o zvýšení výživného

1. Rozsudkem ze dne 11. 5. 2022, ve spojení s opravným usnesením ze dne 12. 1. 2023 a ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 12. 1. 2023 (dále jen napadený rozsudek) zamítl soud I. stupně žalobu, aby žalovaný byl povinen platit na výživu žalobce částku 4 000 Kč měsíčně, splatnou vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám zástupkyně žalobce [jméno] [příjmení], počínaje dnem [datum] (výrok I.). Současně zamítl žalobu na změnu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] (výrok II.), uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 49 339,80 Kč k rukám advokáta žalovaného (výrok III.), rozhodl o přiznání náhrady nákladů právního zastoupení opatrovníkovi žalobce samostatným usnesením (výrok IV.) a uložil žalovanému povinnost zaplatit státu náklady vynaložené na ustanoveného opatrovníka žalobce, jejichž výše bude stanovena v samostatném usnesení (výrok V.).

2. Takto rozhodl o návrhu žalobce jakožto zletilého syna žalovaného na zvýšení výživného na jeho osobu z částky 500 Kč měsíčně na částku 4 000 Kč měsíčně, požadovanou s účinností od [datum]. Žalobce tento svůj nárok odůvodňoval změnou majetkových poměrů na straně žalovaného spočívající v tom, že žalovaný obdržel částku 500 000 Kč jakožto náhradu škody na zdraví. Žalovaný se zvýšením výživného nesouhlasil s odůvodněním, že je mu sice postupně (v pěti splátkách) hrazena náhrada škody v podobě újmy na jeho zdraví způsobená škůdcem již v roce 2015, tato však slouží jako náhrada za jeho zdravotní obtíže a pro potřeby zmírnění jeho omezení. Současně od vydání posledního rozsudku u něho nedošlo k žádné změně okolností majících vliv na částku výživného.

3. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že o výživném na žalobce bylo naposledy rozhodováno v řízení o návrhu na snížení výživného rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], kterým bylo sníženo žalovanému výživné na žalobce z částky 2 200 Kč na částku 1 000 Kč měsíčně od [datum], a od [datum] na částku 500 Kč měsíčně. Soud I. stupně dále zjistil – pokud jde o žalobce, že tento pobírá invalidní důchod III. stupně ve výši 12 200 Kč měsíčně a dále příspěvek na péči 4 400 Kč měsíčně. Od narození trpí středně těžkou mentální retardací a dalšími zdravotními problémy. Dle posudku o zdravotním stavu k datu [datum] je žalobce považován za osobu závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni II (středně těžká závislost). Z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu vyžaduje každodenní pomoc, dohled a péči jiné fyzické osoby. Žalobce žije ve společné domácnosti se svou matkou, která je příjemcem starobního důchodu ve výši 15 000 Kč měsíčně. K poměrům žalovaného bylo zjištěno, že je od [datum] příjemcem starobního důchodu ve výši 4 375 Kč měsíčně, po valorizaci ve výši 5 036 Kč měsíčně. Dle posudku o invaliditě ze dne [datum] byl žalovaný uznán invalidním invaliditou III. stupně od [datum], kdy z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho pracovní schopnost o 70 % v souvislosti s úrazem ze dne [datum]. Žalovaný žije 25 let ve společné domácnosti s přítelkyní [celé jméno svědkyně]. V době, kdy žalovaný utrpěl úraz – tedy od roku [rok] až do roku [rok] své přítelkyni na domácnost ničím nepřispíval, od doby přiznání starobního důchodu přispívá částkou 4 000 Kč měsíčně. Přítelkyně žalobce pracuje jako prodavačka s příjmem 20 000 Kč měsíčně čistého. Žalovaný v rámci soudního řízení o náhradu škody na zdraví v důsledku fyzického napadení utrpěného v roce 2015 – na základě uzavřeného soudního smíru obdržel v průběhu roku [rok] a [rok] postupně 5x 100 000 Kč, tedy v součtu 500 000 Kč.

4. Takto zjištěný skutkový stav posoudil soud I. stupně podle ust. § 911, § 913, § 915 a § 921 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen„ o. z.“). Dospěl k závěru, že z hlediska žalovanému vyplacené částky ve výši 500 000 Kč a s nárokem na ni vzniklým již v roce [rok], se jedná o částku určenou ke kompenzaci následků úrazu žalovaného. Tato částka byla vynaložena na živobytí a byla jí rovněž kompenzována částka, kterou za žalovaného vynakládala jeho přítelkyně v době, kdy žalovaný neměl žádný příjem. Soud I. stupně tak uzavřel, že žalovanému vyplacená částka neodůvodňuje zvýšení výživného na žalobce, neboť nedošlo k podstatné změně okolností, které by odůvodňovaly zvýšení výživného a změnu rozsudku z roku [rok].

5. Výrok o nákladech řízení odůvodnil soud I. stupně odkazem na ustanovení § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) podle úspěchu ve věci a přiznal žalovanému náhradu nákladů právního zastoupení za 3 úkony právní služby, 3x režijní paušál včetně jízdného, náhrady za ztrátu času a 21 % DPH, to vše v celkové výši 49 339,80 Kč.

6. Rozsudek napadl včasným a přípustným odvoláním žalobce, nesouhlasíc se zamítnutím návrhu na zvýšení výživného i s uložením povinnosti žalobci k náhradě nákladů řízení žalovanému. Soudu I. stupně vytkl nesprávná a neúplná skutková zjištění a nesprávné právní posouzení věci. Dle žalobce je zcela nedůvodnou argumentace žalovaného, že právě jeho zdravotní stav způsobený úrazem je příčinou jeho špatné současné ekonomické situace. Žalobce uvedl, že pracovní morálka žalovaného byla i před tímto poškozením zdraví velice chabá. Ani po poškození zdraví však nebyly pracovní schopnosti žalovaného zcela vymizelé a na trhu práce by jistě uplatnění našel, pokud by o něj vážně usiloval. Vyživovací povinnost žalovaného k jeho synovi pak zcela nepochybně předchází jeho povinnosti ke splnění těch závazků – dluhu u přítelkyně (která ho v uplynulých letech živila) a investicím do cizího majetku, byly-li by v řízení prokázány. Žalobce rovněž namítl, že při rozhodování o nákladech řízení mezi účastníky měl soud postupovat ve smyslu ustanovení § 150 o. s. ř. s ohledem na existenci hned několika důvodů zvláštního zřetele hodných. Dle žalobce se žalovaný předně dlouhodobě brání plnit svoji vyživovací povinnost v zákonné výši. Žalobce je rovněž invalidní osobou III. stupně bez jakýchkoli úspor finančních prostředků a taktéž se jedná o spor mezi blízkými příbuznými – otcem a synem.

7. Z vyložených důvodů žalobce navrhl, aby odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně změnil ve výrocích I., II. a III. a žalobě o zvýšení výživného vyhověl.

8. Žalovaný se ve svém vyjádření k odvolání žalobce plně ztotožnil s odůvodněním rozsudku soudu I. stupně, které považuje za správné. Navrhl potvrzení napadeného rozsudku v plném rozsahu.

9. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu I. stupně, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, postupem podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. Poté, kdy podle § 213 odst. 4 o. s. ř. doplnil dokazování oznámeními [obec] správy sociálního zabezpečení o zvýšení vypláceného invalidního důchodu žalobce v roce 2022 a 2023, výší vypláceného příspěvku na péči v témže období i aktuálními zprávami o zdravotním stavu žalovaného, dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

10. Z jednotlivých oznámení [obec] správy sociálního zabezpečení o zvýšení vypláceného důchodu ze dne [datum], [datum], [datum] a [datum] bylo zjištěno, že výše invalidního důchodu žalobce pro invaliditu III. stupně činila od [datum] částku 13 043 Kč měsíčně, od [datum] částku 13 793 Kč měsíčně, od [datum] částku 14 308 Kč měsíčně a od [datum] částku 14 979 Kč měsíčně. Z ústřižků složenek o výplatě příspěvku na péči žalobci od odesílatele Úřadu práce ČR v jednotlivých měsících roku 2022 a v 1. čtvrtletí roku 2023 bylo zjištěno, že žalobce pobírá příspěvek na péči ve výši 4 400 Kč měsíčně. Žalovaný sám doložil aktuální lékařské zprávy o svém zdravotním stavu, když konkrétně ze zprávy všeobecné ambulance [anonymizována čtyři slova] v [obec] ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalovaný i nadále trpí chronickým oboustranným tinnitem po úrazu po napadení v roce [rok], kdy se dne [datum] dostavil k lékaři pro uváděné zhoršení stavu.

11. Podle § 910 odst. 1 o. z. předci a potomci mají vzájemnou vyživovací povinnost.

12. Podle § 911 o. z. lze výživné přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit.

13. Podle § 913 odst. 1 o. z. pro určení rozsahu výživného jsou rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. Podle odstavce 2 téhož zákonného ustanovení při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného je třeba také zkoumat, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Dále je třeba přihlédnout k tomu, že povinný o oprávněného osobně pečuje, a k míře, v jaké tak činí; přihlédne se popřípadě i k péči o rodinnou domácnost.

14. Podle § 914 o. z. je-li více osob povinných, které mají vůči oprávněnému stejné postavení, odpovídá rozsah vyživovací povinnosti každé z nich poměru jejích majetkových poměrů, schopností a možností k majetkovým poměrům, schopnostem a možnostem ostatních.

15. Podle § 915 odst. 1 o. z. životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů. Toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte.

16. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 24. listopadu 2009, sp. zn. II. ÚS 2155/09, vyživovací povinnost rodičů k dětem není podmíněna věkem, ani ukončením určitého stupně vzdělání, nýbrž pouze schopností sám se živit, což je pojem, který musí soud vyložit jednotlivě podle specifik každého konkrétního případu. Ústavní soud pak ve svém nálezu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 2306/12 mimo jiné uzavřel:„ Objektivní nemožnost dítěte živit se samostatně, z důvodu těžkého zdravotního postižení vedoucího až ke zbavení způsobilosti k právním úkonům, nemůže být přičítána k tíži tohoto dítěte - jež má podle čl. 32 odst. 4 Listiny základní právo na rodičovskou výchovu a péči - v tom smyslu, že by po přiznání sociálních dávek již nemělo mít právo podílet se na životní úrovni svých rodičů (a že by nemělo mít právo na výživné ze strany rodiče). Takto znevýhodněné dítě si své postižení nezpůsobilo a naopak potřebuje pomoc po všech stránkách, aby jeho život byl co nejvíce snesitelný v rámci již tak značně omezených možností. Důsledky (i majetkové, tj. vyživovací povinnost) takového postižení dítěte proto musí jít hlavně k tíži toho, kdo (jako racionální bytost) dítě na svět - dobrovolně a při vědomí všech možných důsledků - přivedl, tedy rodiče pokud to samozřejmě jeho majetkové možnosti objektivně umožňují.“

17. Odvolací soud se s ohledem na shora uvedené skutečnosti ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně v tom, že v porovnání s předchozím obdobím roku [rok], kdy bylo naposledy o výživném na již tehdy zletilého syna žalovaného rozhodováno (rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], bylo sníženo žalovanému výživné na žalobce z částky 2 200 Kč na částku 1 000 Kč měsíčně od [datum], a od [datum] na částku 500 Kč měsíčně), nedošlo na straně účastníků řízení, tedy ani na straně žalovaného k takové změně poměrů, které by zvýšení výživného otci na jeho zletilého syna odůvodňovaly. Žalobce byl v té době ve věku 24 let a studoval na praktické škole, kde měl vynikající studijní výsledky. Od svého narození je osobou zdravotně postiženou a vzhledem ke středně těžké mentální retardaci je závislý na péči jiné osoby. K tomuto postižení se přidružují další zdravotní problémy a s tím související náklady. O žalobce pečuje a v obvyklých záležitostech jej zastupuje jeho matka. V roce 2018, stejně jako i v současné době, měl žalobce možnost uplatnění na trhu práce pouze minimální, a to především z důvodu ztráty své pracovní schopnosti o 70 %. Výše pobíraného invalidního důchodu žalobce v té době činila 9 391 Kč měsíčně. V mezidobí sice došlo k opakované valorizaci žalobcova invalidního důchodu III. stupně, tato je však výsledkem postupného růstu životních nákladů. Pokud jde o žalobci přiznaný příspěvek na péči, tento dle názoru odvolacího soudu nelze plně podřadit pod příjem žalobce, neboť se sice jedná o dávku náležející oprávněnému žalobci, tj. osobě závislé na pomoci jiné osoby (§ 7 odst. 1 zák. č. 108/2006 Sb., o sociálních službách), ale jejím účelem je jak úhrada nákladů pečující osoby, vynakládaných při péči, tak i úhrada nákladů postiženého dítěte, vynakládaných pečující osobou při této péči. Z uvedených důvodů tak lze část tohoto příspěvku, podle úvahy odvolacího soudu v rozsahu jedné poloviny, zahrnout do příjmů žalobcovy matky. Žalovaný má i nadále vyživovací povinnost pouze k žalobci. Stejně jako v předchozí době vede společnou domácnost se svou přítelkyní paní [celé jméno svědkyně]. V době předchozího rozhodování o výživném byla žalovanému počínaje dnem [datum] přiznána invalidita III. stupně (současně již v té době žalovaný dosáhl důchodového věku) a jeho pracovní schopnost počínaje dnem [datum] opět výrazně poklesla. Soud při stanovení (symbolického) výživného v částce 500 Kč měsíčně na straně žalovaného též zohlednil, že žalovaný (v té době bez příjmů) se vlastním zaviněním připravil o možnost přiznání sociálních dávek, z Úřadu práce byl v důsledku svého zavinění sankčně vyřazen a nevyvinul ani potřebnou snahu k získání nároku na starobní důchod. Od data [datum] je žalovaný příjemcem starobního důchodu ve výši 4 375 Kč měsíčně, po valorizaci ve výši 5 036 Kč měsíčně. Pokud jde o částku 500 000 Kč, kterou žalovaný s odstupem doby postupně obdržel (v pěti dílčích splátkách po 100 000 Kč) z titulu náhrady škody na zdraví, odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně, že z hlediska této částky se jedná o (jednorázovou) kompenzaci závažného poškození zdraví žalobce, přičemž se současně nejedná o pravidelně se opakující příjem v podobě vyplácené renty apod. Na tomto závěru odvolacího soudu nemění nic ani skutečnost, že žalovaný část z této finanční kompenzace poskytl své přítelkyni, která ho v předchozí době (kdy byl žalobce po utrpěném úrazu bez příjmů) kompletně po materiální stránce zabezpečovala a hradila jeho nezbytné životní náklady.

18. Z výše uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně ze dne [datum], ve spojení s opravným usnesením ze dne [datum] a ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne [datum] ve výrocích I. a II. jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to ve formulačně správném znění tak, že se zamítá žaloba na zvýšení výživného stanoveného rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], které je žalovaný povinen platit na výživu žalobce v částce 500 Kč měsíčně.

19. Výrok III. rozsudku soudu I. stupně ze dne [datum], ve spojení s opravným usnesením ze dne [datum] a ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne [datum], o nákladech řízení před soudem I. stupně byl odvolacím soudem změněn s odkazem na ustanovení § 150 o. s. ř., když v prvostupňovém řízení měl žalovaný ve věci plný úspěch (žalobce nebyl se svým návrhem na zvýšení výživného úspěšný) a náhrada nákladů zastoupeného účastníka by měla příslušet žalovanému. Odvolací soud však v daném případě taktéž zohlednil, že žalobce je osobou těžce zdravotně postiženou, závislou na pomoci své matky se stupněm středně těžké závislosti a bez možnosti přivýdělku. Uvedené zdravotní důvody a současně též morální důvody (kdy v tomto sporu mezi blízkými příbuznými by z hlediska mravnosti a vyšších principů bylo přiznání náhrady nákladů řízení procesně úspěšnému žalovanému příliš tvrdé) považuje odvolací soud za důvody zvláštního zřetele hodné, pro které bylo odvolacím soudem přistoupeno k aplikaci shora uvedeného zákonného ustanovení. Z vyložených důvodů byl výrok o nákladech řízení odvolacím soudem změněn tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).

20. Odvolací soud současně přistoupil ke změně výroku V. rozsudku soudu I. stupně ze dne 11. 5. 2022, ve spojení s opravným usnesením ze dne 12. 1. 2023 a ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 12. 1. 2023, kterým soud uložil žalovanému povinnost zaplatit na nákladech státu náklady vynaložené na ustanoveného opatrovníka žalobce, jejichž výše bude stanovena v samostatném usnesení. Podle ustanovení § 140 odst. 2 o. s. ř. platí stát hotové výdaje a odměnu za zastupování soudem ustanoveného opatrovníka žalobce. Vzhledem k tomu, že procesně úspěšného žalovaného nelze zavázat k povinnosti zaplatit státu náhradu hotových výdajů advokáta a odměnu za zastupování žalobce v řízení před soudem I. stupně, rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů státu tak, že České republice se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).

21. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení má rovněž oporu v ustanovení § 150 o. s. ř., za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., neboť v odvolacím řízení byl úspěšný žalovaný (odvolání žalobce nebylo shledáno důvodným) a náhrada nákladů zastoupeného účastníka by měla příslušet žalovanému. Odvolací soud však v daném případě taktéž zohlednil důvody zvláštního zřetele hodné (shodně jako v odstavci 19. odůvodnění) a rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV. rozsudku odvolacího soudu).

22. Podle ustanovení § 140 odst. 2 o. s. ř., za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., platí stát hotové výdaje a odměnu za zastupování soudem ustanoveného opatrovníka žalobce rovněž v odvolacím řízení. Vzhledem k tomu, že žalobci nebyla v odvolacím řízení přisouzena náhrada těchto nákladů (tedy procesně úspěšnému žalovanému nelze uložit povinnost zaplatit státu náhradu hotových výdajů advokáta a odměnu za zastupování žalobce v odvolacím řízení), rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů státu v odvolacím řízení tak, že České republice se náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává (výrok V. rozsudku odvolacího soudu). O náhradě hotových výdajů a odměně za zastupování žalobce ustanoveným opatrovníkem (advokátem) bude rozhodnuto soudem I. stupně.