žalobkyně [jméno FO]. Vůči této účastnici bylo řízení zastaveno samostatným usnesením Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 28. 6. 2024, které již nabylo právní moci.

12. V napadeném rozsudku vyšel soud I. stupně ze zjištění, že původní žalobci dali žalované dne 14. 12. 2012 písemnou výpověď z nájmu bytu podle § 711 odst. 2 písm. b) zákona č. 40/1964 Sb. Výpověď byla žalované doručena dne 28. 2. 2013. Následně podala žalovaná k příslušnému soudu žalobu o neplatnost této výpovědi z nájmu bytu. Rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 20. 5. 2015, č. j. [spisová značka], byla její žaloba zamítnuta, uvedené rozhodnutí nabylo právní moci dne 23. 6. 2015 a vykonatelnosti dne 27. 6. 2015. Nájem žalované v bytě [číslo] na adrese [adresa], proto skončil ke dni 31. 5. 2013.

13. Podle navazujícího zjištění soudu I. stupně však žalovaná byt nevyklidila a užívala jej i v období následujícím. V této souvislosti soud I. stupně shledal, že žalovaná byla povinna až do okamžiku skončení nájmu platit za užívání bytu pronajímatelům nájemné a další úhrady s užíváním bytu spojené (služby). Nájemné bylo od 1. 1. 2012 z důvodu jednostranného zvýšení, oznámeného žalované dne 1. 9. 2011 (doručeno 27. 9. 2011), stanoveno na částku 5 787 Kč měsíčně. Úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu (služby) činily 2 935 Kč měsíčně. Celkem tak byla žalovaná povinna platit pronajímatelům do 31. 5. 2013 částku 8 722 Kč měsíčně. Od 1. 6. 2013 pak byla povinna v souladu s ustanovením § 712a zákona č. 40/1964 Sb. platit žalobcům částku odpovídající výši nájemného a služeb (tedy opět částku 8 722 Kč). Zároveň soud I. stupně dovodil, že žalovaná byla pro období od 1. 1. 2014 povinna platit žalobcům náhradu ve výši ujednaného nájemného podle § 2295 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (o. z.), neboť předmětný byt pronajímatelům neodevzdala, přestože nájemní vztah již skončil. Od 1. 1. 2014 byly povinné platby v souladu s ustanovením § 2251 o. z. splatné předem na každý měsíc, nejpozději do pátého dne příslušného platebního období.

14. Soud I. stupně dále zjistil z předpisu plateb a porovnání předpisu za léta 2015 a 2016 a dále bankovními výpisy z účtu společnosti [právnická osoba]., že žalovaná v roce 2015 předepsané nájemné uhradila pouze 4×, v roce 2016 nájemné zaplatila pouze 2×. Od 31. 1. 2017 hradila podle zjištění soudu I. stupně nájemné pravidelně každý měsíc. Od června 2015 do února 2020 přitom pronajímatelům poukazovala platbu poštovními poukázkami, kde jako účel platby na poštovní poukázce typu „A“ vždy uváděla slova „úhrada jistiny.“

15. Dále soud I. stupně zjistil, že žalobci učinili podáním ze dne 17. 2. 2023 zápočet všech plateb žalované, uskutečněných poštovními poukázkami od 25. 6. 2015 na nejstarší dluhy žalované počínaje rokem 2003 (tedy mimo rozhodné období). V návaznosti na to pak vzali žalobci žalobní návrh zpět co do zbytku jistiny (co do částky 149 945 Kč) a setrvali pouze na požadavku o zaplacení příslušenství dluhu (poplatku z prodlení od 6. 3. 2013 do 5. 1. 2014 a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 6. 1. 2014 až do zaplacení).

16. Jak uvedeno shora, soud I. stupně vyšel z právního názoru odvolacího soudu a v napadeném rozhodnutí vzal za prokázané, že žalovaná při platbách poštovními poukázkami od června 2015 provedla volbu, na jakou část dluhu má být její plnění pronajímatelem započítáváno. Jedná se o prioritu určení dlužníkem ve smyslu § 1932 odst.1 o. z. Pokud zde žalovaná jako účel platby uváděla „úhrada jistiny,“ projevila tím vůli hradit pronajímateli vždy to nejstarší dlužné nájemné. Jako nesprávný však soud I. stupně hodnotil postup žalobců, kteří podáním ze dne 17. 2. 2023 započetli všechny úhrady žalované od 25. 6. 2015 na její nejstarší dluhy, a to již od roku 2003 (tedy i na dluhy mimo období, které bylo předmětem žaloby ve sporné věci). Podle závěru soudu I. stupně mohli žalobci platby žalované započítat pouze na dluh na nájemném podle priority určení dluhu, provedené žalovanou, nikoliv na služby za jiné než dlužné období. Z tohoto důvodu provedl soud I. stupně přepočet, jak měly být doložené platby správně započítávány na dluh žalované. Poté uzavřel, že žalovaná výše uvedenými platbami v rámci jí provedeného určení dluhu, postupně zaplatila celé dlužné nájemné za období od března 2013 do února 2016 (včetně).

17. Ohledně dalších doložených plateb žalované za období od 30. 5. 2018 do 29. 7. 2019 pak soud I. stupně dovodil, že žalobci je nebyli oprávněni započítávat oproti promlčené pohledávce na nájemném do konce února 2013 či na nájemném za období 3/2013 až 2/2016 a ani oproti dluhu žalované na službách s nájmem bytu spojených. Důvodem byla výše popsaná priorita určení dluhu žalovanou na poštovních poukázkách (§ 1932 odst. 1 o. z.). V této souvislosti soud I. stupně zjistil, že s placením zbylé části nájemného (do 31. 12. 2013) byla žalovaná v prodlení vždy od šestého dne následujícího měsíce. S placením nájemného od 1. 1. 2014 do února 2016 pak byla v prodlení od šestého dne příslušného měsíce. Žalobcům proto svědčí právo na úrok z prodlení i na poplatek z prodlení z jednotlivých dlužných částek.

18. Právo na zaplacení zbylé části příslušenství dluhu (poplatku z prodlení a úroku z prodlení) však soud I. stupně žalobcům nepřiznal s tím podstatným odůvodněním, že výkon tohoto práva považuje za rozporný s dobrými mravy. Odkázal přitom na rozhodovací praxi dovolacího soudu, zejména pak na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod sp. zn. 26 Cdo 2670/2004.

19. Při formulaci závěru, že by přiznání práva žalobcům na příslušenství dluhu vedlo v dané věci k nepřiměřeným důsledkům v tom smyslu, že by žalovaná byla zatížena likvidačním způsobem, vyšel soud I. stupně ze zjištění, že žalobci vlastní nemovitý majetek v řádu desítek milionů Kč, přičemž žalobce a) disponuje na bankovním účtu částkou převyšující 1 000 000 Kč a obdobnou hodnotu má uloženu i v prostředcích na podílových fondech. Současně poukázal na skutečnost, že žalobkyně b) má na bankovních účtech uloženo cca 2,5 milionu Kč. Při rozhodování zohlednil rovněž zjištění, že oba žalobci mají pravidelný měsíční příjem, a to nejen z pronájmu předmětného činžovního domu, ale i z dalších zdrojů, když žalobce a) pobírá starobní důchod ve výši 29 339 Kč měsíčně a žalobkyně b) disponuje pravidelným příjmem z hlavního pracovního poměru (cca 42 000 Kč měsíčně). Naproti tomu žalovaná je starobní důchodkyní a příjem se pohybuje kolem 7 280 Kč měsíčně. V době rozhodnutí soudu I. stupně měla žalovaná úspory cca ve výši 140 000 Kč a vlastnila též neudržovanou nemovitost v obci [adresa]. Podle zjištění soudu I. stupně se jednalo o dům bez přípojky k vodovodu a kanalizaci. Soud I. stupně proto uzavřel, že majetkové příjmy mezi žalobci na straně jedné a žalovanou na straně druhé jsou natolik rozdílné, že je namístě v této věci žalobcům odepřít ochranu ve vztahu k požadavku na zaplacení příslušenství dluhu žalované, tedy poplatku z prodlení a současně úroku z prodlení. Jejich přiznání by totiž žalovanou vzhledem k jejím majetkovým a finančním poměrům zatížilo likvidačním způsobem, když by vzhledem k věku, zdravotnímu stavu a finančním poměrům nedosáhla ani na případnou půjčku za účelem úhrady tohoto dluhu. Pro žalobce by přitom tento příjem neznamenal podstatný přínos.

20. S tímto podstatným odůvodněním soud I. stupně návrh žalobců na zaplacení zbylé části dlužné částky (příslušenství dluhu) zamítl (výroky I. a II. rozsudku).

21. Výrok o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky odůvodnil soud I. stupně zásadou úspěchu ve věci s tím, že neshledal podmínky pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. Připomněl přitom, že žalobci již dříve vzali žalobu zpět co do částky 176 979 Kč s příslušenstvím, a to nikoliv pro chování žalované, když tato částka představuje veškeré žalobou požadované úhrady služeb a v tomto rozsahu již bylo řízení pravomocně zastaveno. Co do zbytku jistiny ve výši 149 945 Kč vzali žalobci žalobu rovněž zpět a v tomto rozsahu bylo řízení také pravomocně zastaveno. Žaloba tak byla co do jistiny dluhu vzata postupně zpět, a to nikoliv z toho důvodu, že by žalovaná po podání žaloby cokoliv plnila, ale z důvodu, že žalobci neunesli důkazní břemeno stran nároku na zaplacení úhrad za služby spojené s užíváním bytu a dále z důvodu jejich nesprávného postupu při zápočtu plateb žalované. Soud I. stupně proto žalované přiznal právo na náhradu nákladů řízení v plné výši podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Náhradu nákladů řízení na straně žalované, která byla zastoupena advokátem, pak vypočetl podle § 7 bod 6. vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, na výsledných 198 630 Kč.

22. Výrok o náhradě nákladů státu odůvodnil soud I. stupně odkazem na ustanovení § 148 odst. 1 o. s. ř. s tím, že České republice vznikly v řízení náklady v celkové výši 39 285 Kč (za odměnu vyplacenou znalkyni [jméno FO] za vypracování znaleckého posudku a výslech před soudem a dále za odměnu za znalečné vyplacené [právnická osoba]).

23. Proti tomuto rozsudku podali žalobci dne 11. 11. 2024 včasné a přípustné odvolání, které k výzvě soudu ještě opakovaně doplnili podáním ze dne 27. 2. 2025 a dne 6. 5. 2025. Odvolání žalovaných směřovalo pouze proti zamítavým výrokům I. a II. rozsudku a proti závislým nákladovým výrokům rozhodnutí soudu I. stupně.

24. Odvolatelé označili rozsudek soudu I. stupně za překvapivý a stojící v rozporu se zásadou legitimního očekávání, když dovodili, že soud I. stupně rozhodl v rozporu s právním názorem, který byl účastníkům řízení sdělen při ústním jednání dne 10. 7. 2024. Předsedkyně senátu při tomto soudním roku výslovně uvedla, že zamítnutí žaloby z důvodu rozporu s dobrými mravy není důvodné. Podle žalobců od uvedeného sdělení předběžného právního názoru nedošlo v řízení k žádné podstatné změně dokazování a ani v tvrzeních na straně žalované. Rozhodně tak nebyly dány důvody pro to, aby nastala tak příkrá změna právního názoru soudu I. stupně. Podle názoru žalobců bylo navíc prokázáno, že žalovaná neuváděla v minulosti své majetkové poměry pravdivě. Ze všech těchto okolností žalobci dovodili, že se v případě rozsudku soudu I. stupně jedná o překvapivé rozhodnutí, jehož zákaz je nedílnou součástí práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

25. Žalobci zároveň nesouhlasili s tím, jak soud I. stupně hodnotil majetkové a sociální poměry účastníků řízení. Podle žalobců došlo ze strany soudu I. stupně k nepochopení institutu dobrých mravů, kdy žalobci jsou napadeným rozhodnutím trestáni za to, že vlastní určitý majetek a naopak zvýhodněna je zde žalovaná, která však v minulosti dlouhodobě porušovala zákon. Institut dobrých mravů nemůže být posuzován jednostranně, ale musí být hodnocen objektivně, a to ze všech hledisek, což soud I. stupně v napadeném rozsudku pominul. Současně žalobci namítli, že jednání žalované nemůže požívat soudní ochrany, neboť to byla právě žalovaná, kdo dlouhodobě užívala byt žalobců bez právního důvodu, musela být vyklizena exekučně, přičemž také exekuci záměrně protahovala. Za toto své jednání byla ostatně pravomocně odsouzena. Podle názoru žalobců tak nemůže být opodstatněná námitka žalované, že výkon práva žalobců na zaplacení příslušenství dluhu je v rozporu s dobrými mravy.

26. Žalobci současně namítli, že mezi chybným vyúčtování služeb a nárokem žalobců na příslušenství z této částky, která nebyla vzata zpět, neexistuje příčinná souvislost. Soudu I. stupně vytkli, že v odůvodnění rozhodnutí ani neuvedl, z jakého důvodu by chybná část vyúčtování, na kterou žalobci reagovali zpětvzetím žaloby, měl zpochybnit z hlediska dobrých mravů jejich nárok na příslušenství dluhu ve vztahu k neplacení nájemného, nikoliv služeb, které jim ze zákona náleží. To, že žalobci podali žalobu na dluh za 3 roky zpětně nelze považovat za postup odporující dobrým mravům, neboť věřitel není povinen žalovat hned. Podání žaloby v rámci promlčecí lhůty je plně legitimním výkonem práva žalobců podle občanského zákoníku. Postup žalobců nelze považovat ani za šikanózní výkon práva, neboť žalobci uplatňují zákonný nárok bez jakékoliv svévole či nátlaku, z jejich strany nedošlo ke zneužití práva pronajímatele. V této souvislosti žalobci soudu I. stupně opakovaně vytkli, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí absentuje posouzení chování žalované tedy to, zda bylo její jednání v souladu s principy poctivosti a dobrých mravů. Sami žalobci se domnívají, že chování žalované poctivé nebylo.

27. Ze všech těchto důvodů žalobci navrhli, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě ve zbylé části vyhoví.

28. Žalovaná se ve vyjádření k odvolání ztotožnila se skutkovými i právními závěry soudu I. stupně. Odvolání žalobců označila za nedůvodné. Na rozdíl od žalobců vyslovila přesvědčení, že se soud I. stupně správně vypořádal s námitkou žalované ohledně výkonu práva v rozporu s dobrými mravy. Naopak označila za nedůvodnou námitku žalobců, podle nichž mělo v řízení před soudem I. stupně dojít k porušení práva na spravedlivý proces, a to v důsledku nepředvídatelnosti soudního rozhodnutí. Předsedkyně senátu při ústním jednání dne 10. 7. 2024 sice uvedla, že námitka dobrých mravů není na místě, jednalo se však o fázi řízení, kdy soud I. stupně neměl dokončeno dokazování. Během následujících ústních jednání došlo k doplnění dokazování ke vznesené námitce dobrých mravů, tj. k rozdílným majetkovým poměrům žalobců a žalované.

29. Z těchto důvodů žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně v napadených výrocích potvrdil a žalobcům uložil též povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení.

30. Odvolací soud přezkoumal podle ustanovení § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. správnost rozsudku soudu I. stupně, včetně správnosti postupu v řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích podaného odvolání (§ 206 odst. 2 o. s. ř.). Postupem podle § 213 odst. 4 o. s. ř. doplnil důkazní řízení o aktuální stav účtů žalované u [právnická osoba], přehledem příjmů a výdajů žalované na bankovních účtech za kalendářní rok 2024 a dále informací o stavu řízení ve věci vedené u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]. Současně odvolací soud podle § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval důkaz výslechem žalované. Poté dospěl k závěru, že odvolání žalobců není důvodné.

31. Žalobci uplatnili především odvolací důvod podle ustanovení § 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř., když rozsudek soudu I. stupně označili za překvapivý a jeho odůvodnění za (částečně) nepřezkoumatelné. Překvapivost rozhodnutí soudu I. stupně pak spatřovali v té okolnosti, že prvostupňový soud při ústním jednání konaném dne 10. 7. 2024 sdělil účastníkům řízení, že zamítnutí žaloby z důvodu rozporu s dobrými mravy není v daném případě důvodné. Přestože soud I. stupně vyslovil tento předběžný právní názor, posléze shledal, že by výkon práva žalobců na zaplacení zbylé části příslušenství dluhu byl v rozporu s dobrými mravy.

32. Odvolací soud v této souvislosti uvádí, že se nejednalo o závažnou procesní vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí soudu I. stupně ve věci. Z obsahu spisu se podává, že při ústním jednání dne 10. 7. 2024 doplňoval soud I. stupně důkazní řízení za účelem zjištění majetkových a sociálních poměrů účastníků. K důkazu bylo při tomto jednání provedeno dědické rozhodnutí Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 13. 2. 2007 a dále prohlášení o majetkových a výdělkových poměrech žalobců, výpis z katastru nemovitostí a listina nazvaná soupis majetku a příjmů žalované. Dále se soud I. stupně zabýval i oznámeními [orgán] o příjmech, které jsou vypláceny žalované. Předsedkyně senátu poté skutečně účastníkům sdělila předběžný právní názor, že zamítnutí žaloby z důvodu rozporu s dobrými mravy není v daném případě důvodné. Zástupce žalované s tímto předběžným závěrem soudu I. stupně nesouhlasil a navrhl provedení dalších důkazů, přičemž současně poukázal na poměry žalované, kdy argumentoval její aktuální finanční situací. Soud I. stupně následně ústní jednání odročil za účelem dalšího doplnění dokazování. Při odročeném jednání dne 15. 7. 2024 se soud I. stupně opětovně zabýval poměry žalované a dokazování doplnil o listiny z trestního spisu, vedeného u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] a z exekučního spisu, vedeného u téhož soudu pod sp. zn. [spisová značka]. K důkazu byl rovněž čten protokol o provedení výkonu rozhodnutí vyklizením bytu žalované ze dne 27. 4. 2021 a jednání bylo následně odročeno za účelem přednesu závěrečných návrhů a vyhlášení rozsudku. V závěrečném návrhu ze dne 5. 8. 2023 žalovaná podrobně rozebrala své majetkové a sociální poměry a shrnula argumentaci týkající se námitky rozporu práva žalobců s dobrými mravy. K vyhlášení rozhodnutí při odročeném jednání dne 7. 8. 2024 nedošlo. Z obsahu spisu se podává, že se soud při tomto ústním jednání zabýval dědickým řízením po matce žalované [jméno FO]. Následně poskytl žalované opětovně lhůtu pro doplnění jejích majetkových a finančních poměrů. Ústní jednání bylo proto znovu odročeno. Při odročeném ústním jednání dne 23. 9. 2024 bylo důkazní řízení doplněno, mimo jiné o listiny dokumentující stav účtu žalované u [právnická osoba]. Zástupce žalované poté aktualizoval poměry žalované a poskytl soudu informaci o výši jejích úspor na bankovním účtu. Následně bylo ústní jednání opět odročeno za účelem vyhlášení rozhodnutí. Napadený rozsudek byl vyhlášen dne 30. 9. 2024 veřejně, za přítomnosti zástupkyně žalobců i zástupce žalovaného.

33. Z výše uvedeného plyne, že soud I. stupně změnil své závěry v otázce dobrých mravů až poté, kdy opakovaně doplňoval důkazní řízení listinami o poměrech žalované, a to při ústním jednání dne 15. 7. 2024 a 7. 8. 2024 a 23. 9. 2024. Pokud na základě takto doplněného skutkového stavu změnil soud I. stupně předběžný závěr, sdělený účastníkům při ústním jednání dne 10. 7. 2024, nezakládá to podle přesvědčení odvolacího soudu procesní vadu ve smyslu § 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Rozhodnutí soudu I. stupně tedy nebylo překvapivé. Naopak, soud I. stupně postupoval procesně korektním způsobem, když v bodě č. 218-224 odůvodnění rozsudku vývoj svého názoru o otázce dobrých mravů podrobně vysvětlil a odkázal na judikaturu soudu dovolacího.

34. Odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně splňuje veškeré náležitosti § 157 odst. 2 o. s. ř. Soud I. stupně zde srozumitelným způsobem vyložil, které skutečnosti má za prokázané a které nikoliv, o které důkazy opírá svá skutková zjištění a jak spornou věc posoudil po stránce právní. Související otázce rozporu výkonu práva žalobců s dobrými mravy se soud I. stupně věnoval podrobně, jeho úvahy jsou logické a jsou podloženy relevantními zjištěními ze spisu. Jako neopodstatněnou proto odvolací soud hodnotil i námitku žalobců, že napadený rozsudek je (částečně) nepřezkoumatelný.

35. Na základě těchto skutečností odvolací soud shledal, že odvolací důvod podle ustanovení § 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř. není ve věci založen.

36. Podle obsahu uplatnili žalobci též odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. d) o. s. ř., když namítli nedostatečná skutková zjištění soudu, týkající se zejména poměrů žalované. Rovněž tuto odvolací námitku hodnotí odvolací soud jako nedůvodnou. Soud I. stupně si v řízení opatřil dostatek podkladů pro konečné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud pak poměry žalované ještě aktualizoval ke dni vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu, když důkazní řízení podle § 213 odst. 2 o. s. ř. částečně zopakoval a rovněž doplnil podle § 213 odst. 4 o aktuální zdravotní stav žalované, o stav jejích úspor na bankovních účtech, o přehled příjmů a výdajů žalované v roce 2024 a též o informace týkající se soudního řízení, které je vedeno u Obvodního soudu pro [adresa] ohledně výpovědi, kterou žalovaná v mezidobí dostala z nájmu bytu v [adresa].

37. Odvolací soud konstatuje, že soud I. stupně si pro své konečné rozhodnutí opatřil dostatek důkazů, z kterých učinil správná skutková zjištění o výši a struktuře dluhu žalované a rovněž o jeho postupné úhradě, prováděné prostřednictvím poštovních poukázek v době od června 2015 do února 2020 Odvolací soud se tak se skutkovými závěry soudu I. stupně, které jsou shrnuty pod body 164. až 215. odůvodnění napadeného rozhodnutí, zcela ztotožňuje. Jak vysvětleno shora, odvolací soud zjištěný skutkový stav v rámci odvolacího řízení ještě aktualizoval o změny, k nimž došlo v poměrech žalované po vyhlášení rozhodnutí soudu I. stupně.

38. Na základě těchto skutečností odvolací soud shledal, že skutkové závěry soudu I. stupně mají oporu v provedeném dokazování a odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. d) o. s. ř. není v přezkoumávané věci dán.

39. Důvodná nebyla ani námitka žalobců, podle kterého soud I. stupně věc nesprávně posoudil po stránce právní, a to jak v otázce započtení, tak v otázce dobrých mravů. Odvolací soud má za to, že právní posouzení věci soudem I. stupně v obou výše uvedených otázkách bylo správné.

40. Soud I. stupně se v napadeném rozhodnutí řídil závazným právním názorem soudu odvolacího a respektoval volbu žalované v rámci tzv. priority určení dlužníka, který může na základě ustanovení § 1932 odst. 1 o. z. určit, kterou část svého dluhu svým jednáním splní. V dané věci žalovaná provedla tuto volbu poznámkou „úhrada jistiny“ na poštovních poukázkách, kdy jednoznačně určila, že jí prováděné platby mají být započítány na dluh na nájemném. Správný byl též závěr soudu I. stupně, podle něhož se určení dluhu u poštovních poukázek za období od června 2015 do srpna 2019 týkalo pouze jistiny dluhu na nájemném, nikoliv již dluhu na službách.

41. Žalobci učinili jednostranný zápočet podáním ze dne 17. 2. 2023. Právní vztahy mezi účastníky vzniklé se proto v této souvislosti řídí zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen o. z.). Právní úprava započtení je zde provedena v ustanovení § 1982 a násl. o. z.

42. Podle § 1982 odst. 1 o. z. dluží-li si strany vzájemné plnění stejného druhu, může každá z nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti pohledávce druhé strany. K započtení lze přistoupit, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh. Podle § 1982 odst. 2 o. z. se započtením obě pohledávky ruší v rozsahu, v jakém se vzájemně kryjí; nekryjí-li se zcela, započte se pohledávka obdobně jako při splnění. Tyto účinky nastávají v okamžiku, kdy se obě pohledávky staly způsobilými k započtení.

43. Podle § 1987 odst. 1 o. z. jsou k započtení způsobilé ty pohledávky, které lze uplatnit před soudem. Podle § 1987 odst. 2 o. z. není způsobilá k započtení pohledávka nejistá nebo neurčitá.

44. Započítávat v dané věci je tedy možno i částky z jiného než rozhodného období. Soud v řízení zkoumá pouze to, kdy se pohledávky střetly (§ 1982 odst. 2 věta druhá o. z.) K započtení však není způsobilá pohledávka již promlčená. Podle § 1987 odst. 1 o. z. jsou totiž k započtení způsobilé pouze takové pohledávky, které lze před soudem uplatnit. Nezpůsobilými k započtení jsou tedy pohledávky, jichž se u soudu domáhat nelze, a to jak pohledávky, které jsou nezpůsobilé k uplatnění u soudu ze své povahy, od počátku existence, tak pohledávky, které se ještě uplatnitelnými u soudu nestaly nebo jejichž vymahatelnost u soudu pominula uplynutím času. Jde o pohledávky, které postrádají soudní ochranu a jsou označovány jako práva naturální. Do zmíněné skupiny naturálních pohledávek se řadí například pohledávky ze sázek, her, losů, pohledávky na vrácení plnění poskytnutého ke splnění dluhu neplatného pro nedostatek formy a dále pohledávky nedospělé, nesplatné a pohledávky promlčené. Stejné účinky jako promlčení má i nedodržení lhůty pro notifikaci vad při uplatnění práv z vadného plnění. Jedná se o tzv. naturální práva, která nelze použít k započtení (blíže komentář k § 1987 In ŠVESTKA, DVOŘÁK, FIALA a kol.: Občanský zákoník. Komentář. Svazek V: Wolters Kluwer ČR, Praha 2021).

45. Z výše uvedeného plyne, že byl správný dílčí závěr soudu I. stupně, podle něhož je sice možné v tomto řízení započítávat i částky z jiného než rozhodného období, avšak způsobilé k započtení nejsou pohledávky již promlčené, neboť jsou to pohledávky, které postrádají soudní ochranu jsou označovány jako práva naturální. Jako správný hodnotí odvolací soud rovněž související skutkový závěr soudu I. stupně, podle něhož žalovaná svými platbami prostřednictvím poštovních poukázek uhradila postupně celé dlužné nájemné za období od března 2013 do února 2016 (ekvivalent nájemného za toto období). Další platby žalované za období od května 2018 do července 2019 nebyli žalobci oprávněni započítávat proti nájemnému splatnému do konce února 2013 či proti dluhu žalované na službách za toto období, neboť k započtení není způsobilá pohledávka již promlčená.

46. Odvolací soud se ztotožňuje i se závěrem, který přijal soud I. stupně v otázce rozporu práva žalobců s dobrými mravy. Soudní praxe se ustálila v závěru, že žalobní požadavek na zaplacení úroku z prodlení lze posoudit jako výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy. Nejvyšší soud v této souvislosti vyložil, že požadavek věřitele na zaplacení úroku z prodlení zásadně nelze považovat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Odepřít ochranu je možno pouze takovému požadavku, který by opomíjel zajišťovací, sankční a kompenzační charakter institutu prodlení, nevycházel z jeho smyslu, případně by jej dokonce zneužíval k poškození dlužníka nebo by vzhledem k poměrům účastníků vedl k nepřiměřeným důsledkům v tom smyslu, že by dlužníka zatěžoval likvidačním způsobem, zatímco pro věřitele by neznamenal podstatný přínos. Uvedené právní závěry lze podle dovolacího soudu bez dalšího vztáhnout i na povinnost zaplatit poplatek z prodlení v případě nezaplacení nájemného nebo úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2005, publikován pod sp. zn. 26 Cdo 2670/2004 či usnesení ze dne 18. 6. 2008, publikované pod sp. zn. 26 Cdo 2535/2007).

47. V dané věci bylo zjištěno, že žalobkyně je starobní důchodkyní, její zdravotní stav se v poslední době zhoršil, od počátku roku 2025 se léčí s pásovým oparem. Jediným příjmem žalobkyně je starobní důchod v aktuální výši 7 232 Kč měsíčně. V roce 2022 sice nabyla v dědickém řízení majetek po zemřelé matce [jméno FO] v hodnotě cca 505 000 Kč, tyto úspory si však žalovaná uložila na účtech u [právnická osoba] a postupně spotřebovala na výdaje související se zajištěním jejích bytových a životních potřeb. V době rozhodnutí soudu I. stupně (30. 9. 2024) činily úspory žalované cca 140 000 Kč, v době rozhodnutí soudu odvolacího se celkový zůstatek na obou účtech žalované pohyboval již jen kolem 8 000 Kč. Odvolací soud přitom uvěřil tvrzení žalované, že veškeré finanční prostředky v průběhu let vynaložila především na platbu nájemného a služeb spojených s užíváním bytu v [adresa], kam se přestěhovala po vyklizení bytu předmětného a rovněž na výdaje spojené s právním zastoupením v rámci tohoto a také dalšího soudního sporu o neplatnost výpovědi z nájmu bytu v [adresa] (sp. zn. [spisová značka]). Uvedené skutečnosti žalovaná doložila též výpisem z bankovního účtu č. [č. účtu] u [právnická osoba] za období roku 2024. Podstatné tedy je, že ke dni rozhodnutí odvolacího soudu byly zjištěné finanční a osobní poměry žalované natolik zhoršené, že přiznání příslušenství dluhu by ji vzhledem k věku zatížilo likvidačním způsobem. Na tomto závěru ničeho nemění okolnost, že v řízení před soudem I. stupně soudu původně zamlčela informaci, že byt po matce v [adresa] užívá. Naproti tomu zjištěné majetkové poměry žalobců jsou natolik dobré, že obstojí závěr soudu I. stupně, podle něhož by úhrada zbylého příslušenství dluhu neznamenala pro věřitele podstatný přínos.

48. Rovněž odvolací soud se proto domnívá, že v dané věci je ve vztahu k návrhu na zaplacení příslušenství dluhu výkon práva žalobců v rozporu s dobrými mravy, jak správně dovodil soud I. stupně. Z výše uvedeného plyne, že i právní posouzení sporné věci bylo správné. Odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. proto nebyl dán.

49. Na základě těchto skutečností postupoval odvolací soud podle § 219 o. s. ř. a rozsudek soudu I. stupně ve výrocích I. a II. potvrdil jako věcně správný (výrok I. rozsudku odvolacího soudu).

50. Jiná situace nastala v případě rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Soud I. stupně při rozhodování o nákladech ve vztahu mezi účastníky správně aplikoval zásadu úspěchu ve věci podle § 142 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. Přehlédl ovšem, že žalovaná měla v řízení před soudem I. stupně rovněž procesní neúspěch, neboť v dalším řízení vzala zpět vzájemný návrh o zaplacení částky 58 387 Kč, aniž by žalobci cokoli plnili. Žalovaná tedy z procesního hlediska zavinila, že řízení o vzájemném návrhu muselo být zastaveno (§ 146 odst. 2 věta prvá o. s. ř.). Za této situace je třeba od částky náhrady nákladů řízení, kterou jsou žalobci povinni zaplatit žalované, odečíst částku nákladů řízení, kterou by žalovaná byla povinna zaplatit žalobcům z předmětu, jehož se domáhala (vzájemného návrhu o zaplacení 58 387 Kč).

51. Soud I. stupně ve věci správně vypočetl částku náhrady nákladů řízení pro případ, že by žalovaná dosáhla plného procesního úspěchu. V takovém případě by žalované náležela náhrada nákladů sestávajících se z odměny advokáta za 23 úkonů právní služby podle § 7 bod 6. vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) a dále náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 4 téhož předpisu za 23 úkonů po 300 Kč. Celkem tedy 198 630 Kč.

52. Jak vysvětleno výše, od této částky je třeba odečíst náhradu za řízení o vzájemném návrhu. Vzájemný návrh uplatnila žalovaná podáním ze dne 15. 9. 2020. Předmětem této části řízení bylo zaplacení částky 58 387 Kč. Žalobcům by pak náleželo právo na náhradu nákladů za 13 úkonů právní služby po 3 460 Kč podle § 7 bod 5. vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, dále odměna za 2 úkony v rozsahu jedné poloviny (účast při vyhlášení rozhodnutí dne 19. 4. 2023 a 7. 8. 2024 (celkem 3 460 Kč) a dále náhrada hotových výdajů za 15 úkonů právní služby po 300 Kč podle § 13 odst. 4 téhož předpisu. Žalobci byli zastoupeni advokátkou, která doložila osvědčení plátce DPH. Mají proto právo na náhradu za 21% daň z přidané hodnoty v rozsahu částky 11 117,40 Kč. Celkem by tak náhrada nákladů na straně žalobců činila 64 057 Kč (44 980+3460+4500+11 117 Kč).

53. Po odečtení náhrad na obou stranách činí rozdíl 134 573 Kč (198 630 - 64 057). Z tohoto důvodu postupoval odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a rozhodnutí soudu I. stupně ve výroku ad IV. o nákladech řízení změnil tak, že náklady řízení činí 134 573 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).

54. Poměr procesního úspěchu a neúspěchu účastníků v řízení před soudem I. stupně pak odvolací soud promítl rovněž do rozhodnutí o nákladech státu. Soud I. stupně pochybil, pokud náhradu nákladů státu nerozdělil mezi účastníky podle výsledku řízení. Jak vysvětleno shora, žalovaná měla procesní neúspěch s vzájemným návrhem. Částka 58 387 Kč činí přibližně 18 % z předmětu řízení, kterého se domáhali žalobci. Celkové náklady státu ve věci činily 39 285 Kč. Z tohoto důvodu přistoupil odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ke změně rozhodnutí o nákladech státu ve výroku V. rozsudku tak, že žalobcům uložil povinnost k náhradě nákladů státu v rozsahu 82 % (32 214 Kč) a žalované v rozsahu 18 % (7 071 Kč).

55. Výrok III. rozsudku soudu I. stupně nebyl napaden odvoláním. Zůstal proto stranou přezkumné činnosti odvolacího soudu a nabyl též samostatně právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.).

56. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná byla v řízení před odvolacím soudem plně úspěšná. Náhrada na straně žalované, která byla i před odvolacím soudem zastoupena advokátem, je tvořena: odměnou advokáta za 3 úkony právní služby po 9 220 Kč podle § 7 bod 6. vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění účinném od 1. 1. 2025 (z puncta 223 949,24 Kč), náhradou hotových výdajů podle § 13 odst. 4 téhož předpisu za 3 úkony právní služby po 450 Kč a 21 % DPH (6 092,10 Kč). Po zaokrouhlení na celé koruny dosáhly náklady odvolacího řízení souhrnné částky 35 102 Kč. Náklady odvolacího řízení jsou splatné k rukám advokáta žalované podle § 149 odst. 1, ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř.